Mgr. Šárka Hájková

Ve veřejném prostoru opakovaně rezonuje debata o výši platů soudců. Platy jako takové nechci rozebírat. Chci se zaměřit na to, co obnáší „být soudcem“.

První setkání se zapsaným mediátorem je nástroj v rukou soudu, jehož cílem je přiblížit účastníkům řízení mediaci jako jeden ze způsobů alternativního řešení sporů, získat o ní co nejvíce informací a motivovat je k jejímu využití.

Tentokrát bude má glosa vysloveně propagační. A to webových stránek týkajících se mediace, které v nedávné době spustilo ministerstvo spravedlnosti. Konfliktů kolem nás, ať už jakékoliv povahy, totiž plápolá více než dost, je třeba je řešit (někdy vysloveně hasit) a k tomu je mediační proces víc než vhodný.

Původně jsem chtěla do návěští použít i dovětek „pro vánoční nákupy“. Jenže to patrně úplně „nevyjde“. Ledaže někdo z nás nechává nákupy až na Štědrý den nebo svým blízkým slíbí až něco „na potom“.

Za pár týdnů, přesně 1. září, bude slavit desetileté výročí své účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci. Pro někoho to možná není zas až tak zásadní právní předpis, faktem ale je, že poprvé v české právní historii zakotvil pravidla pro vedení mimosoudního jednání, neboť tím mediace bezesporu je.

Původně jsem měla ambici a zároveň skutečně upřímnou snahu vymyslet pro Vás, vážené čtenáře, na prahu nového roku vtipnou, zajímavou a zároveň právně vysoce erudovanou glosu.

Jednoznačná odpověď zní – dobře.

Ráda bych navázala na svou minulou glosu, v níž jsem se se čtenáři chtěla podělit o poznatky týkající se „novot“ v procesním postupu v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) zaniklého v době od 1. 1. 2014. Tentokrát se chci věnovat nákladům, respektive „nákladnosti“ tohoto typu řízení.

V sobotu jsem zhlédla přímý přenos posledního rozloučení s manželem britské královny. Sice jsem si jako malá hrála na princeznu, v současnosti bych nezhrdla bydlením na nějakém menším, stylovém zámečku a občas, vlastně čím dál častěji, si říkám, že by vůbec nebylo špatné mít v čele země noblesního a čestného aristokrata.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, je mi ctí přivítat vás na těchto stránkách na prahu roku 2021. Ten rok, který před pár dny skončil, nechci detailně hodnotit. Jen stručně řečeno – změnil běh věcí ve všech ohledech.

Tentokrát bych si dovolila jinou, než právní glosu. Poslední měsíce totiž neprobíhají zrovna tak, že by byly způsobilé nabít nás přehnaným optimismem. A to ani co do chodu světa jako takového, ani ve věcech justičních. Koronavirus a jeho dopady přinášejí situace, které naprostá většina z nás nikdy nezažila. Počínaje drobnými i většími každodenními omezeními. A konče obavou, jestli to jednotlivci, státy a svět vůbec zvládnou, a pokud ano, tak s jakými následky.

Řečeno slovy klasika: pokrok nezastavíš! Totéž platí i o elektronizaci justice. V nedávném rozhovoru nám to opět připomněla i paní ministryně Marie Benešová.

Ráda bych navázala na svou minulou glosu, v níž jsem se se čtenáři chtěla podělit o poznatky týkající se „novot“ v procesním postupu v řízení o vypořádání společného jmění manželů (SJM) zaniklého v době od 1. 1. 2014. Tentokrát se chci věnovat nákladům, respektive „nákladnosti“ tohoto typu řízení.

Tentokrát se raději již v úvodu otevřeně přiznávám, že hodlám zneužít prostor, kterého se mi v této glose dostává, k vlastním profesním záměrům. Tedy vlastně hodlám zneužít samotný Právní prostor. Ale s ryzími úmysly a ve prospěch jednoho nikoliv jednoduchého předmětu řízení – vypořádání společného jmění manželů.

Už od podzimu loňského roku jsou vedena jednání ohledně přípravy rozsáhlé a zásadní novely zákona o soudech a soudcích. Tj. z pohledu fungování soudnictví toho nejzásadnějšího (samozřejmě kromě Ústavy) právního předpisu. Návrh z dílny Ministerstva spravedlnosti již letos v dubnu spatřil světlo světa a dnes a zítra, tj. 10. a 11. 6., proběhne na MSp vypořádání připomínek k tomuto návrhu.

Tentokrát bych chtěla otevřít známé Nerudovské téma. A možná i pověstnou Pandořinu skříňku. Výrazem „on“ nebo „ona“ mám totiž na mysli kolegy a kolegyně, soudce a soudkyně, kteří se, ať už v důsledku dlouhodobého vysokého pracovního zatížení a stresu, nebo pod vlivem zásadní zátěžové životní situace či vážného onemocnění, ocitli na prahu vyhoření nebo únavového syndromu. Prostě v situaci, kdy jim jejich práce po nějakou dobu „neodsýpá“ tak rychle jak by měla, jak by oni sami chtěli a jak by bylo třeba.

Už po nějakou dobu jsem členem odvolacího senátu se specializací ve věcech společného jmění manželů. Právníci si jistě umí představit veškeré skutkové, právní a procesní spletitosti spojené s tímto institutem, neprávníci si pod ním pravděpodobně představí „prostě velký problém“.

Je neoddiskutovatelným faktem, že Češi míří s žalobami k soudům v poměrně hojném počtu. Řada z nich i dost často, někteří dokonce opakovaně po podstatnou část svého života. Zřejmě to bude jeden z projevů naší národní mentality, neboť ze sociologické studie zpracované cca před 10 lety vyplynulo, že se český člověk profiluje mimo jiné prostřednictvím konfliktu, upevňuje si takto z psychologického hlediska svou pozici a dohodu, či vstřícný krok k ní, považuje za projev slabosti.

Před pár dny mne během soudního jednání přepadl zvláštní pocit a chvíli mi trvalo, než jsem ho dokázala pojmenovat. Byl to údiv. Údiv nad tím, že před námi stojící svědek říká naprosto jednoznačně pravdu. Že o věcech, které potřebujeme zjistit, vypráví bez příkras a prostě tak, jak se staly.