JUDr. Libor Vávra

Po celá desetiletí se trestní judikatura (s úlevou zjišťuji od svých „civilistických“ kolegů, že u nich také) v řadě otázek posouvá k čím dál častějšímu používání znaleckých posudků. A to v nejrůznějších oborech a ve velmi pestré škále kladených otázek.

Už je to pěkná řádka let, kdy jsem četl o jakémsi americkém výzkumu, který soudce zařadil mezi povolání, u kterých nejvíce hrozí nemoc z vyhoření, případně nadužívání léků či alkoholu, to vše coby důsledek psychicky mimořádně vyčerpávajícího povolání.

V uplynulých dnech zaujalo novináře rozhodnutí odvolacího senátu Krajského soudu v Plzni, jemuž předsedal JUDr. Eduard Wipplinger. Tento senát projednával odvolání proti rozsudku, jímž byl jakýsi zlodějíček odsouzen za krádeže, dle médií dílem spáchané i vloupáním do objektů. Soud prvého stupně jej poslal na dva roky do vězení.

V poslední době otřásly důvěrou v trestní justici dva kontroverzní případy, kdy soudci úpravami přepisu nahraných záznamů z hlavního líčení dle některé ze stran posunuli význam řečeného. Nechci zde rozebírat ani jeden z příběhů, tím spíše, že v jednom jsem byl kárným žalobcem a o tom druhém naopak nevím o mnoho víc, než se objevilo v médiích, čili nic.

Nevím, jak vás, ale mě už přehršel informací kolem koronaviru začíná unavovat, respektive mě paradoxně vede ve chvílích volna k pátrání, o jaké nemoci, ovlivňující zdraví a životy občanů, se psalo a vysílalo stejně intenzivně v poměru k její nebezpečnosti.

Technicky vzdělaní spoluobčané o nás právnících tvrdí, že jsme si své vzdělání zvolili pouze ze strachu před vysokoškolskou matematikou. Mě ale třeba právě matematika i na gymnáziu bavila (děkuji, Františku Kopecký!), čemu jsem však nikdy na chuť nepřišel, byla biologie. Ať už jsme probírali botaniku, zoologii, či nakukovali do dalších odvětví této široké vědní disciplíny, upřímně překvapen jsem sledoval spolužáky, kteří náhle ožívali a sami výuku doplňovali spoustou vlastních postřehů a znalostí.

Monogram RF je zárukou úspěchu. Alespoň v tenisovém světě posledních dvou desetiletí to platí zcela jednoznačně. Počet úspěchů Rogera Federera je ohromující a mnozí odborníci jej považují za nejlepšího tenistu všech dob.

V posledních letech řada Evropských států začala omezovat zahalování tváří na veřejnosti, v drtivé většině případů se týkal tento krok některých žen muslimského vyznání, jejichž striktní a ortodoxní výklad náboženských pravidel se zřejmě dostal do rozporu s většinovým míněním společnosti.

Od poloviny března 2020 se život v naší vlasti zpomalil, někde úplně zastavil. Rozsáhlá a stupňovaná opatření vlády v důsledku epidemiologické situace, panující prakticky na celém světě, naprosto zásadním způsobem dopadla na fungování škol, většiny obchodů, postupně čím dál většího rozsahu průmyslové výroby, divadel, muzeí, no, vždyť víte, co všechno bych mohl jmenovat.

Tento populární název rubriky používá celá řada novin, časopisů i elektronických médií tam, kde příslušný redaktor má pocit, že si přečetl něco zajímavého, co by měli znát i jeho čtenáři a posluchači, ale má obavu, že původní text zůstane nepovšimnutý.

Česká justice je tradičně a opakovaně terčem výčitek pro svou tvrzenou pomalost. Jde o téma tak společensky závažné, že jej prezident republiky zahrnul i do svého Vánočního poselství 2019[1].

Asi nikoho nepřekvapí, že po takto přelomovém rozhodnutí odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce proti rozsudku vrchního soudu dovolání. Pro stručnost již nebudu rozebírat argumentaci obžaloby v mimořádném opravném prostředku, ale zaměřím se na úvahy Nejvyššího soudu České republiky.

Obžalovaná v odvolání písemně odůvodněném jejím obhájcem rozsudek napadla v celém rozsahu, když byla přesvědčena, že s odkazem na konstantní judikaturu a její psychický stav v průběhu skutku bylo třeba posoudit žalované jednání jako nutnou obranu.

V trestním právu je málo témat, která vzbuzují tak časté a tak silné emocionální debaty ve veřejnosti, jako je tomu u institutu nutné obrany. Přičítám to pocitu, že právě toto ustanovení, je-li probíráno v libovolné společnosti, ukáže přístup konkrétního člověka ke světu kolem něj. Jak se staví k případné individuální odpovědnosti za vlastní bezpečnost, či jak moc spoléhá na sílu státu a společnosti vynutit si klid na svém území.

Ústavně-právní výbor Senátu ve spolupráci s Nejvyšším soudem (nebo to bylo obráceně?) uspořádal 26. listopadu 2019 v jednacím sále Senátu konferenci „Efektivita a kvalita českého soudnictví: hodnocení a perspektivy“.

Všechny rafinované milovníky Nabokova románu Lolita, jakož i jednodušší surfaře po sociálních sítích, zneužívající dětské zvědavosti a důvěřivosti, bych rád upozornil na ustanovení trestního zákoníku, které platí teprve pět let a zase tak často se o něm nemluví.

Dlouholetý a podle mých informací a osobní zkušenosti úspěšný předseda okresních soudů v Severočeském kraji JUDr. Miroslav Kureš uspěl ve výběrovém řízení na předsedu Okresního soudu Děčíně. Získal od komise maximální počet 50 bodů, z čehož je zřejmé, že svou pověstí, erudicí a výkonem v samotném výběrovém řízení přesvědčil i přítomného zástupce ministryně spravedlnosti. Přes tento úspěch byla předsedkyní soudu jmenována druhá v pořadí.

Cílem mého článku není popsat všechny možné právní varianty, které z pohledu trestního práva mohou nastat po napadení člověka psem, ale na jednom skutečném příběhu vysvětlit potenciálním poškozeným, že rozhodování o náhradě škody v trestním řízení v podobných případech nemusí být jednoduché.

Na změnách v zákonné úpravě státního zastupitelství se pracuje nejen na ministerstvu spravedlnosti, ale i mezi poslanci v parlamentu, takže je skoro jisté, že nás v příštích měsících čeká projednání některé z předloh.

Svým dnešním příspěvkem jsem se rozhodl pokračovat cestou, kterou jsem na kongresu Právní prostor vykročil už loni. Začal jsem totiž přemýšlet nad tím, že lidstvo čím dál více hraje na počítači.

Radost z toho věru nemám. Před zhruba týdnem jsem tu komentoval výměnu na místě ministra spravedlnosti a povzdechl si, že pro justici je nejhorší právě časté střídání na čele resortu, protože reformy důležité pro občany této země se tím stále oddalují. A už je to tady zase.

Tak se nám zase jednou objevilo téma, které se vrací s poměrně vysokou četností. Střídání na postu ministra spravedlnosti. K výměně na tomto křesle došlo od roku 1989, pokud dobře počítám, už dvaadvacetkrát, takže vlastně se nic zvláštního neděje.

Na samém počátku pro jistotu zdůrazním, že o tomto případu vím pouze to, co se objevuje v médiích, čili z pohledu soudce vlastně nic. Nečetl jsem spis, neslyšel jsem v jednací síni jednotlivé důkazy. Jen jsem si na internetu přečetl některá rozhodnutí soudů v této kauze, případně jejich podstatné pasáže.

Všichni to chtějí, všem to prospěje. Alespoň tak se o tomto plánu ministerstva mluví a píše v odborných právnických kruzích.

Na samém sklonku února tohoto roku uspořádala Veřejná ochránkyně práv kulatý stůl na téma „Elektronické zveřejňování rozhodnutí soudů“. Asi nepřekvapí, že se všichni účastníci shodli na tom, že plošné zveřejňování co nejširšího spektra soudních rozhodnutí by bylo velmi užitečné z celé řady dobrých důvodů.