JUDr. Libor Vávra

Jednota a totožnost skutku je sousloví, které si vybaví právník i desítky let od absolvování své alma mater, i když se trestnímu právu nevěnuje. Dnes bych se chtěl věnovat právě totožnosti skutku při možné změně právní kvalifikace v průběhu trestního řízení.

Podvýbor pro justici ještě téma zpracovává, ale jinak se zdá, že mediálně kauza „ovlivňování soudců prezidentem republiky a jeho kancléřem“ utichá. Pro nás soudce to nebyly příjemné týdny, protože nešlo o debatu o konkrétním právním názoru, soudním rozhodnutí či procesním postupu, ale o kontaktech vysoké politiky se soudci v jednotlivých kauzách.

Ministerstvo spravedlnosti v posledních měsících uspořádalo několik celodenních setkání, kulatých stolů, s představiteli justice ohledně možné úpravy soudcovských zákonů, ale i v oblasti státního zastupitelství, kárné řízení nevyjímaje.

Přibývá v trestní justici spisů, kde popis skutků, jichž se měli obžalovaní dopustit, čítá mnoho stránek, někdy i desítky listů. Nejsou ani na okresním soudu tak zvláštní případy, kdy je žalováno deset i více spoluobžalovaných, nebo, kde jsou i stovky poškozených a svědků (naposledy vzpomínám na kauzu lékařky vykazující opakovaně a po léta fiktivní zdravotní úkony u desítek pacientů).

Před nedávnem rozbouřil veřejné mínění (či minimálně čtenáře Práva a Novinek) verdikt Nejvyššího soudu, jímž tento soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni, včetně rozhodnutí obsahově navazujících a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nebojte se, opravdu se ani náhodou nehodlám připojit k desítkám politiků, novinářů, bloggerů a různých aktivistů, kteří rozebírali kauzu syna pana premiéra a jeho cestu na Krym. Ostatně právě proto se svým komentářem přicházím až teď.

Začnu tím, že zhruba popíšu stav případu, na kterém chci systémovou potíž demonstrovat: Obviněný je stíhán pro rozsáhlou zvlášť závažnou trestnou činnost, ve vazbě je z důvodů § 67 písm. c) trestního řádu, tedy, dle státního zástupce a především soudu hrozí obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Detaily jeho jednání nejsou podstatné, jde mi o rozhodování o vazbě.

Vážený a milý kolega, ústavní soudce Tomáš Lichovník, zde 22. října varoval před nekritickým nadšením z využívání výpočetní techniky a umělé inteligence v soudnictví.

Pokud si dobře vzpomínám, skutek podobně právně kvalifikovaný jsem soudil jen jednou v polovině devadesátých let, kdy sotva zletilá „matka“ nechala ani ne dvouleté dítě v nákladním vagonu na nádraží a šla shánět drogy. Naštěstí přežilo.

Dlouhá léta advokacie vášnivě debatovala, zda se má vrátit k tradici, od roku 1948 přetržené, nosit v jednací síni talár. Debata to byla vskutku bouřlivá, stačí prolistovat Bulletin advokacie z počátku tohoto století, kolik příspěvků a replik se tomuto tématu věnovalo.

V ustanovení § 62 odstavci 1 zákona č. 6/2002 Sb. je upraven slib, který soudci po jmenování do funkce a přísedící po zvolení do funkce skládají: "Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.".

Pokračuji v možná přízemních, leč po mém soudu praktických a odbornou i laickou veřejností zmiňovaných tématech, která by měla podle mého soudu být řešena mezi prvními při úvahách, jaké že to máme mít nové procesní předpisy. V předchozím příspěvku jsem naznačil možné řešení nejvíce zatěžující fáze soudního procesu pro soudce, vypracování písemného odůvodnění rozhodnutí.

Soudcovská unie před pár dny vydala své silně kritické hodnocení dosavadních prací na novém občanském soudním řádu. Shromážděné výhrady představovaly argumenty, které slýchávám na soudních chodbách, ale i od advokátů a akademiků. Vlastně, kdyby mezi autory návrhu nebyl jeden můj kamarád, mohl bych tvrdit, že neznám nikoho, kdo by směru, který komise zvolila, fandil.

Často ve svých článcích rozebírám konkrétní trestní případy, které dokumentují hranici, kde by trestní právo působit mohlo, ale nemuselo. Případy, které by měly potvrdit, že orgány činné v trestním řízení ctí zásadu subsidiarity trestní represe. Připusťme, že na rozdíl od laické veřejnosti, která má pocit, že k nápravě všech možných zlořádů je trestní právo to pravé. Chceme-li respektovat zásadu ultima ratio, tím spíše bychom ji měli ctít v soužití rodinném, mezi partnery. A právě taková kauza mě před časem zaujala.

Soudci, mě nevyjímaje, rádi zdůrazňují, že je až tak moc nezajímá, kdo bude dalším ministrem spravedlnosti, hlavně, aby kontinuálně navázal na své předchůdce a nezačal vše dosud vykonané bořit. Bohužel se nám toto přání málokdy splní.

Na začátku bych Vám rád přiznal, že toto téma jsem si vybral proto, že jsem se domníval, že bude veselé, že bude legrace. Představoval jsem si, že o víkendu probrouzdám internet, přečtu si nějaké popletené komentáře a prohlédnu pár facebookových hysterických výkřiků. Prvním důsledkem tohoto mého počínání však bylo, že na mě padl strašný smutek.

Bez patosu lze říci, že rozhodování o dětech je rozhodováním o naší budoucnosti, ukončil svou úvahu o pečovatelských sporech ústavní soudce Tomáš Lichovník.

Uplynula skoro tři desetiletí od pádu totalitního režimu a konečně se prý zase jednou píší nové procesní předpisy, trestní a občanský soudní řád.

Povinností justice je aplikovat právo v co nejvyšší kvalitě a v co nejkratším čase. To platí odnepaměti, jen současná společnost si cení bohužel častěji více rychlosti, než snahy po spravedlnosti.

Na sklonku října 2017 uspořádala Unie státních zástupců v Kroměříži konferenci, věnující se aktuálním otázkám přípravného řízení. Hned na začátku tohoto článku chci organizátorům poblahopřát nejen k dobrému nápadu, ale i výborné organizaci celé akce, včetně pestré skladby posluchačů a přednášejících.

Nemyslete si, že se i dnes nemohou seběhnout v trestním řízení kuriózní situace, které bychom hledali spíše v příbězích rady Vacátka. Zrovna jeden takový, kde nalézací soud musel přistoupit k zřídka vídanému způsobu dokazování, vám dnes představím.

Každý prý má občas udělat něco, co vlastně vůbec není rozumné. Prý to může změnit jeho pohled na celý svět. Tak jsem také něco podobného podnikl.

Každý z nás si ze svých studentských let jistě dobře pamatuje situaci, kdy se mu ráno vůbec nechtělo do školy kvůli plánované pololetní práci z předmětu, v němž zrovna nevynikal. A nemuselo se jednat rovnou o „pololetku“, takové důležitější zkoušení u tabule mnohdy stačilo. Většina z nás se k tomu postavila čelem a do školy se s nepříliš pozitivním výrazem ve tváři doloudala. Někteří ovšem zamířili raději k lékaři, či se jiným způsobem pokusili o odložení nepříjemné povinnosti.

Miloš Zeman, stejně jako jeho dva předchůdci ve funkci prezidenta České republiky, obhájil svůj mandát, emoce po přímé volbě hlavy státu snad zvolna utichají. Vzpomínáte si vůbec, že před prezidentskými volbami byly relativně nedávno i volby do Poslanecké sněmovny? To byly přece ty, v důsledku nichž se skládá nová vláda. Na podzim se navíc můžeme těšit na další pravidelnou dávku emocí, tentokrát to budou volby komunální, spojené s volbou třetiny Senátu.

Prý patříme vedle Nizozemců mezi nejvíce cestující národy, tedy v poměru co do počtu obyvatel. Pochopitelně nevím, zda je to pravda, ale já cestuji rád. A protože cestuji až na ojedinělé výjimky autem, znám zejména řadu zemí v Evropě. Jako člověk, který prožil čtyřicet let na Královských Vinohradech, kde ulice byly a jsou posety stopami po lenosti chovatelů, si při svých cestách nemůžu nevšimnout, jak málo psů oproti nám chovají ve městech a obcích jiní Evropané.