JUDr. Libor Vávra

Státní zástupce v pochybnostech žaluje, soud v pochybnostech zprošťuje. Tato tradiční právnická poučka velmi jednoduše definuje základní rozpor v postavení státního zástupce a soudce při hodnocení shromážděných důkazů. To, že z těchto rozporů občas vzniká pro veřejnost překvapivý zprošťující rozsudek, snad ani není třeba zmiňovat. Mnohem častěji však vede tento jev při zachování totožnosti skutku ke změně právní kvalifikace v rozsudku oproti obžalobě, občas i velmi zásadní.

Rovněž tento článeček se nebude věnovat ničemu jinému, než trestnímu právu, byť by název mohl trochu mást. Nehodlám ovšem ani probírat potíže některé z rodin, jejichž, mírně řečeno, přehlíživý vztah ke vzdělávání vede ke stovkám hodin absencí jejich školou povinných dětí, což přes sociální a přestupkové řízení končí leckdy i u orgánů činných v trestním řízení. Stejně tak se nechci věnovat osudům lenošivých zaměstnanců, kteří na místo pravidelného pracovního výkonu vyhledávají nejrůznější záminky, proč do zaměstnání nepřijít.

Po řadu let klesající kriminalita na straně jedné, na té druhé stále rostoucí počet vězňů, tedy osob pravomocně odsouzených k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. To je současná realita České republiky.

Nejčastějším případem, kdy strany sporu namítají podjatost odvolacího senátu, jsou pozdní fáze takzvaného justičního ping-pongu. Tedy situace, kdy apelační soud opakovaně ruší rozhodnutí soudu prvého stupně, z čehož je zřejmé, že má na výsledek jasný názor, ovšem právě opačný. Jistá předpojatost před dalším odvolacím řízením se tedy vcelku lehce stranám odůvodňuje, byť se přiznám, že se mi nevybavuje, kdy byla taková námitka podjatosti shledána důvodnou.

Na rozdíl od asi většiny soudců občas čítávám debaty pod internetovými články, referujícími o konkrétních soudních kauzách. Ne, že bych se kochal mnohdy nechutnou úrovní příspěvků, neuvěřitelnou krutostí a agresivitou některých přispěvatelů. Čtu ty věcnější a slušnější názory, leč věřte mi, i v těch jsou postoje publika většinou na hony vzdálené od rozhodnutí soudu.

„Já ho/ji zabiju!“ Věta, kterou vyslovují dnes a denně stovky lidí, zejména pak na adresu svých životních partnerů, pubertálních dětí, nešikovných spoluhráčů v kopané, sousedů… Málokdo z nich ovšem svůj projev myslí opravdu vážně. A z těch, kteří jsou v pohnutí svých emocí přesvědčeni, že to opravdu udělají, se o skutečný útok na život toho druhého pokusí jen hrstka. Naštěstí.

Ačkoli to tak asi na první pohled vypadá, toto téma jsem si nezvolil proto, abych komentoval nedávné mediální kauzy či rozhodnutí vyšších soudů. Žijeme však v době, kdy vlastně není podstatné, co se stalo, ale co se o tom píše, případně vysílá v televizi. Zatímco zejména násilná trestná činnost léta poměrně dramaticky klesá, mediální obraz údajné kriminality je přesně opačný.

Větu, kterou jsem použil pro název tohoto článku, používali, a často určitě ještě používají, obhájci ve věcech trestních, když se jich klient ptá, jakou taktiku v procesu zvolit.

Předem upozorňuji, že tématem této poznámky není nová směrnice Evropské unie o nabývání a držení střelných zbraní. Tu vnímám prioritně jako politický problém, nikoli právní. A jestli právní, tak určitě to není téma pro mě, prvostupňového trestního soudce jedné menší členské země EU.

Trestné činy proti životu a zdraví zákonodárce zařadil do prvního dílu hlavy I. zvláštní části trestního zákoníku. Dal tím najevo (oproti svému totalitnímu předchůdci na počátku šedesátých let minulého století), že ochrana práva na život, zdraví a integritu tělesné schránky člověka je nejdůležitější trestním právem chráněný objekt.

Okolnost, že si pachatel pořídí falešný doklad na svou pravou totožnost, není důvodem beztrestnosti.

Dnes nehodlám popisovat strkanici v jednací síni, nadpis ani nemá básnicky zobrazit intelektuální přestřelku argumentů mezi advokáty, dnes se opravdu budeme věnovat malé kopané, zvané podle počtu hráčů na hřišti 5+1, zejména v Praze a okolí pak synonymem názvu tohoto odvětví fotbalu je „Hanspaulka“.

Po dlouhou dobu někteří trestní soudci posuzovali samotné hlídání při páchání trestného činu za spolupachatelství dle § 23 trestního zákona. V novém trestním zákoníku je tato spolupráce s „hlavním pachatelem“ již jasně definována jako pomoc ve smyslu § 24 odst.1 písm.c) trestního zákoníku. Co ale je takové hlídání, co musí být prokázáno? Nad tím se barvitě zamýšlí odvolací senát Městského soudu v Praze.

Rozhodnutí Ústavního soudu je rozumné a správné číst tak často, jak nám to uspěchaná doba jenom dovolí. Pro mě jako ryzího právního praktika, nalézacího soudce, je myšlenkový postup, způsob argumentace a především onen vyšší, ústavní pohled na právo vítanou inspirací, osvěžením a pochopitelně i poučením. A to bez ohledu na to, zda při studiu konkrétního rozhodnutí přikyvuji, či se spíše mračím.

Souhlas obžalovaného se čtením úředního záznamu o podaném vysvětlení jeho družky není nevýznamnou formalitou, ale jde o otázku vysokého procesního významu, neboť pokud přečtení úředních záznamů obžalovaný odsouhlasí, pak mohou být použity jako důkaz proti němu, pokud však využije svého práva nesouhlasit s jejich přečtením, pak k obsahu vysvětlení policejnímu orgánu, nelze při hodnocení důkazů vůbec přihlížet.

Přibývá odsouzených, kteří mají uloženo vedle sebe více trestů zákazu činnosti, a to té samé činnosti, obvykle pochopitelně řízení motorových vozidel. Sčítají se takové tresty, nebo běží každý z nich zvlášť, tedy souběžně?

Po desítky let byla obálka s modrým pruhem důvodem nervozity adresáta, označovala totiž ta nejdůležitější podání státních úřadů, která proto byla adresována do vlastních rukou. Po generace tradované rozlišení doručenek na bílou a modrou již odvál čas, o to více je pak třeba prostudovat nejen každou písemnost od soudu, ale i samotnou obálku s jejími „chlopněmi“.

Věta, kterou často slýchávám od studentů poté, co si vylosují otázky ke zkoušce. V tu chvíli již vědí, jakému tématu se budeme věnovat konkrétně a byť jenom pár minut na rozmyšlenou může významným způsobem ovlivnit jejich výkon při vlastním zkoušení. Stejně tak je tomu u soudního stadia trestního řízení, kdy se účastníci dozvědí datum soudního procesu, nejčastěji hlavního líčení, jemuž se právě hodlám věnovat v tomto článku.

Není tomu tak dávno, kdy jsem na tomto místě popsal velmi odvážný přístup jednoho ze senátů Vrchního soudu v Praze, který přímočaře a hospodárně, leč přísně v mezích zákona, ve věci meritorně rozhodl, ač měl k dispozici řadu argumentů, proč věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí (O statečné odvolačce, 5. října 2016). Nyní mě zaujalo rozhodnutí soudu téhož stupně, ovšem toho olomouckého, které je právně nesmírně zajímavé, provokující vskutku hluboké úvahy a debaty, leč pro mou náturu přespříliš formalistické, chcete-li, podle mě mimo reálný život.

Svou justiční kariéru jsem na trestním úseku zahájil v přelomové době konce osmdesátých let minulého století. Ještě jako čekatel jsem probíral na Obvodním soudu pro Prahu 10 stovky spisů v souvislosti s rozsáhlou amnestií prezidenta Husáka, abych po pár měsících tytéž spisy a mnohé další studoval v rámci amnestie prezidenta Havla. Do třetice pak přišla rehabilitace.

Justiční ping-pong, toť novinářská zkratka pro opakované zrušení rozhodnutí nalézacího soudu tím apelačním a vrácení věci k novému projednání. Zároveň i díky komentářům politiků, třeba i pana prezidenta, se právě tento jev výkonu spravedlnosti stal jistým symbolem neefektivnosti soudní moci.

Další kapitola z dílny ministerstva spravedlnosti se dotýká problému, který skutečně existuje, volá po razantním řešení, nicméně se obávám, že zákonodárcem případně zvolené řešení může být velmi obtížně předvídatelné. Toto téma totiž na první pohled každý chápe, každý mu rozumí a velmi rychle si připraví vlastní, co nejoriginálnější řešení, jen aby v neděli v poledne zase v televizi mohl plamenně debatovat.

Na sklonku jara 2016 Ministerstvo spravedlnosti představilo další dvě kapitoly své „Bílé knihy“, která by měla mapovat případné reformní plány České republiky v oblasti justice.

Zase jednou o tom, jak nám slouží právo, jehož formální úprava je natolik košatá, že se na použití konkrétního ustanovení neshodnou ani právníci specializující se na uvedenou problematiku.

Pohrůžka jiné těžké újmy nemusí spočívat pouze v hrozbě způsobení újmy majetkové, újmy na cti, dobré pověsti, ale může směřovat i k rozvratu rodinného života a v takovém případě nepochybně i k existenční nejistotě a ztrátě jakéhokoli zázemí.