Vražda, nebo zabití, otázka pro znalce?

V trestním právu četností pochopitelně dominují znalecké obory zabývající se následky jednání obviněného (typicky újma na zdraví nebo škoda na majetku), či zkoumající osobnost samotného pachatele, jeho schopnosti své jednání ovládnout, chápat jeho protiprávnost, případně rysy jeho osobnosti, které k trestné činnosti vedly. Zrovna v těchto případech lze asi užití takového důkazního prostředku často pochopit, ale jsem si jist, že zadávání znaleckých posudků je v praxi nadužíváno. 

Vzpomínám kupříkladu, jak odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí proto, aby nalézací soud ustanovil znalce k ověření pravosti podpisu zůstavitele, ač podpis na tvrzené závěti byl klikyhákem očividně nesouvisejícím s jakýmkoli autogramem zemřelého. Po pár měsících mohl nalézací soud vynést tentýž rozsudek, který se na místo úsudku soudního senátu opíral o orazítkovanou listinu příslušného znalce. Laik se diví, odborník chápe, lze parafrázovat oblíbené rčení. Pokud vyjdeme z úvahy, že k posouzení určité skutečnosti je třeba odborných znalostí, a jde o skutečnost složitou, pak užití znalce je skutečně nezbytné[1]. Jen si pořád nejsem jistý, zda šlo v daném případě skutečně o složitou odbornost.

Tentokrát se chci ale věnovat jinému sporu o případné použití znalce v trestní věci. Začněme popisem skutku, který pravda není příliš příjemným čtením, leč pro spor o znalecký posudek je podstatný. Soud prvého stupně uznal obžalovaného vinným pro skutek, jehož se měl dopustit tím, že 

po předchozí slovní rozepři s poškozeným, týkající se rozdílných názorů na užívání nemovitosti a rušení komfortu bydlení obžalovaného návštěvami přátel poškozeného, s jejímž výsledkem nebyl spokojen, v přízemí části domu v kuchyni obývané poškozeným, po předchozí krátké fyzické potyčce, poškozeného úmyslně usmrtil kuchyňským nožem o celkové délce 24 cm, s čepelí délky 12 cm, který si na místo přinesl z místnosti, kterou v témže domě užíval k bydlení spolu se svojí přítelkyní, sestrou poškozeného, když proti poškozenému vedl opakovaně bodné, bodnořezné a řezné rány nožem v oblasti hlavy, krku, trupu a horních končetin, a způsobil mu tak….když v důsledku zakrvácení dutiny hrudní při bodnořezném poranění pravé plíce poškozený na místě téhož dne ve 23.20 hodin zemřel. 

Popsané jednání kvalifikoval nalézací soud jako zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku[2]. 

Proti tomuto rozsudku podal ihned po vyhlášení obžalovaný odvolání, které poté písemně odůvodnil jeho obhájce. Odvolání směřovalo do výroku o vině i trestu a polemizoval předně, a to nás právě zajímá, s právní kvalifikací skutku, který byl soudem prvního stupně dle něj nesprávně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. 

Dle jeho názoru totiž měl být skutek správně posouzen jako zabití dle § 141 odst. 1 trestního zákoníku[3]. Od samého počátku trestního řízení však podle něj nebylo vůbec uvažováno o tom, že by stíhané jednání mohlo naplňovat mírnější znaky skutkové podstaty trestného činu zabití. V  tomto duchu probíhalo vyšetřování a následně i hodnocení důkazů ze strany nalézacího soudu, který se možností překvalifikace skutku na trestný čin zabití podle § 141 trestního zákoníku vážně nezabýval. Policejním orgánem byl sice správně, dle obžalovaného, v souladu s ustanovením § 116 trestního řádu přibrán znalec z oboru psychiatrie, nicméně již nebyl přibrán znalec z oboru psychologie, na což jako na pochybení obhajoba poukazovala již ve svém vyjádření k podané obžalobě. 

Odborné závěry, pokračoval obžalovaný, které přísluší hodnotit výhradně znalci z oboru psychologie, pak zcela neakceptovatelně a bez dostatečného odborného základu hodnotil soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, což představuje základní nepochopení celé situace a prostředí, ve kterém obžalovaný žil. Přitom jedinou osobou kompetentní ke stanovení závěrů ohledně psychologického profilu a schopnosti zvládat vyhrocené a konfliktní situace je nepochybně výhradně soudní znalec z oboru psychologie a nikoliv soud prvního stupně. Diagnóza pachatele v psychologii má totiž širší význam než diagnóza psychiatrická, jelikož má za cíl poskytnout komplexní posouzení osobnosti (a nikoliv jen psychického stavu jako v případě diagnózy psychiatrické) zkoumaného ve všech jeho základních vlastnostech a projevech. Zaměřuje se přitom nejen na projevy patologie v duševním životě, ale zkoumá i jiné, nenarušené stránky osobnosti a snaží se také o kvantitativní vyjádření základních rysů osobnosti. Bez těchto základních otázek pak není možné popsat osobnost pachatele. Ostatně i sám znalec z oboru psychiatrie při své výpovědi v průběhu hlavního líčení uvedl, že by na otázky týkající se afektivní reakce obžalovaného lépe odpověděl znalec z oboru psychologie. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel při analýze jednání obžalovaného výhradně z tohoto posudku, tak pochybil, neboť obžalovaný nikdy v průběhu trestního řízení nezpochybňoval svou trestní odpovědnost, ale pouze posouzení zmírňujících znaků trestného činu zabití podle § 141 trestního zákoníku.

Takže tu máme situaci, kdy obžalovaný samotný popis skutku nerozporuje, ovšem vyjma okolností, které k jeho jednání vedly. A má za to, že bez příslušného znalce nemůže soudní moc správně kvalifikovat jeho jednání. A co na to odvolací, v tomto případě vrchní, soud?

K námitkám ohledně absence znaleckého posudku z odvětví psychologie vrchní soud ve svém rozhodnutí uvádí, že se rozhodně nejedná o vadu v dokazování ani v řízení. Byť tomu tak ve většině obdobných násilných zvlášť závažných zločinů bývá, není přibrání znalce psychologa obligatorním postupem v trestním řízení a záleží čistě na úsudku orgánů činných v trestním řízení, zda považují za nezbytné takový důkaz vyžádat. Každopádně zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku přísluší z právního hlediska posuzovat pouze a toliko soudu a nikoli znalci psychologovi, a tedy i rozrušení, v němž se obžalovaný nacházel, může a musí dostatečným způsobem vyhodnotit soud na základě ostatních provedených důkazů, a to i bez odborných závěrů znalce z odvětví psychologie. 

Obžalovaný se s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nespokojil a obrátil se na soud Nejvyšší, mimo jiné i s námi sledovanou námitkou. 

Dovolání obžalovaného kasační soud odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak celou problematiku, jíž se věnujeme, velmi přehledně shrnul. 

Zdůraznil, že zločin zabití představuje takzvanou privilegovanou skutkovou podstatu oproti zločinu vraždy podle § 140 trestního zákoníku. Vymezuje alternativně dvě kategorie privilegujících okolností, a to jednak silné rozrušení pachatele, jednak předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. 

Silné rozrušení je mimořádným psychickým stavem pachatele, který se ocitl v neobvyklé zátěžové situaci vyvolané vnějším podnětem výjimečné závažnosti a intenzity, takže schopnost takového pachatele rozumně zhodnotit situaci a adekvátně reagovat je nejen značně zeslabena, ale zároveň nahrazena vystupňovanou emotivní reakcí na daný podnět. Zdrojem silného rozrušení musí být omluvitelné hnutí mysli. Z uvedeného vyplývá, že třeba strach, úlek i zmatek jsou privilegujícími okolnostmi pouze za předpokladu, že mají povahu omluvitelného hnutí mysli. Ta mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat.

Druhou okolností je dle zákona předchozí jednání poškozeného. To je privilegující okolností podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku za podmínky, že je zavrženíhodné, aniž by muselo vyvolat u pachatele stav silného rozrušení. Předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného tu je zvláštním motivem činu, a nikoli okolností charakterizující psychický stav pachatele jako stav v nějakém ohledu mimořádný.

Ve svém rozboru Nejvyšší soud neopomněl i kombinaci obou okolností uvedených v příslušném ustanovení. Mají-li se relevantně uplatnit obě kategorie privilegujících okolností současně, tj. má-li být důvodem právního posouzení skutku podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku rozrušení pachatele a zároveň i předchozí jednání poškozeného, musí každá z těchto okolností sama o sobě splňovat podmínky uvedené v citovaném ustanovení, takže rozrušení pachatele musí být silné a předchozí jednání poškozeného musí být zavrženíhodné. 

Dále Nejvyšší soud konstatoval, že pokud obžalovaný argumentoval tím, že jednal ve stavu silného rozrušení, pak souhlasí se závěry nižších soudů, že šlo v podstatě jen o nezvládnutý afekt vyvolaný skutečnostmi, které lze pokládat nanejvýš za běžné polehčující okolnosti, nikoli však za omluvitelné hnutí mysli ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku. Posuzovaný čin, jak vyplývá z provedeného dokazování, byl vyvrcholením dlouhodobých neshod mezi obžalovaným a poškozeným ohledně jejich vzájemného soužití apod. Svou povahou se jednalo o běžné rozpory v mezilidských vztazích, které obžalovaný ostatně měl možnost ukončit, když v minulosti tak již svým odstěhováním z nemovitosti vlastněné poškozeným učinil. 

Jestliže by měl být čin motivován předchozím jednáním poškozeného vůči obžalovanému, pak je dle Nejvyššího soudu nutné konstatovat, že předchozí jednání poškozeného evidentně nemělo povahu privilegující okolnosti ve smyslu § 141 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo zavrženíhodné. Má-­li být nějaké jednání považováno za zavrženíhodné, musí se výrazně příčit obecně uznávaným morálním pravidlům, tj. musí se vyznačovat např. celkovou morální zvrhlostí, bezcitností, bezohledností, sobectvím, sebeprosazováním na úkor jiných, neúctou k osobám či společnosti jako celku apod. Pokud si v posuzovaném případě poškozený zval do místa svého bydliště své přátele a společným jednáním rušili soužití v domě, lze to považovat za jednání, které bylo nevhodné či nezdvořilé. Rozhodně však jednání poškozeného nebylo v tak příkrém rozporu s morálními pravidly, aby ho bylo možné označit za zavrženíhodné.

Takto Nejvyšší soud shrnul použitou právní kvalifikaci a výhrady obžalovaného k ní. Text je pochopitelně podstatně delší a podrobnější. A co uvedl k namítané absenci znaleckého posudku z psychologie?

Nejvyšší soud odkazuje na svou předchozí judikaturu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015) a zdůrazňuje, že k relevantnímu zjištění silného rozrušení je třeba, aby byl opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. V projednávané věci byl soudem prvního stupně opatřen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy při hodnocení otázky tohoto možného silného rozrušení obviněného vycházel soud prvního stupně, jak z předmětného znaleckého posudku, tak z dalších skutkových okolností, které vyústily v jednoznačný právní závěr soudu o nenaplnění takového stavu a potřeba dalšího znaleckého zkoumání tak byla tímto postupem spolehlivě vyloučena. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dále uvést, že obviněný z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozuje, že soudy nižších stupňů by měly mít povinnost vypracovat takový posudek vždy, aby posoudily, zdali se „náhodou“ pachatel takového jednání nedopustil v silném rozrušení. Uvedený požadavek však judikatura Nejvyššího soudu ani zmíněné rozhodnutí nevznesla. Dovolatel v tomto případě deformuje závěr citovaného rozhodnutí, v němž sice byla vyslovena povinnost nižších soudů v uvedené věci opatřit takový znalecký posudek, ovšem pro účely objasnění duševního stavu pachatele za situace, kdy soudy dospěly k závěru, že se jednání mohl dopustit v silném rozrušení. V předmětné trestní věci však soudy měly za bezpečně prokázané, že obviněný v silném rozrušení nemohl jednat, a proto nebyl ani dán důvod, aby byl pro posouzení jeho stavu v době trestného činu vypracován znalecký posudek (viz též shora), jak se obviněný domáhal.

Velmi zjednodušeně jsem to snad správně pochopil tak, že psychologa musí soud přibrat, když ze skutkových a právních závěrů dospěje k možné právní kvalifikaci dle privilegované skutkové podstaty § 141 trestního zákoníku. A nemusí, má-li za prokázané, že jde o „standartní“ zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 trestního zákoníku a o mírnější právní kvalifikaci na základě skutkových zjištění nelze uvažovat.

Nicméně, každý případ je jiný, tak bych radil se o uvedený právní názor opírat, ale bezvýhradně na něj nespoléhat.

---

[1] § 105 odst. 1 trestního řádu