Procesní právo

Novela insolvenčního zákona (IZ), (zákon č. 64/2017), opět označovaná jako „velká“ novela, vstupuje v účinnost 1. července 2017. Změny vyjasňují mezinárodní a místní příslušnost insolvenčních soudů, upravena je domněnka o platební schopnosti, nová pravidla platí pro podávání neopodstatněných, šikanózních insolvenčních návrhů a pro řízení o oddlužení.

Druhá část příspěvku se věnuje změnám v možnostech obrany manžela povinného v případě neoprávněného postihu jeho práva či věci, ke kterým došlo v souvislosti s novelizací občanského soudního řádu po 1. 7. 2015.

„Mám obavy, aby novela nevedla k další rezignaci věřitelů na prosazování jejich nároků v rámci insolvenčních řízení,“ říká k novele insolvenčního zákona Mgr. Pavel Pravda, zakládající partner pražské pobočky advokátní kanceláře bnt attorneys-at-law s.r.o. K jeho hlavním odborným specializacím patří obchodní právo včetně M&A, právo nemovitostí, energetické právo a veřejné zakázky. V rámci své praxe se podílel na řadě významných projektů, zejména v oblasti energetiky, zdravotnictví a nemovitostí. Aktivně se věnuje rovněž publikační a přednáškové činnosti.

I v letošním roce se účastníci odborného kongresu Právní prostor mohou těšit na vystoupení místopředsedy Nejvyššího soudu JUDr. Romana Fialy, tentokrát s příspěvkem s názvem: "I v procesním právu je cesta do pekla dlážděna dobrými úmysly". Ačkoli pan místopředseda zůstal ve svých odpovědích tajemný a to hlavní představí až na kongresu, přece jen se můžete v následujícím rozhovoru dozvědět, jak hodnotí současný stav českého procesního práva.

Pojem „péče řádného hospodáře“ je patrně jednou z prvních asociací, která se většině členů odborné veřejností vybaví v souvislosti s vymezením práv a povinností členů statutárních orgánů. Takovému myšlenkovému pochodu se nelze ani v nejmenším divit; je to právě tento institut, který představuje standard péče, jež je statutární orgán povinen zachovávat. Ani tomuto institutu, resp. jeho souvislosti s ostatními instituty, se nevyhnuly změny spojené s rekodifikací soukromého práva. Jedna z těchto změn bude i tématem následujícího článku.

Autorka se zaměřuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, který konstatoval, že § 5 písm. a) a b) insolvenčního zákona a § 46 odst. 7 exekučního řádu jsou konkurenčními ustanoveními, přičemž zasáhl do ústavně zaručených práv soudního exekutora, a to do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva spatřuje autorka v tom, že soudní exekutor je stavěn do pozice běžného věřitele, aniž by byla vzata v úvahu specifičnost jeho postavení a činnosti či povaha nákladů.

Cílem je porovnat rozdílné vnímání postavení soudních exekutorů a soudců v nálezech Ústavního soudu. Toto srovnání má smysl s ohledem na skutečnost, že na soudního exekutora je delegována státní moc příslušející jinak soudům. Pokud totiž existují ústavní limity mající za cíl chránit např. nezávislost moci soudní, měla by být tatáž kritéria pro posuzování ústavních limitů použita i vůči soudním exekutorům, když § 2 exekučního řádu stanoví, že exekutor vykonává exekuční činnost nezávisle.

Stať pojednává o možnosti nařízení exekuce u rozhodnutí, které se dají subsumovat pod Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Nařízení rozděluje rozhodnutí na dvě skupiny. Do první patří rozhodnutí, která byla vydána v jakémkoliv členském státě EU a tento stát je zároveň signatářem Haagského protokolu. Druhou možností je situace, kdy rozhodnutí vydal členský stát EU, který však není signatářem Haagského protokolu.

O nedávném snížení exekutorského tarifu a připravované ústavní stížnosti byla řeč s Mgr. Pavlou Fučíkovou, prezidentkou Exekutorské komory České republiky a soudní exekutorkou v Ostravě.

Dobře organizovaný systém vymáhání neuhrazených faktur má zásadní význam v postupu proti neplacení pohledávek, které ekonomiku zatěžuje. Exekuční vymáhání pohledávek je jedním z nástrojů, které se uplatňují v závěrečné fázi právního vymáhání takových dluhů.

Slovenský parlament přijal významnou novelu Exekučného poriadku – po 21 letech skončí na Slovensku najímaní exekutorů oprávněným. Tak, jak je obvyklé ve zbytku Evropy, exekuce proti témuž povinnému od dubna povede vždy jeden jediný místně příslušný exekutor.

Ministr spravedlnosti před Vánoci podepsal tarifní vyhlášku určující odměny soudních exekutorů navzdory odborným připomínkám mnoha institucí včetně Exekutorské komory. Tento bohorovný přístup ministra výstižně ilustruje celou cestu schvalování tarifní vyhlášky.

Pokud obecný soud vyzve žalovaného výzvou podle § 114b o.s.ř., aby se vyjádřil k žalobě, a žalovaný tak bez vážného důvodu neučiní[1] rozhodne soud rozsudkem pro uznání. Tímto způsobem soudy postupují již téměř šestnáct let. Ačkoliv rozsudků pro uznání byly vydány již stovky tisíc, donedávna neexistoval jednotný pohled na situace, kdy žalovaný kvalifikovanou výzvu nesplnil z objektivně ospravedlnitelného důvodu nebo se sice k žalobě se ve stanovené lhůtě vyjádřil tak, že ji odmítá, avšak své stanovisko náležitě neodůvodnil a na podporu svých tvrzení neoznačil příslušné důkazy. Touto problematikou, jakož i ústavní konformitou rozsudku pro uznání z důvodu nesplnění výzvy podle § 114b o.s.ř. obecně, se v průběhu roku 2016 opakovaně zabýval Ústavní soud a vydal několik zásadních rozhodnutí, na která chtějí autoři tohoto článku upozornit.

V zájmu sjednocení rozhodování soudů zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky stanovisko ke zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti.

Dne 1. 1. 2017 oslavilo šestnácté narozeniny ustanovení § 114b občanského soudního řádu, které do civilně-procesního předpisu přinesla takzvaná velká novela o. s. ř. (zákon č. 30/2000 Sb. účinný od 1. 1. 2001) a které zavedlo dva „revoluční“ procesní instituty: takzvanou kvalifikovanou výzvu k vyjádření k žalobě (§ 114b odst. 1 o. s. ř.) a ve vztahu k žalovanému sankční fikci uznání nároku (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).

U práv zapisovaných do katastru nemovitostí zpravidla předpokládáme, že jsou zapsána podle skutečného stavu. V praxi je však možné se setkat se s řadou případů, kdy osoba zapsaná v katastru nemovitostí ve skutečnosti není vlastníkem dané nemovitosti nebo kdy katastr obsahuje chybný údaj ohledně věcného břemene. Jak v takových případech postupovat?

Nenápadné ustanovení insolvenčního zákona může značně zkomplikovat život řadě dlužníků. Pokud totiž po prohlášení konkursu na majetek osoby, která je jejich věřitelem, plní tomuto věřiteli a plnění se nedostane do majetkové podstaty, nezprošťují se tímto plněním svého závazku. Jinými slovy, dluh není splněn, není-li o plnění obohacena majetková podstata. Může se tak stát, že po nich bude insolvenční správce dluh úspěšně (znovu) vymáhat.

Proč jít cestou zpeněžení veřejnou dražbou, když je navrhovatelem dražby orgán státní správy či obec.

Nové a dlouho očekávané nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES, označované zkráceně jako eIDAS („Nařízení“), přineslo bez velké pozornosti veřejnosti a médií od 1. července 2016 zásadní proměnu zejména v oblasti elektronické identifikace a autentizace.

České insolvenční řízení patří k těm, které jsou z hlediska povinného sdělování informací opravdu velmi transparentní. Jak je asi vcelku známo, insolvenční zákon spolu s dalšími předpisy dohromady zajišťuje velmi široké informování zainteresované i nezainteresované veřejnosti o každém insolvenčním řízení v zemi.

Již čtvrtým rokem má žalobce, který chce dosáhnout na náhradu nákladů řízení, povinnost zaslat žalovanému nejméně sedm dní před podáním žaloby tzv. předžalobní výzvu. V ní by měl dlužníka kvalifikovaně vyzvat k plnění – sdělit mu, co po něm žádá, z jakého titulu a v jaké výši. Uvedenou podmínku přiznání nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci obsahuje ustanovení § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“). Dnes již ustálená judikatorní praxe však zákonné pravidlo značně relativizuje.

První z příspěvků věnovaných právní úpravě postižení podílu povinného ve společnosti s ručením omezeným byl zaměřen zejména na představení tohoto institutu, jeho genezi a zejména pak jeho úpravu po významné novele zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "OSŘ") a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád, dále také jen "EŘ"), účinné od 1. 1. 2013, včetně podmínek, za kterých se může uplatňovat. Ve druhé části bych rád představil samotný proces dražby podílu povinného od jejího zahájení, přes průběh až po důsledky v podobě zániku účasti ve společnosti. Mimo to se zaměříme také na judikaturu k nové úpravě.

Právní úprava postižení podílu povinného ve společnosti s ručením omezeným doznala s účinností od 1.1.2013 výrazných změn, a to především vložením ustanovení § 320aa a § 320ab do občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., dále jen "OSŘ"), které bylo provedeno novelou č. 396/2012 Sb.

Jednou ze skutkových podstat neúčinnosti právního jednání dlužníka podle insolvenčního zákona je neúčinnost z důvodu absence přiměřeného protiplnění. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se dle § 240 odst. 1 insolvenčního zákona rozumí právní úkon, který se dlužník zavázal poskytnout bezúplatně nebo za protiplnění, jehož cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění.

Je to již více než 15 let, kdy se na evropské úrovni objevila právní úprava předurčující dnešní podobu právních předpisů členských států stran elektronického podpisu – směrnice 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy („Směrnice“). Směrnice ale bohužel nebyla způsobilá zajistit ucelený přeshraniční a meziodvětvový rámec pro bezpečné, důvěryhodné a snadno použitelné elektronické transakce.