Zásadní reforma exekučního práva na Slovensku zavádějící místní příslušnost jako vzorový příklad pro ČR

Hlavním důvodem této zásadní reformy je zefektivnění vymáhání pohledávek pro věřitele a zároveň posílení ochrany oprávněných práv dlužníků. Zavedení místní příslušnosti exekutorů a přidělování exekučních řízení exekutorům náhodným výběrem bez ovlivnění zadavatelem exekuce je totiž i jediný způsob, jakým se dá zajistit nezávislost soudního exekutora a objektivita jeho rozhodování. Jak uvádí Slovenská komora exekutorů, reprezentující 320 tamních úřadů – výrazně se tím sníží prostor pro korupci, klientelismus a nepřípustné diktování podmínek velkými věřiteli.

Stát přenesl exekuční vymáhání na exekutory na Slovensku již v roce 1995. Po počáteční euforii, kdy exekutoři nastolili skutečnou vymahatelnost práva, po období „rozmachu“, přišlo vystřízlivění. Stejně jako u nás se exekuce začaly opakovat na stále stejné dlužníky a jejich množství neustále nekontrolovatelně narůstá. Již nyní jich běží téměř 3 miliony! Tak jako u nás se mrhá prostředky na marná, předem jasně bezvýsledná řízení – jeden povinný má často i desítky exekucí, každou vede jiný exekutor, který marně vynakládá prostředky na pátrání po majetku dlužníka. Přežití exekutorského úřadu je závislé na oprávněných – dodavatelích exekucí. Většina exekucí je koncentrována u několika exekutorských velkoúřadů, které o byznys bojují všemi prostředky. Nezávislost exekutora na účastnících řízení deklarovaná zákonem v praxi neexistuje.

O zahájení exekuce bude nově rozhodovat jediný exekuční soud, který automatizovaným systémem zajistí přidělování exekucí jednotlivým místně příslušným úřadům, a to rovnoměrně. Pověřován bude exekutor z těch, kteří jsou místně příslušní podle bydliště povinné osoby, a to náhodně, ale tak, aby každou další exekuci proti témuž povinnému dostal vždy ten samý exekutor. V situaci, kdy je valná většina exekucí zahajovaných jako opakované, je to nejjednodušší cesta, jak v řízení nejen uspořit nesmyslně vysoké náklady na doručování, pátrání po majetku či na součinnosti, a současně jak umožnit povinnému, aby v jediném úřadě obdržel informace o všech svých řízeních, ale i snadněji dohodl např. splátkový režim.

V České republice se v exekučním vymáhání potýkáme se shodnými problémy – od mnohačetných exekucí na tytéž povinné a z toho plynoucí masy zbytečných úkonů opakovaných více exekutory proti témuž dlužníku, přes nemožnost povinného komunikovat efektivně s více úřady rozesetými po celé republice, podfinancování celého systému, krachy exekutorů a z toho plynoucí nezájem o exekutorské povolání, až po jen naprosto iluzorní nezávislost exekutora vybíraného jedním z účastníků řízení.

Na rozdíl od Slovenska však snaha o skutečnou reformu systému zůstává jen na papíře. Zavedení místní příslušnosti exekutorských úřadů brání mocná lobby systémových oprávněných „produkujících“ takřka 90 % všech exekucí a zadávajících exekuce několika „vybraným“ úřadům. Spolu pak vládnou na „exekučním trhu“, jak si tento obchod s bídou zvykl nazývat i český ministr spravedlnosti. Ten jim zatím naslouchá – namísto, aby se odhodlal k efektivnímu řešení neutěšené situace, populisticky sníží exekutorský tarif. Výsledkem budou další opuštěné exekutorské úřady s desítkami tisíc neskončených spisů.

Jak dlouho bude ještě hazard s vymahatelností práva v Čechách trvat?