Články

(1) Brání-li duševní porucha zletilému, který nemá jiného zástupce, samostatně právně jednat, může ho zastupovat jeho potomek, předek, sourozenec, manžel nebo partner, nebo osoba, která se zastoupeným žila před vznikem zastoupení ve společné domácnosti alespoň tři roky.

Jak vykládat zákon bez judikatury? To bylo téma příspěvku JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M. na konferenci Nové soukromé právo, která se konala minulé úterý v Clarion Congress Hotelu v Praze. Odborná konference přivítala velkou řadu odborníků z řad akademiků i osob z praxe, aby zodpověděli nejpalčivější otázky, které s aplikací nového občanského zákoníku vyvstávají.

V rámci tohoto článku se budeme zabývat problematikou exekucí obcí, resp. měst, tedy samosprávných celků, a to ze dvou pozic. První je daleko častější, tzn. obec v pozici věřitele oprávněného v exekuci. Druhá pozice je samozřejmě opačná, což se také někdy stává – obec se ocitne na druhé straně barikády, je v pozici dlužníka, proti kterému je vedena exekuce.

Druhá světová válka nepřestává ani po více jak 60 letech vzbuzovat emoce. Jednalo se o válečný konflikt, do kterého byla zapojena většina států světa a jehož tragický průběh měl globální dopady, z nichž některé ovlivňují jednání států dodnes. Připomínáme si to v mnoha televizních či rádiových pořadech, v dokumentech, publicistických pořadech a v neposlední řadě v mnoha filmových zpracováních.

Úkolem justice je podle Ústavy České republiky poskytovat ochranu základním právům a svobodám občanů. Aby však soudy mohly tento svůj úkol naplňovat, musí pružně fungovat. Ne nadarmo se používá anglické rčení „Justice delayed is justice denied“.

Nadměrná zadluženost může pro obce znamenat řadu problémů. Začátkem července vláda ČR schválila závěry Analýzy řešení platební neschopnosti samosprávných celků. Tato analýza se zabývá možnými řešeními.

Nakolik by mělo být postavení státního zastupitelství zakotveno přímo v ústavě? To je ústřední otázka této čtvrté a poslední části série článků o postavení našeho státního zastupitelství v systému dělby moci. Na úplný závěr samozřejmě nelze opomenout ani shrnutí celé problematiky.

Dne 7. listopadu 2014 se na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze uskutečnila konference pořádaná Výzkumným centrem pro lidská práva (UNCE) k příležitosti 150. výročí přijetí první Ženevské úmluvy z roku 1864 (Ženevská úmluva o zlepšení osudu raněných příslušníků ozbrojených sil v poli). Současně bylo rovněž připomenuto 151. výročí od založení Mezinárodního výboru červeného kříže (MVČK) v roce 1863.

V prvním díle tohoto článku jsme se zaměřili na problematiku změn, které přinesla rekodifikace podnikatelům. Specifikem těchto změn je hlavně to, že se jedná o změny pro podnikatele nutné, které podstoupit se začátkem tohoto roku museli, jinak se vystavovali riziku často i velkých sankcí.

V praxi dochází relativně často k situacím, kdy není zcela zřejmý rozsah aktiv dědictví. Ani zák.č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád ve znění platném do 31. prosince 2013, dále jen „o.s.ř.“), ani zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zzřs“, platný od 1. ledna 2014) neupravuje postup, kterým by byla spornost aktiv odstraněna.

Potřebuje-li člověk nápomoc při rozhodování, protože mu v tom duševní porucha působí obtíže, třebaže nemusí být omezen ve svéprávnosti, může si s podpůrcem ujednat poskytování podpory; podpůrců může být i více.

Antidiskriminační legislativa je už z povahy věci konceptu rovnosti a nediskriminace roztříštěná a snaha o její unifikaci se projevuje především na úrovni EU, mnohdy oproti vůli členských zemí. Ve smyslu čl. 2 Smlouvy EU je Unie založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.

Studentský spolek Common Law Society měl v nedávné době příležitost pozvat na Právnickou fakultu UK v Praze dalšího zajímavého hosta, a to pana Mgr. Tomáše Hülleho, který studentům přednášel na téma vyjednávání a řešení sporů v Číně, a nakonec nejen to.

S místem státního zastupitelství v systému dělby moci velice úzce souvisejí i otázky spojené s nezávislostí státního zástupce, personální správou státního zastupitelství a způsobem jeho financování.

Nové právo aneb co nejdůležitějšího přinesl veřejné správě rok 2014, se řešilo ve dnech 5. a 6. listopadu 2014 v Hradci Králové, na již třetím ročníku specializované konference Právo ve veřejné správě 2014. S účastníky přijeli i tentokrát diskutovat nejen odborníci ze státní správy, ale také advokáti, akademici či soudní exekutoři a témat k diskuzi bylo hned několik.

Zlomové datum 1.1.2014 přineslo mnoho pro a proti, která ve svém závěru rozvířila jindy toliko klidné vody právnické obce. Stojí za námi téměř deset měsíců po úspěšně neúspěšné rekodifikaci soukromého práva v České republice.

V současném světě skoro každý existuje prakticky nejméně dvakrát. A to ve své fyzické podobě, a potom jeho virtuální já, jakýsi otisk sebe samého v kyberprostoru, kterých může být bezpočet. Za současného překotného vývoje, přerodu společnosti ve společnost informační, elektronizace veřejné správy, je právě ono virtuální já čím dál tím více určující. Dle mého názoru „Bohužel“. Málokdo si však uvědomuje, že na rozdíl od naší fyzické entity, která prožívá neuvěřitelný rozkvět svobod, náš virtuální dvojník je stále velice limitován.

Na konci října zveřejnilo Ministerstvo vnitra informaci, že policie šetří vydírání státu. Pachatelé hrozili rozšiřováním viru ebola na veřejných místech. Jaké trestněprávní konsekvence by mělo naplnění těchto výhružek?

Článek pod názvem „Komentář: Pochybení vazebního soudu“ publikovali na tomto serveru dne 10. října Pavel Kohút a Mgr. Michal Sýkora z AK Gřivna. Povšimli si totiž mediálně přetřásaného rozhodnutí stížnostního senátu Městského soudu v Praze, který při přezkumu napadeného usnesení o vzetí do vazby propustil na svobodu obviněného, stíhaného pro trestný čin vraždy.

V očekávání vlastní nezpůsobilosti právně jednat může člověk projevit vůli, aby byly jeho záležitosti spravovány určitým způsobem, nebo aby je spravovala určitá osoba, nebo aby se určitá osoba stala jeho opatrovníkem.

Ve dnech 5.11. a 6.11.2014 se v Hotelu Černigov v Hradci Králové konala odborná konference Právo ve veřejné správě 2014 s podtitulem „Nové právo“. Byl jsem osloven pořadateli, abych tuto konferenci moderoval, což jsem s díky jako novou výzvu po moderaci letošního Právního prostoru přijal.

Mezi právníky i politiky velmi oblíbené téma, mezi soudci už jistě tolik ne. Nacházíme se doopravdy v době, kdy soudci rozhodují věci, které nejsou v jejich kompetenci? A co všechno by měl vlastně soudce rozhodovat? Je lepší soudce kreativní a odhodlaný, či jen soudce jako stroj?

Problematice vzájemné vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi jsem se věnoval ve svém pravidelném článku už před více než rokem. Avšak – tehdy ještě Právní prostor neexistoval, tak nevím, kolika čtenářům se donesla informace o dvou zajímavých rozhodnutích Ústavního soudu, které se této nejfrekventovanější vyživovací povinnosti věnovaly v létě loňského roku.

Na Právnické fakultě UK v Praze působí mnoho spolků, které svými akademickými i jinými akcemi obohacují studentský život, co nejvíce je to možné. Jednou z takových událostí byla také přednáška MUDr. Zuzany Roithové, MBA, pod záštitou Common Law Society, která přímo v prostorách fakulty proběhla dne 4. 11. 2014.

James Madison se na jednom místě v Listech Federalistů zeptal: „K jakému vhodnému opatření se tedy nakonec uchýlíme, abychom v praxi zachovali dělbu moci mezi jednotlivé složky, jak ji určuje Ústava?“[1] a vzápětí odpověděl: „Problém musí být odstraněn takovým vnitřním uspořádáním vlády, v němž by se jednotlivé složky navzájem udržovaly v patřičných mezích prostřednictvím vzájemných vztahů.“[2]