(zkrácený extrakt přednášky)
Pozn.: Kurzívou jsou zvýraznění zejména citáty a myšlenky Stanislava Komárka importované do přepisu přednášky.
Nejdříve bych se chtěl zastavit u 23. novely, překopání či, chcete-li, plastické operace energetického zákona. Používám metaforu, protože představuje prostředek, o kterém Stanislav Komárek, současný český biolog a filozof, z kterého dnes čerpám, říká, že je přímým a jediným přístupem k pravdě, interpretací, bez níž se neukazuje nic a prolamuje se jí do podvědomí. Pokud bych vás měl trochu navést k tématu mé dnešní prezentace, vycházel jsem z toho, že dnes, aby bylo vůbec pochopeno, že chceme novelizovat nějaký zákon nebo dělat dokonce zákon zcela nový, je potřeba jej účinně prodat veřejnosti. Nejlépe obchodovat se slovy umí novináři v titulcích novinářských článků, zvláště na internetu. Jejich údernost neodolatelně vábí k rozkliknutí úplné zprávy, k ukojení dychtivé lidské zvědavosti. A protože bytí má obecně povahu příběhu a co se točí kolem příběhu, tak to se lépe prodává, jak tvrdí Stanislav Komárek, je řada těchto titulků a obecněji i prodejů nových právních úprav na veřejnosti svou povahou příběhová.
O povaze západní společnosti
Dovolte mi nejprve trochu teoretizovat. V každém rozhodnutí i jevu existují polarity a Západ (Okcident) všeobecně představuje společnost postavenou na rozdíl od Orientu více na bipolárnosti, na rozlišování mezních hodnot dobra a zla. Orient proti tomu dobro a zlo vzájemně spojuje a racionálně říká, že nic není úplně dobré, ani nic není docela zlé. Že každý fenomén má z obojího trochu a že jedno vplývá do druhého a naopak. Lid například jenom v jeden dotyčný okamžik pociťuje, že chce postavit pyramidu nebo vyletět na Měsíc, protože je to v ten moment dobré rozhodnutí, a je to rozhodnutí okcidentální společnosti, které může být kdykoliv v jiné době přehodnoceno jako rozhodnutí špatné. Orient i na právo hledí jinak. Připouští jeho nedokonalost a nevylučuje jeho zneužití, zneužití jeho mezer a nedokonalostí a říká, že právo je mrtvá věc až do té doby, nežli se náležitě, vhodně tomu kterému případu vyloží. To znamená, že je tím kvalitnější, čím je obecněji a flexibilněji napsáno. Právo tedy není cíl, ale jenom prostředek k jeho dosažení. Orient dále vychází z toho, že zlo nedokážeme vymýtit tím, že budeme vrstvit jeden zákon na druhý, respektive jeden a tentýž zákon neúnavně dokola upravovat. Protože je vlastně dobré, aby bylo na světě vedla dobra i zlo, jinak totiž dobro jen stěží poznáme. Například Austrálie, jak víte, byla kolonizována trestanci, byla to exportovaná kriminální společnost z Velké Británie. Je zajímavé, že během několika desítek let se z těch kriminálníků vyvinula přirozeně rozvrstvená společnost jako všechny ostatní společnosti a dnes tam není o moc více kriminálníků, než kolik jich je třeba ve Spojeném království. Možná je to dokonce s prosperující Austrálií naopak.
Musíme se smířit s tím, že kriminalita je svým způsobem také dobrem pro stát. Zní to divně, přiznávám. Je to vlastně nějaký paradox zla, protože je to právě zlo, co dává státu důvod k tomu, aby existoval. Protože stát vzniká právě proto, abychom se spojili proti zlu. Představuje tedy tmelicí prvek a záruku soudržnosti lidské společnosti. Je zajímavé, že čím více právní předpisy bobtnají a obrůstají dalšími nánosy, čím více zákony měníme, tím nižší je úroveň postižitelnosti a efektivity těch špatných a naopak se zmenšuje prostor svobody všem ostatním, té nevinné majoritě, která tomu ještě tleská. Jako všední hrozby se všude šíří instalované videokamery nebo hrozby trestu třeba za jednoduchý neuvážený výrok. Jednoznačné rozhodování, to je odraz bipolarity obecně i u nás. Buď je rozhodnutí dobré, nebo špatné, nic mezi tím. V Číně to je jinak. Tam když si jde Číňan vybírat televizní obrazovku, zkoumá téměř pod drobnohledem, jaká je zrnitost obrazu. U nás tomu tak není. U nás se jen hledí na barvu, velikost, hodí se, nehodí - a kvalita primárních funkcí uniká. Takže Okcident inklinuje skutečně jenom k domněle pozitivnímu polárnímu řešení a druhý pól a priori satanizuje. Tak to koneckonců vyplývá i z promítnutého novinářského titulku: Muži by neměli dělat domácí práce, protože mají vliv na milostný život páru. Toto sdělení implicitně znamená, že kdyby muži dělali domácí práce, tak milostný život páru nebude stát za mnoho. Toto je satanizace výkonu domácích prací ve vztahu k mužům, která doslova ční z tohoto titulku (jeho autorem je asi muž, předpokládám). Zákon ve svém výsledku je tak především projevem absolutnosti rozhodování a vypadává z něj vždy jen jedna správná cesta a jiné nejsou možné. Mosty k přehodnocení výchozího předpokladu se spálí, protože přiznání chyb v západní společnosti tolik bolí. Kající se zástupce lidu totiž obvykle končí na politickém smetišti. Přitom každé naše rozhodnutí, ať chceme, nebo ne, obsahuje oba póly.
O pravidlech, jak dobře prodat zákon
Jak dnes úspěšně napsat zákon. Musíme vycházet z toho, že si jen hrajeme na to, že vytváříme právo. My ho vlastně mnohdy ani nevytváříme, stejně tak jako nevytváříme politiku, my si jen hrajeme na jejich vytváření. Protože v současné době nejsou žádné složitější, skutečné problémy k řešení, tak si jejich drtivou část tak nějak sami vytváříme. Toto zdání konání je vidět i z letošního prohlášení vlády. Má být napsáno či přepsáno 104 zákonů, to je každý třetí den jeden zákon, což považuji za poměrně alarmující číslo. Stejně jako za druhé světové války v nacistickém Blitzkriegu, je třeba pro klamy všeho druhu postupovat hodně rychle, aby nebylo možno zpozorovat či prokouknout nestabilitu celé konstrukce navrženého řešení, jak dodává Stanislav Komárek. To jsme viděli u jiných zákonů, jako u předlohy zákona o veřejném registru smluv, který se na chvíli zasekl, takže už se snad začínají pozorovat trhliny, a doufám (asi ale marně), že u toho zůstane.
A jak prodat dobře zákon, to je druhá věc. Zákonný marketing je vlastně závažnější a pro úspěch zavedení nové regulace důležitější než samotné napsání nového právního předpisu. Je důležité až hystericky opakovat, že cílem regulace je posílit práva jednotlivce, naopak veřejný prostor se potlačí. Jindy je zase třeba veřejný prostor posilovat, a tak se vytvářejí různé povinnosti registrační, evidenční, notifikační, vrší se podnikatelská byrokracie. To nakonec vede k lamentování, že se zablokovávají veřejné zakázky a vůbec se ztěžují podmínky pro podnikání. Největší roli nicméně u každého prodeje nové regulace dnes hrají média a zvláště pak zprávy oděné v negativním hávu. Proto, abyste úspěšně zavedli zákon, musíte ho umět mediálně veřejnosti prodat. Zejména všeobecně vyhledávaný konzum negativních zpráv je dnes strašně důležitý, protože to je skutečný ventil pro mnohé pasivní konzumenty všeho možného. Masmédia, televize, počítač produkují zprávy často negativní, protože my se do nich zobrazujeme, ventilujeme hněv, negujeme tu závist a přitom nás negativní zpráva v televizi v podstatě uklidní. Rovněž neobvyklý úhel pohledu na jinak obyčejnou věc či jev je jistě inspirativním přístupem ke zvýšení prodejnosti předmětné regulace.
Magických sedm předpokladů dobrého marketingu pro mediální prodej předvedu nyní formou jakési pastevcovy rukověti. Nejprve si vytvořte ucelený příběh, jednoduchý, srozumitelný davu. Lépe negativní, to zabírá. Vůbec nejlépe šokující; přitom musí být bipolární. Musí z něj být tudíž jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý. Příběh musí být konkrétní, žádná abstrakce, teoretizování. Prostě jednoznačné přidělení rolí a nejlépe jej vizualizovat. Tedy doplnit prezentací, obrázky, fotografiemi, videem, dramatizací a jinými kulisami, protože člověk patří k živočichům, kteří mají nejvýraznější dominanci zraku nad čichem. Vyvrcholením působivosti vašeho podání je pak puštění obrazu bez zvuku, případně s vyextrahovanou hudební nebo ruchovou kulisou. Proto například u povodní často místo komentářů slyšíme jen přerývaný křik obětí nebo třeba Beethovenovu Devátou. Zaujmout, nenudit, pobavit, to je cíl, a tak fungují naše média. A tak musíme prodat i nejnovější plastiku energetického zákona, již třiadvacátou v řadě.
Sedmero pohádek k aktuální novele energetického zákona
Poezie je svou nejednoznačností a vnitřními rozpory velmi blízká přirozenosti života, ne již tolik zákon. Právní předpis je přesný opak, nepřirozený a živému světu velmi vzdálený. Proto také stojí tolik sil úspěšně na veřejnosti udat třeba i aktuální novelu energetického zákona, která je navíc tolik odborná.
- V prvním příběhu jde o zdůraznění dobra. Novela energetického zákona si musí získat popularitu a punc pokrokovosti. U úzkoprofilového energetického zákona je třeba vše zjednodušit a nějak lidštěji podat. Mediální vlajkovou lodí se tak stala podpora fotovoltaiky na střechách domácností, ne finanční, to už se jednou nepovedlo, ale odbouráním byrokracie, takže již pro malou střešní výrobu elektřiny nebudeme potřebovat licence. Za to nás pochválí občan, může se přece alternativně a ekologicky samozásobit. Narazíme ovšem na pár neviditelných „ale“ v podobě katalogu nových zákonných povinností zákazníka a minivýrobce v jednom, nebo v určitých limitacích v možnosti připojení jen jedné výrobny do odběrného místa, v podmínce napojení na elektrizační soustavu. Novelou také odbouráme byrokracii pro průmysl, protože licence pro síťaře mají být už jen na dobu neurčitou, autorizace se omezí až od větších zdrojů, a odbouráme nákladnost investiční podpory obnovitelným zdrojům. Ve výsledku nám poděkuje průmysl, občan, kdekdo.
- Když jsme vytvořili prostor zásadních pozitiv, tak do něho nyní můžeme schovat věci, které zas tak dobré nebo prodejné nejsou. Zavalen přemírou informací je totiž každý pečlivě chráněn před nebezpečím přemýšlení. Překroucený § 98 odst. 13 energetického zákona je nešťastný příběh negativního maskota či kontramaskota, kterým musíme kvůli ventilaci jednotlivců každou novelu zákona doprovodit. Citované ustanovení bylo vybráno bravurně, protože již nyní se jedná o marný přelud, obsoletní ustanovení, které je při výkladu neaplikovatelné. Ale vytvoří se okolo něho příběh o velkých penězích, které jeho existence údajně přináší konzumentům. Kontramaskot se ovšem musí včas stáhnout, jinak by novelu mohl utopit. Víme všichni, že ač probíhají diskuse, tak se důsledně vyhýbají kořenům problémů a týkají se jen odvozeností a marginalit. Kontramaskot slouží jen a pouze individuální potřebě vypudit hněv z publika. V našem případě se ideálního adepta podařilo odstranit bez újmy na celkové konstrukci novely.
- O politicky korektním sebeklamu, příběh třetí pojednávající o právu na náhradu škody. Vznikl v rámci legislativního procesu, když jeho účastníci vymysleli, že by bylo dobré, aby za vstupy za pozemky k údržbě síťové infrastruktury, které jsou realizací veřejnoprávních oprávnění provozovatelů těchto zařízení, vznikal majitelům pozemků nárok na náhradu škody. Jde však o nesmysl, který byl ostatně v zákoně spoustu let. Přece když někdo vykonává své právo, nemůže mu při jeho realizaci vznikat povinnost k náhradě škody. Škoda vzniká jenom tehdy, když se poruší nějaká povinnost. Chceme-li tedy omezované vlastníky potěšit protislužbou za realizaci tohoto práva, přiznejme jim nějakou kompenzační náhradu. Spánek rozumu plodí příšery, které se v tomto případě podařilo rozehnat a kompenzační náhrady již v novele máme zahrnuty. Lekcí z tohoto příběhu je však praktický obraz bipolarity vnímání reality vztahu mezi těmi škaredými podnikateli v energetice na straně jedné a ubohými vlastníky pozemků na druhém břehu… Veřejnost proto volá po rovnováze, nikdo přece nechce, aby mu cizí lidé lezli na pozemky a omezovali jej, byť by třeba neměli mít dodávku energie... Nicméně musíme celou věc vnímat pozitivně, a to tak, že obraz nepřítele drží státní útvary pohromadě, takže jsem rád, že náš stát drží v tomto směru pohromadě právě zlí energetičtí velkopodnikatelé. Příběh však končí dobře, protože se do novely povedlo dát přiměřenou jednorázovou náhradu za újmu na majetku.
- Každou novelu zákona provází kreativita prýštící z nespoutané fantazie individua. A tak je to i s tou naší aktuální novelou. Skrývá-li se jedinec ve stínu jakékoliv instituce, většinou se chová jinak, než by se choval jako jenom sám za sebe odpovědný jednotlivec, protože jeho jednání je v případě nezdaru socializováno. V soukromí se s každým dá lépe domluvit, v úřadu už je to ale mnohem složitější. Snad i proto jsou někteří jednotlivci zúčastnění na legislativním procesu sváděni k většímu odvázání a nechávají svou tvůrčí stránku projevit se kořeněním dodaného fádního podkladu. V rámci každé novelizace zákona se tento fenomén dost projevuje. Někdy obsahově, někdy i formalisticky, tudíž tím, že není respektováno definované názvosloví právního předpisu. To ukazuji i na promítaných příkladech, které bohužel pro kvalitu předpisu znamenají spíše body dolů. Nechtěnou, ale mediálně žádoucí kreativitu demonstruji rovněž na prohlášení paní poslankyně Němcové v jednom novinářském titulku. Paní poslankyně ve vztahu k extempore u otevírání schránky na Pražském hradě prohlásila, že pan prezident opilý byl, protože to šlo cítit. Právě použitím nářečně znějícího obratu se vůči veřejnosti dále unikátně profilovala a přitáhla ještě mnohem více pozornosti, což se ostatně projevilo přímo přenesením do citovaného novinářského titulku na internetu.
- Příběh pátý pojednává o všemocném léku na neduh regulátora. Díky publicitě investované regulátorem do veřejného prostoru je tato novela tak známá. Regulátor se brání tomu, aby měl kolektivní vedení, přitom by ale neměl být nespoutaný, naopak by měl oplývat odborností, předvídatelností a nezávislostí, protože, jak uvádí Stanislav Komárek, v mnoha aparátech mají ideální možnost uplatnění osoby, jejichž hlavním rysem je touha vyniknout neúměrná ovšem ostatním schopnostem. Takže dlouhodobě ostrakizované monokratické vedení regulátora by mělo být nahrazeno novou pětičlennou radou, v níž bude větší pravděpodobnost, že v ní budou sedět nezávislí odborníci. Mělo by to být v zájmu všech státem regulovaných subjektů, protože pečovatel i opečovávaný tvoří jeden celek, který je poznamenán nejen destrukcí, ale i vzájemným zvelebováním, které někdy třeba nevnímáme. Očekávání ve fungování rady jsou ovšem zřejmě nepřiměřená.
- Problematika cenových rozhodnutí představuje úhelný kámen našeho šestého příběhu. Tato rozhodnutí určují, jaké nám platí zákazníci ceny, čili jaké my účtujeme ceny třeba za přenos elektřiny. Evropská úprava jednoznačně hovoří o přezkoumatelnosti cenových rozhodnutí v návaznosti na adresnost, konkrétnost okruhu jeho adresátů, ekonomicky těmito rozhodnutími determinovanými. Podle evropského práva tedy musí proti těmto rozhodnutím regulátora na národní úrovni existovat individuální obrana proti svévoli. Objevují se však hlasy, které se této povaze cenových rozhodnutí brání. Nejde prý o správní rozhodnutí, nýbrž o právní předpis, který ovšem neprochází žádnou kodifikovanou legislativní procedurou. Cenové rozhodnutí je nicméně nutno vždy posuzovat podle toho, jaký je okruh adresátů podle skutečného obsahu. Je-li jeden jediný adresát, jako v našem případě, obávám se, že asi o právní předpis nepůjde. Tento problém nicméně tato novela neřeší, ten se tak odkládá, přehazuje na jiného či jinou dobu. Na legislativní radě vlády vznikl požadavek na přípravu další novely energetického zákona. Třeba se dočkáme právní úpravy podle slovenského vzoru, kde už mají cenová rozhodnutí v poloze správních rozhodnutí. Chceme-li se něčeho zbavit, předejme to někomu jinému, jak dodává Stanislav Komárek.
- V sedmém příběhu se jedná o vnadách originality navržených řešení. Jak k této záležitosti prohlašuje Stanislav Komárek, základem úspěšného rozhodování je niterní uvědomění si obou polarit a dát vždy průchodu té, která je zrovna oslabena, tudíž i více žádaná. Tím se nechali částečně inspirovat i předkladatelé novely energetického zákona a vtiskli do ní některá originální řešení, která mají velký potenciál širokospektrální společenské přijatelnosti. Z nejvýraznějších příkladů uveďme jednak v Evropě netradiční zpřísňování provozu a podpory obnovitelných zdrojů energie a jednak zřízení kolektivního orgánu regulátora proti stávající tendenci neustálého posilování kompetenční sféry tohoto orgánu státní správy. Originalitu v rozhodování dokládám i velmi ilustrativním novinářským titulkem, který shrnuje netradiční rozhodnutí jednoho německého soudu: Muži mají právo doma močit vstoje.
Byl bych hrozně rád, kdyby jedna jediná, vhodně cílená plastika stačila a náš zákon dala do takové podoby, aby bylo dílo už konečně hotové, protože permanentní měnění jednoho a téhož zákona se může jevit jako mimikry, které nahrazují skutečné konání politické scény nebo politických pretendentů či jiných účastníků, kteří do zákona hovoří. Ale jsou to dost nákladné mimikry konání. Musíme se nicméně asi naučit respektovat přírodu, která říká, že všechna míra přetvářky je běžnou součástí i u zvířat, nejen u lidí, ale musíme také vnímat, že přemalba energetické reality nemusí mít tu trvanlivost, kterou bychom si přáli. Další novela se totiž již připravuje a náš příběh končí v nezajímavém cyklu…
Na závěr
Když se podíváme na přehled počtu novelizací energetického zákona od jeho vzniku, tak např. v roce 2009 najdeme čtyři novely, v roce 2002 tři novely, atd. Je toho poměrně dost, dohromady třiadvacet. A pokud jde o počet novelizačních bodů, tak novela, která se chystá, má nejvíce, plných 483 novelizačních bodů. Je ovšem politicky nemožné neměnit zákon v čase, jinak totiž vzniká dojem, že zástupci lidu nepracují. Vylepšování a cizelování zákonů je ovšem ošemetné, protože může vést k samotné ztrátě podstaty originální nosné ideje, která byla na začátku. Paralelu nacházíme i u protektorovaných pneumatik, které, přeženeme-li to počtem zásahů do jejich podstaty, přestávají plnit funkci. Nová regulace tak mnohdy překrývá původní úvahu, narušuje ji, či dokonce boří. Dovolím si na tomto místě použít další výmluvný Komárkův citát, že zotročení jiných nepřináší vlastní svobodu, ale oboustranné zapadání do hlubší vzájemné závislosti. Kdo chce regulaci (či, chcete-li, zotročení), měl by si být vědom, že vzniká hlubší vzájemná závislost i na straně otrokáře - i on bude totiž bytostněji závislý na stádu regulovaných. Ale nechci zůstat pesimista, může se stát, že třiadvacátá novela nebude lacinou žurnalistickou pohádkou pro děti, že se pracuje na politické scéně, a že přinese trvalejší hodnotu. Třeba takovou, jakou vidíte na promítaných obrázcích zámku Hluboká či hradu Bouzov před romantizující přestavbou a po ní. Myslím, že se mnou můžete souhlasit v tom, že romantismus oba objekty postavil do jiného, asi i krásnějšího světla. A to bude, jak věřím, alespoň částečně případ i naší aktuální novely.
K právní výhradě použité na konci mé prezentace, která mě má vyvazovat z nechtěné odpovědnosti způsobené radou, řeknu spolu se Stanislavem Komárkem jenom tolik, že svoboda se skládá z komplikované mozaiky parciálních nesvobod. A právě regulace udělování rad, i když nejsou za odměnu, je touto nezbytnou parciální nesvobodou. Dovolte mi se rozloučit výmluvným čínským příslovím: Když odumírá ctnost, přichází dobročinnost; když odumírá dobročinnost, přichází spravedlnost; když odumírá spravedlnost, přicházejí předpisy.
Děkuji vám za vaši pozornost.
Kongres Právní prostor 2015
Ve dnech 21. a 22. dubna 2015 se v Seči u Chrudimi konal již 5. ročník odborného kongresu Právní prostor. Záštitu nad letošním ročníkem převzali Ministerstvo spravedlnosti ČR, Ministerstvo vnitra ČR, Soudcovská unie ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR.
Více informací o kongresu naleznete na http://www.kongrespravniprostor.cz/
Diskuze k článku ()