Vajíčko, spermie nebo embryo od zemřelého dárce při asistované reprodukci

Nález Ústavního soudu versus nesouhlasné stanovisko soudce JUDr. Uhlíře: při asistované reprodukci (umělém oplodnění) pomocí zárodečných buněk (vajíčko nebo spermie) nebo embryí od živých dárců je právní i etická rovina vcelku bez problémů, neboť existují ověřitelné projevy vůle dárců.

referent Odboru řízení rizik Finančního úřadu pro hl. m. Prahu
LP
referent Odboru vymáhacího Územního pracoviště pro Prahu 4 Finančního úřadu pro hl. m. Prahu
Embryo, nenarozené dítě
Foto: Pixabay

Máme však za to, že nebylo dosaženo uspokojivého vysvětlení v případě dárců zemřelých.

Asistovaná reprodukce – výběr z právní úpravy podle zákona o specifických zdravotních službách

Asistovanou reprodukcí se rozumí metody a postupy, při kterých dochází k odběru zárodečných buněk, k manipulaci s nimi, ke vzniku lidského embrya oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy, k manipulaci s lidskými embryi, včetně jejich uchovávání, a to za účelem umělého oplodnění ženy … Zárodečnými buňkami se pro účely asistované reprodukce rozumí vajíčka a spermie. [Ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSZS“)]

Umělým oplodněním ženy se rozumí

  • zavedení spermií do pohlavních orgánů ženy,
  • nebo přenos lidského embrya vzniklého oplodněním vajíčka spermií mimo tělo ženy do pohlavních orgánů ženy. [Ustanovení § 3 odst. 3 ZSZS]

Pro umělé oplodnění ženy lze použít

  • vajíčka získaná od této ženy,
  • spermie získané od muže, který se ženou podstupuje léčbu neplodnosti společně,
  • zárodečné buňky darované jinou osobou, než shora uvedenou (dále jen „anonymní dárce“); anonymním dárcem může být pouze žena ve věku od 18 do 35 let, nebo muž ve věku od 18 do 40 let. [Ustanovení § 3 odst. 4 ZSZS]

Umělé oplodnění lze provést ženě v jejím plodném věku, pokud její věk nepřekročil 49 let, a to na základě písemné žádosti ženy a muže, kteří tuto zdravotní službu hodlají podstoupit společně (dále jen „neplodný pár“). Žádost neplodného páru žádajícího o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců; je součástí zdravotnické dokumentace vedené o ženě.“ [Ustanovení § 6 odst. 1 ZSZS]

Před zahájením metod a postupů asistované reprodukce je poskytovatel povinen podat neplodnému páru informaci o povaze navrhovaných metod a postupů, jejich trvalých následcích a možných rizicích a o způsobu, jakým může být naloženo s nadbytečnými lidskými embryi, včetně předpokládané výše finančních nákladů na jejich uskladnění a dobu jejich uskladnění. Součástí poučení neplodného páru jsou rovněž informace o určování rodičovství k dítěti podle občanského zákoníku, bylo-li dítě počato umělým oplodněním. Neplodný pár může požadovat, aby při podání informace byl přítomen svědek podle jeho výběru. Záznam o podání informace podepíše neplodný pár, ošetřující lékař, popřípadě svědek; záznam je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni.

Na základě informace podle odstavce 1 neplodný pár udělí písemný souhlas s provedením asistované reprodukce; písemný souhlas musí být opakovaně udělen před každým provedením umělého oplodnění. Souhlas je součástí zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni.  Jednotlivé výkony asistované reprodukce lze příjemkyni provést, jestliže před jejich započetím k nim udělila souhlas. Udělení souhlasu zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o příjemkyni ošetřující lékař, který záznam podepíše; záznam rovněž podepíše příjemkyně.“ [Ustanovení § 8 odst. 1 až 3 ZSZS]

Pokud při umělém oplodnění příjemkyně nebyla použita všechna lidská embrya vytvořená ve prospěch neplodného páru, lze je uchovat a použít pro další umělé oplodnění této příjemkyně, nebo na základě písemného prohlášení neplodného páru o nepoužití těchto embryí pro své další umělé oplodnění, udělí neplodný pár souhlas s jejich

  • použitím pro jiný anonymní neplodný pár,
  • použitím k výzkumu,
  • nebo s jejich likvidací. [Ustanovení § 9 odst. 1 ZSZS]

„Poskytovatel, který je oprávněn provádět metody a postupy asistované reprodukce, je povinen zajistit zachování vzájemné anonymity anonymního dárce a neplodného páru a anonymity anonymního dárce a dítěte narozeného z asistované reprodukce.“ [Ustanovení § 10 odst. 1 ZSZS]

Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 8. 11. 2018: K dokončení procesu umělého oplodnění po smrti zesnulého manžela

Řízení předcházející ústavní stížnosti – Okresní, Krajský a Nejvyšší soud

Stěžovatelka se v občanskoprávním řízení před Okresním soudem domáhala po zdravotnickém zařízení provádějícím asistovanou reprodukci splnění povinnosti spočívající v provedení umělého oplodnění za použití vajíčka stěžovatelky a zmražené spermie zemřelého manžela, přičemž stěžovatelka je a její manžel byl zdejším pacientem. Zesnulý manžel stěžovatelky podepsal dne 26. 6. 2014 informovaný souhlas se zmražením svých spermií, čímž jednoznačně souhlasil, aby jeho spermie byly uchovány pro pozdější oplodnění stěžovatelky. Stěžovatelka společně s manželem podepsala dne 15. 12. 2014 informovaný souhlas s léčbou neplodnosti metodou mimotělního oplodnění, vyslovili souhlas s rozmrazením a použitím spermií; rovněž manželé podepsali informovaný souhlas s injekcí spermie. Manžel stěžovatelky dne 16. 6. 2015 zemřel. Stěžovatelka nebyla schopna z psychických důvodů bezprostředně po smrti manžela pokračovat v zahájeném procesu. Zdravotnické zařízení odmítlo proces umělého oplodnění dokončit z důvodu absence platného souhlasu manžela. Okresní soud uzavřel, že právní předpisy umožňují oplodnění jen páru. Stěžovatelka v době podání své žádosti v páru nežila, a nemůže tak ani žádat o provedení asistované reprodukce. I když zemřelý manžel stěžovatelky požádal o umělé oplodnění a udělil první informovaný souhlas s jeho provedením, nelze podle nalézacího soudu předjímat jeho další vůli v průběhu léčebného procesu a nahrazovat ji soudním rozhodnutím. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. [Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 8. 11. 2018]

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, avšak ve svém rozhodnutí se velmi podrobně zabýval konkrétním případem i srovnáním jednotlivých vnitrostátních úprav. Nedospěl však k závěru, že by došlo k zásahu do práv stěžovatelky na rodinný a soukromý život. Podle Nejvyššího soudu je postup podle citovaného zákona možný jen mezi živými, a to navíc jen při léčbě neplodnosti, přičemž úmysl zákonodárce postihnout i vztahy vzniklé z umělého oplodnění spermiemi mrtvého muže nelze ze samotné úpravy ani důvodové zprávy dovodit. Český právní řád - na rozdíl od právní úpravy Belgie či Nizozemí - nedovoluje umělé oplodnění spermiemi zemřelého muže, ani takové umělé oplodnění - jako Francie a Spolková republika Německo - nezakazuje a ani výslovně od poskytovatele biologického materiálu nevyžaduje prohlášení, jak má být s biologickým materiálem naloženo po jeho smrti, jako je tomu ve Velké Británii. [Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 8. 11. 2018]

Řízení před Ústavním soudem

Závěry obsažené v rozhodnutích obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní a v podrobnostech zcela odkazuje na velmi podrobné odůvodnění Nejvyššího soudu. Právní úprava související s umělým oplodňováním vychází z morálních, kulturních, náboženských a etických hodnot dané společnosti. Podle Ústavního soudu je tak především na zákonodárci, aby stanovil podmínky a pravidla pro vznik života jiným než tradičním způsobem. Ústavní soud považuje za podstatnou okolnost zmíněnou i Nejvyšším soudem, a to že „…nelze vyloučit pochybnosti stran skutečné vůle zesnulého manžela žalobkyně stát se otcem i po své smrti. Informovaný souhlas se zmražením spermií totiž obsahoval výslovné ustanovení o zničení tohoto biologického materiálu v případě jeho úmrtí. Uvedené též znamená, že zmražené spermie muže tvořícího neplodný pár nelze po smrti použít k léčbě tohoto páru, a to i když po smrti muže by dosud neuplynula šestiměsíční lhůta“[Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 8. 11. 2018]

Nesouhlasné stanovisko ústavního soudce JUDr. Davida Uhlíře

S předmětným nálezem nesouhlasil ústavní soudce JUDr. David Uhlíř a uplatnil vůči němu odlišné stanovisko. Podle jeho názoru by měly být napadané rozsudky zrušeny a příslušná ustanovení ZSZS vyložena ústavně konformním způsobem. Vzhledem ke skutečnosti, že se s nesouhlasným stanoviskem JUDr. Uhlíře nejen plně ztotožňujeme, ale v dané souvislosti ho považujeme za zcela přiléhavé, dovolujeme si ocitovat celé jeho znění:

Rozhodnutí muže a ženy počít spolu dítě je jejich výsostným soukromým právem, do kterého nepřísluší státu zasahovat. Zásadně platí, že není snad většího privatissima v rodinném životě než početí dítěte a rodičovství. Stejně tak je respektována svobodná vůle ženy rozhodnout, nejen zda chce dítě počít, ale také zda chce již počaté dítě donosit, i zde zákon respektuje toto rozhodnutí jako součást práva na soukromý život. Ochranu těchto práv poskytuje každému Listina základních práv a svobod v článku 10 odst. 2. Jsou zde sice výjimečné a eugenicky zdůvodnitelné případy, jako jsou kupříkladu omezení daná trestním zákoníkem v ustanovení o trestnosti soulože mezi příbuznými, obdobný význam má také ustanovení § 6 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách, které neumožňuje provedení umělého oplodnění v případě páru, u kterého existuje příbuzenský vztah vylučující uzavření manželství. Tyto výjimečné případy se však netýkají nijak posuzované věci.

Lékařské techniky asistované reprodukce umožňují mít dítě i těm párům, které nejsou schopny počít přirozenou cestou. Vzhledem k tomu, že početí s pomocí technik asistované reprodukce vyžaduje součinnost zdravotnického zařízení a že asistovaná reprodukce je v podstatné míře hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění, otevřela se státu možnost i potřeba vstoupit na toto pole soukromého a rodinného života a zákonem lidskou reprodukci regulovat, pokud je provozována za asistence lékaře. Tato regulace však určitými způsoby omezuje základní práva na soukromí a rodinný život, například stanovením horní věkové hranice pro provedení umělého oplodnění. Všechna tato omezení je však třeba vykládat v souladu s článkem 4 odst. 4 Listiny, tedy při jejich používání musí být šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod a omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.

Omezujícími ustanoveními jsou v tomto případě ustanovení § 6 odst. 1 a § 8 odst. 2 zákona o specifických zdravotních službách, podle kterých žádost neplodného páru o umělé oplodnění nesmí být starší než 6 měsíců a před každým provedením umělého oplodnění musí neplodný pár udělit písemný souhlas. Je třeba si objasnit, k jakému účelu tato omezení slouží. Soudím, že tato omezení slouží jen k tomu, aby nedošlo k početí bez souhlasu muže, který se má stát otcem dítěte. Soudy však tato omezení vyložily v rozporu s článkem 4 odst. 4 Listiny a zneužily je k tomu, aby zabránily dokončení již zahájené léčby neplodného páru poté, kdy muž z tohoto páru zemřel.

Z žádného ustanovení českého právního řádu neplyne, že by užití spermatu po smrti muže, který sperma daroval, bylo vyloučeno z použití k asistované reprodukci, v širším pohledu lze konstatovat, že to stejné platí pro embryo, jestliže jeden z biologických rodičů nebo i oba zemřeli. Dárcovství zárodečných buněk nebo embrya se běžně provádí, aniž by zdravotnické zařízení ověřovalo, zda anonymní dárce či dárci jsou dosud naživu. Nespatřuji žádný rozumný důvod, proč by na pozici neanonymního dárce mělo být nahlíženo přísněji než na pozici dárce anonymního.

Za situace, kdy žádné výslovné ustanovení zákona nezakazuje užití zmrazeného spermatu po smrti jeho dárce, je namístě vycházet z přání zemřelého. Respektování přání jedince i po jeho smrti je výrazným kulturním institutem, na kterém je založeno celé dědické právo a které je společné takřka všem kulturám. Ani v tomto případě, kdy se nejedná o hmotný statek jako v řízení dědickém, ale o nejintimnější prvek lidského soukromí, nemělo být v řízení před soudy rozhodováno, aniž by bylo nejdříve zjištěno skutečné přání zemřelého a zvážen jeho význam.

Jsem přesvědčen, že usuzovat na přání zemřelého jen z textu předtištěného "Poučení a informovaného souhlasu s kryokonzervací (zmražením) spermií před léčbou neplodnosti metodami asistované reprodukce" je nedostatečné. Text, o který je opřeno napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, zní doslova jen takto: "Skladování spermií bude ukončeno také v případě úmrtí muže, nebylo-li jednoznačně určeno jinak."

Bez toho, aby bylo zjištěno, co vedlo muže ve věku 32 let k žádosti o kryokonzervaci spermií, jaký byl jeho zdravotní stav, jaké představy o výsledku asistované reprodukce měl, jaké měl motivy ke svému rozhodnutí, jak se vyjadřoval před svými nejbližšími, nelze učinit spolehlivý závěr o tom, jaké bylo jeho přání. A nebylo-li zjištěno jeho přání, nelze říci, zda napadená rozhodnutí soudů jsou v souladu nebo v rozporu s jeho předsmrtným přáním, přičemž akceptování takového přání považuji za zcela zásadní projev respektu státu k autonomní sféře člověka. I v oblasti podústavního práva je tento požadavek vyjádřen, a to výslovně v § 81 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého "chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého".

Také nemohu přijmout takový výklad práva, podle kterého se pro užití orgánů zemřelého pro účely transplantace jeho stanovisko nejen respektuje, ale dokonce se souhlasné stanovisko presumuje, zatímco pro případ užití zmrazeného spermatu se považuje stanovisko zemřelého za irelevantní.

Zákon je lidský výtvor, a má proto sloužit lidské společnosti jako celku i člověku jako jednotlivci. Nesdílím pojetí, podle kterého by měli společnost a jedinec sloužit doslovnému výkladu zákona, to vychází z přesvědčení o nadpozemském původu a významu textu zákona. Dovolím si připomenout mnohokrát opakovanou myšlenku Ústavního soudu, a to, že obecný soud není vázán doslovným zněním zákona absolutně, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona. Podstatné je zde to, že výklad zákona, který by umožnil stěžovatelce dítě počít, by nijak nepoškodil práva jiných subjektů. Samotné zdravotnické zařízení, které bylo účastníkem řízení před obecnými soudy, vyjádřilo ochotu uzavřít v této věci smír a provést úkony asistované reprodukce. Jediné osoby, kterých by se narození dítěte přímo osobně dotklo, tedy rodiče zesnulého manžela stěžovatelky, potencionální prarodiče dítěte, s přáním stěžovatelky vyjádřily souhlas.

Považuji v této souvislosti za významné, že jak zdravotnické zařízení, které bylo účastníkem řízení před obecnými soudy, tak soudy samotné ve svých vyjádřeních a rozhodnutích opakovaně vyjadřovaly pochopení pro přání stěžovatelky počít dítě, ale nedokázaly a možná ani nebyly ochotny příslušná ustanovení zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, vyložit ústavně konformně a současně vyhovět životně zcela zásadnímu přání stěžovatelky. V širším pohledu je třeba připomenout také článek 6 odst. 1 Listiny, podle kterého každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Jistěže nelze říci, že i dosud nepočaté a nenarozené dítě má potencionální právo na život, ale nejde spravedlivě zdůvodnit, proč je této naděje na život v posuzovaném případě zbaveno dítě jen pro to, že jeho biologický otec zemřel, a proč je této naděje zbavena i stěžovatelka, která si přeje být jeho matkou.

Má-li být naplněna maxima, že rodičovství je pod ochranou zákona, a má-li být odvrácen populační úpadek národa a naší země, měl by stát vítat přání a ochotu každého páru a každé ženy počít, porodit a vychovat každé dítě, které může spatřit světlo světa, nikoliv hledat důvody a způsoby, jak početí a narození dítěte ztížit či znemožnit.

Věřím, že názor mých kolegů vyjádřený v tomto nálezu je závazný a platný jenom pro tento čas a pro tento případ. Vztah státní moci k rodičovství prošel v posledních několika generacích zásadními změnami, počínaje zrovnoprávněním dětí narozených v manželství i mimo ně a konče změnou zákona, která umožnila využití asistované reprodukce k početí dítěte i nesezdaným párům. Již dnes jsou mnohé země, kde by stěžovatelce byly kladeny menší překážky k tomu, aby počala dítě za pomoci asistované reprodukce a zmrazeného spermatu svého zesnulého manžela. Pohled evropských zemí na problematiku asistované reprodukce je značně variabilní v místě i čase, jak podrobně objasnil Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku 21 Cdo 4020/2017-134. Byť s výrokem rozsudku nesouhlasím, pečlivost, kterou senát Nejvyššího soudu věci věnoval, zaslouží uznání a dle mého soudu též nasvědčuje tomu, že v metaprávní rovině obecné soudy přání stěžovatelky akceptovaly.

Doufám, že v budoucnu dojde ke změně a liberalizaci zákona nebo plénum Ústavního soudu bude mít příležitost rozhodnout podle § 11 odst. 2 písm. i) zákona o Ústavním soudu o stanovisku k právnímu názoru jiného senátu, který se bude v obdobné, leč jiné věci odchylovat od právního názoru obsaženého v dnešním nálezu sp. zn. I. ÚS 1099/18. Obávám se však, že to již pro stěžovatelku nebude mít praktický význam.“ [Nesouhlasné stanovisko ústavního soudce JUDr. Davida Uhlíře k Nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1099/18 ze dne 8. 11. 2018]

Komparace s právní úpravou asistované reprodukce podle belgického a nizozemského práva ve vztahu k zemřelému dárci zárodečných buněk

Jak již zmínil Nejvyšší soud v odůvodnění Rozhodnutí 21 Cdo 4020/2017-134, právní úprava např. v Belgii a Nizozemí je odlišná od tuzemské.

Podle nizozemské právní úpravy se zárodečné buňky zničí poté, co se osoba, která je uchovává, dozvěděla o smrti dotčené osoby, pokud tato nedala výslovné písemné povolení pro jejich použití po její smrti. Podle belgické právní úpravy, která vyžaduje uzavřený písemné dohody mezi budoucími rodiči a zdravotnickým zařízením, musí být v dohodě obsaženo též ustanovení, co se má stát s embryi po smrti jednoho z dárců.

Povšechně by se dalo konstatovat, že belgická a nizozemská právní úprava jsou si – v kontrastu s českou – velmi podobné.

Závěr

Předmětná problematika má minimálně dvě základní roviny, a to právní a etickou. Nabízí se třetí rovina – morální – ale tu nyní vynechme. Byť nejsou právo a etika totožné, domníváme se, že by se měly minimálně přibližovat, což má však své limity. Jak jsme již zmínili, identifikujeme se s ústavním soudcem JUDr. Davidem Uhlířem v pohledu na danou problematiku, a to zejména proto, jakým výjimečným způsobem do dané problematiky vnesl orientaci na etický rozměr problému.

Co nepovažujeme za eticky správné je, že se na anonymního dárce zárodečných buněk, resp. embrya pohlíží s určitým „zvýhodněním“, když se při asistované reprodukci s využitím anonymního dárce neověřuje, zda je tento naživu. A na straně druhé konstatoval Ústavní soud, že zárodečné buňky, resp. embryo známého nežijícího dárce nelze využít, když nelze ověřit jeho pokračující vůli souhlasu. Není nám pak zcela jasné, jakým způsobem se ověřuje trvání souhlasu u anonymních dárců.

Zemře-li člověk a vznikne spor v některé z právních otázek, mělo by být jednou z nejvyšších etických hodnot – alespoň dle našeho niterního přesvědčení – vycházet ze dříve vyjádřeného přání zemřelého v rozsahu, ve kterém nikoho „nepoškozuje“. A přání zde prosím chápejme ne pouze jako písemné či verbální prohlášení, ale rovněž jako předchozí jednání, z něhož toto přání mlčky vyplývá.

Vztaženo k předmětnému právnímu sporu, měly být zkoumány pohnutky zemřelého ke zmražení spermatu a podstoupení asistované reprodukce, jeho předchozí udělené souhlasy, vyjádření, stanoviska apod., namísto čehož bylo formálně konstatováno, že zemřelý podepsal předtištěný formulář obsahující větu: „Skladování spermií bude ukončeno také v případě úmrtí muže, nebylo-li jednoznačně určeno jinak.“ O tento předmětný podpis postavili argumentaci obecné soudy. Ve zbytku plně odkazujeme na argumentaci JUDr. Uhlíře, neb bychom pouze opakovali již vyřčené.

Navrhujeme novelizovat právní úpravu tak, aby se po každém dárci zárodečných buněk, resp. embrya vyžadovalo písemné prohlášení o využití jeho biologického materiálu po jeho smrti; tj. obdoba belgické či nizozemské právní úpravy.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články