Úvod

Jedním z hodnotových východisek právní úpravy postoupení pohledávky – v českém právu i v jiných právních řádech evropského prostoru – je teze, že postoupení nemá zhoršit postavení postoupeného dlužníka.[1] Tento úsudek se odráží v § 1884 odst. 1 o. z., podle něhož dlužníku i po postoupení pohledávky zůstávají zachovány námitky, které měl vůči dané pohledávce v době postoupení.[2] Ochrana dlužníka je ovšem v souladu s § 1884 odst. 2 o. z. potlačena, jestliže dlužník proti poctivému postupníkovi uzná pohledávku jako pravou, neboť v takovém případě je povinen uspokojit postupníka coby svého věřitele.

Pravidlo o následcích uznání pohledávky za pravou postoupeným dlužníkem bylo při tvorbě občanského zákoníku převzato z § 1396 věty druhé rakouského občanského zákoníku (Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch, dále jen „ABGB“).[3] Uvedená norma může mít v našem právním řádu zajisté odlišný obsah než v právu rakouském. Rozhodl-li se ovšem zákonodárce věrně napodobit zahraniční právní řád, je užitečné vyjasnit si, jak je korespondující ustanovení chápáno ve své domovské jurisdikci, i kdybychom se posléze rozhodli při výkladu českého práva zvolit přístup odlišný.

V předloženém příspěvku proto po shrnutí interpretačních závěrů, jež ohledně uznání pohledávky za pravou postoupeným dlužníkem dosud formulovala česká literatura, pojednávám o tom, jak je ustanovení o uznání pohledávky za pravou ze strany postoupeného dlužníka vykládáno v Rakousku. Ve světle poznatků o nazírání rakouské právní nauky a praxe na § 1396 větu druhou ABGB pak formuluji návrh, jak rozumět předpokladům a důsledkům použití § 1884 odst. 2 o. z.

1. Dosavadní výklad § 1884 odst. 2 o. z.

V české dogmatice se vyprofilovaly dva náhledy na právní povahu uznání pohledávky za pravou. Podle prvého z nich, jejž rozvinul zejména Handlar, uznání pohledávky za pravou postoupeným dlužníkem představuje zvláštní případ uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. Uznává-li ovšem dluh odpovídající postoupené pohledávce dlužník vůči poctivému postupníku, vyvolává tento projev vůle dodatečné účinky (jdoucí nad rámec obvyklého efektu uznání dluhu dle § 2053 o. z.), totiž potlačení některých námitek dlužníka vůči postoupené pohledávce.[4] Z teze, že jde o speciální případ uznání dluhu, rovněž logicky plyne, že bude uznání pohledávky za pravou podle tohoto pojetí podléhat – zejména formálním - nárokům, jež se na uznání dluhu kladou.

Druhý možný způsob nazírání na uznání pohledávky za pravou je vystavěn na tezi, že je v uznání pohledávky za pravou ve smyslu § 1884 odst. 2 o. z. namístě spatřovat právní jev odlišný od uznání dluhu dle § 2053 o. z. Pojetí, dle něhož je uznání pohledávky za pravou cosi jiného než uznání dluhu, nebylo v naší dogmatice dosud rozpracováno zcela explicitně. Nalezneme nicméně více autorů (Dvořáka, Kramaříka a Myšákovou), kteří se hlásí k názoru, že pro uznání pohledávky za pravou podle § 1884 odst. 2 o. z. není předepsána zvláštní forma, tj. ani forma písemná, která by se vyžadovala při uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z.[5] Na základě toho, že uznání pohledávky za pravou nepodřizují formálním požadavkům kladeným na uznání dluhu, lze usuzovat, že je vnímají jako něco, co ustanovení § 2053 o. z. nepodléhá.

Dvořák dále k podstatě uznání pohledávky za pravou ve smyslu § 1884 odst. 2 o. z. uvádí, že uzná-li dlužník postoupenou pohledávku za pravou, nemůže proti pohledávce vznášet námitky, jež mu vznikly před uznávacím projevem vůle, protože je jeho uznání samostatným zavazovacím důvodem.[6] Naproti tomu Handlar argumentuje, že naše právo nezná konstitutivní uznání dluhu, jež dává vzniknout nové, pochybností a námitek oproštěné pohledávce, a ve shodě se svými východisky dovozuje, že uznání pohledávky za pravou, jež je zvláštním případem uznání dluhu podle § 2053 o. z., zakládá (vedle potlačení některých dlužníkových námitek) toliko domněnku existence původního závazku, jež může být vyvrácena důkazem opaku.[7]

2. Výklad § 1396 věty druhé ABGB

V rakouské dogmatice byla druhá věta § 1396 ABGB mnohokrát označena za pravidlo obzvláště nejasné a sporné co do své povahy a právních účinků.[8] Není ovšem pochyb, že tamější právní věda uznání pohledávky za pravou vnímá jako variantu uznání dluhu.

Výkladu citovaného ustanovení je proto nutno předřadit poznámku o chápání institutu uznání dluhu v rakouském právu. Přestože ABGB postrádá výslovnou úpravu uznání dluhu, rakouská teorie i praxe s tímto konceptem pracují a rozlišují mezi konstitutivním uznáním dluhu (konstitutives Anerkenntnis) a deklaratorním uznáním dluhu (deklaratorisches či deklaratives Anerkenntnis).[9]

2.1 Konstitutivní uznání dluhu a deklaratorní uznání dluhu v rakouském právu

Konstitutivní uznání dluhu je právní jednání, kterým se odstraňuje pochybnost či spor o existenci nebo rozsahu určitého práva jednostranným ústupkem dlužníka.[10] Jedná se o samostatný zavazovací důvod, a uznaná – dosud pochybná či sporná – pohledávka je tedy tímto projevem vůle založena, i když dosud objektivně neexistovala.[11] Podle převažujícího mínění má konstitutivní uznání dluhu smluvní povahu.[12] Jde tak o institut, který stojí velice blízko narovnání, od nějž se odlišuje tím, že v případě konstitutivního uznání dluhu činí dlužník jednostranný ústupek – uznává právo věřitele, aniž by za to obdržel nějaké protiplnění –, zatímco v případě narovnání se předpokládají ústupky obou stran.[13] Podmínkou platného a účinného konstitutivního uznání dluhu je skutečně existující spor či pochybnosti o určité pohledávce.[14] Konstitutivní uznání dluhu podléhá požadavkům na formu, které jsou stanoveny pro právní jednání zakládající právo, jež je předmětem uznání.[15]

Deklaratorní uznání dluhu naproti tomu není právním jednáním (projevem vůle, Willenserklärung), ale pouhým informačním úkonem (sdělením, prohlášením, Wissenserklärung), kterým dlužník dává najevo, že dluh podle jeho vědomí existuje. Uznává-li dlužník dluh deklaratorně, vyjadřuje jen svou představu o právním stavu, aniž by tím mínil založit nový zavazovací důvod.[16] Deklaratorním uznáním dluhu se nemění hmotněprávní stav; věřitel toliko získává důkaz existence uznaného dluhu.[17] Nedochází zde ani k přesunu důkazního břemene, jelikož i po deklaratorním uznání dluhu postačuje druhé procesní straně protidůkazem snížit přesvědčení soudce o existenci uznaného dluhu a nemusí podat důkaz opaku.[18] Pro deklaratorní uznání dluhu není předepsána žádná zvláštní forma.[19] O jaký typ uznání dluhu se jedná, je zapotřebí posoudit na základě analogické aplikace pravidel o výkladu právního jednání stran (analogické proto, že se zde nejedná primárně o zjišťování, jaký je obsah právního jednání, ale o to, zda vůbec máme co do činění s právním jednáním, anebo zda se jedná o informační úkon).[20] V pochybnostech je však nutno usuzovat, že došlo toliko k deklaratornímu uznání dluhu, jež má méně dalekosáhlé právní následky než uznání konstitutivní.[21]

2.2 Uznání pohledávky za pravou podle rakouského práva

Jak jsem již předeslal, uznání pohledávky za pravou ve smyslu § 1396 věty druhé ABGB je v rakouské dogmatice i rozhodovací praxi OGH vnímáno jako specifická varianta uznání dluhu. Starší literatura a judikatura přitom dovozovaly, že jsou námitky postoupeného dlužníka proti postoupené pohledávce v souladu s citovaným ustanovením vyloučeny pouze v případě, že dlužník projevil vůli směřující ke konstitutivnímu uznání dluhu, jež představuje samostatný zavazovací důvod.[22]

Účinky předvídané v § 1396 větě druhé ABGB – totiž povinnost uznávajícího dlužníka uspokojit postupníka jako svého věřitele a z toho plynoucí vyloučení dlužníkových námitek – ovšem nastupují v každém případě konstitutivního uznání dluhu a vyplývají již z toho, že se jedná o samostatný zavazovací důvod.[23] Pokud by se tedy druhá věta § 1396 ABGB měla aplikovat jen v případě konstitutivního uznání dluhu, byla by redundantní, jelikož není zapotřebí speciálně předepisovat, že uzná-li postoupený dlužník svůj dluh konstitutivně, pozbývá námitky, které by byl mohl uplatnit proti uznáním nahrazené pohledávce. Nadto dlužník zpravidla nebude mít žádný zájem na tom, aby (bez poskytnutí jakékoli vzájemné výhody ze strany postupníka) změnil hmotněprávní stav a potenciálně zhoršil své postavení nahrazením původního závazku závazkem novým. Dá-li najevo, že postoupená pohledávka podle jeho mínění pozůstává po právu, jen velmi zřídka v tom bude možné spatřovat konstitutivní uznání dluhu, zakládající novou povinnost k plnění. Uznání postoupené pohledávky za pravou proto zpravidla nebude – ani z objektivizovaného horizontu poctivého postupníka – představovat vyjádření vůle změnit právní stav založením pohledávky nové, nýbrž pouhé vyjádření mínění o existenci pohledávky dosavadní. Půjde tedy povětšinou jen o deklaratorní uznání dluhu.[24][25]

V odborné literatuře – a od roku 1998 také v judikatuře[26] – se proto prosadil náhled, že účinky podle § 1396 věty druhé ABGB nastupují rovněž v případě, že dlužník dluh korespondující postoupené pohledávce uzná toliko deklaratorně, tj. i když neprojeví vůli nově se zavázat, ale pouze dá najevo své přesvědčení o existenci pohledávky.[27] Takové deklaratorní uznání se přitom může podle rakouského práva odehrát i konkludentně, a odpovídá-li to za konkrétních okolností zvyklostem soukromého života, může být za ujištění postupníka o existenci pohledávky ze strany notifikovaného dlužníka pokládáno též dlužníkovo mlčení.[28] Vysvětlení podstaty § 1396 věty druhé ABGB nachází pak recentní dogmatika v tom, že se jedná o případ zákonné odpovědnosti za právní zdání (gesetzliche Rechtsscheinhaftung).[29]

2.2.1 Institut odpovědnosti za právní zdání

Odpovědnost za právní zdání je jedním z institutů, jejichž prostřednictvím je chráněna subjektivní dobrá víra soukromoprávních aktérů.[30] Jako abstraktní koncept, projevující se v rozmanitých pravidlech soukromého práva, jej identifikovala a rozpracovala německá dogmatika,[31] uplatňuje se nicméně též v právní teorii i praxi rakouské[32] a švýcarské.[33] Odpovědnost za právní zdání se uplatňuje v situaci, kdy určitá osoba vyvolá činem, který je jí přičitatelný, na straně dobrověrného subjektu nepravdivou domněnku o právním stavu. Předpoklady odpovědnosti za právní zdání tedy jsou:

a)   Mylné právní zdání, tj. nesprávné (skutečnosti odporující) přesvědčení osoby, která se odpovědnosti za právní zdání dovolává, o existenci určitého právního stavu. Toto právní zdání může být založeno zejména nepravdivým prohlášením (informačním úkonem) jiného subjektu, ale například též chybným zápisem ve veřejném rejstříku.

b)   Přičitatelnost vyvolání mylného právního zdání tomu, vůči komu se odpovědnost za právní zdání má uplatnit. Přičitatelnost právního zdání je zpravidla založena na principu rizika (Risikoprinzip), podle něhož by měl riziko negativních následků vzniku omylu nést ten, kdo je může nejsnáze minimalizovat. Vzniká-li omyl z prohlášení, jež neodpovídá skutečnosti, je původce tohoto nepravdivého prohlášení nejlépe disponován k jeho minimalizaci, avšak pouze za předpokladu, že o nesprávnosti svého prohlášení ví.[34]

 c)   Právní dispozice (spočívající v právním jednání či jiném právně nebo hospodářsky významném činu osoby, která se odpovědnosti za právní zdání dovolává),[35] jež byla učiněna v důvěře v nastolené právní zdání, a je tedy s vyvolaným přesvědčením o právním stavu kauzálně spjata.

d)   Ochranyhodnost subjektu, jenž se odpovědnosti za právní zdání dovolává, plynoucí z toho, že byl v době učinění právní dispozice v dobré víře (omluvitelném omylu) ohledně správnosti právního zdání, na něž se spoléhal.[36]

Následkem vzniku odpovědnosti za právní zdání je pak tzv. pozitivní ochrana důvěry (positive Vertrauensschutz), tedy právo osoby, jež se odpovědnosti za právní zdání dovolává, aby byla uvedena do takového postavení, v jakém by byla, kdyby zdání odpovídalo skutečnosti (subjektu, vůči němuž se odpovědnost za vyvolané právní zdání uplatňuje, je při poskytnutí pozitivní ochrany důvěry znemožněno argumentovat skutečným právním stavem a musí vůči sobě nechat působit právní stav domnělý).[37],[38]

2.2.2 Uznání pohledávky za pravou jako případ odpovědnosti za právní zdání

Také odpovědnost za právní zdání upravená v § 1396 větě druhé ABGB směřuje k poskytnutí pozitivní ochrany důvěry. Dlužník, který vyvolal mylné právní zdání, musí uspokojit poctivého postupníka – dobrověrného třetího, jenž spoléhal na takto vyvolané zdání a učinil pod jeho vlivem určitou právní dispozici – jako svého věřitele, a nemůže se tedy proti němu dovolávat stavu skutečného. Právním následkem vzniku odpovědnosti za právní zdání je zde tudíž povinnost toho, kdo právní zdání vyvolal, nechat vůči sobě působit domnělý právní stav, jako by byl skutečný. Subjekt, na jehož ochranu je odpovědnost za právní zdání stanovena, má být uveden do takového právního postavení, v jakém by byl, kdyby jeho mylné přesvědčení odpovídalo skutečnosti.[39]

Založení odpovědnosti za právní zdání podle § 1396 věty druhé ABGB je justifikováno tím, že postupníkovi jsou zpravidla podrobnosti vztahu mezi postupitelem a postoupeným dlužníkem neznámé. O řadě aspektů daného poměru, jež mohou mít vliv na vznik, trvání a vlastnosti postoupené pohledávky, nemá dostatek znalostí, případně není s to informace, které o těchto aspektech získal, přímo ověřit.[40] Postoupení pohledávky je tak pro jejího nabyvatele s ohledem na popsaný informační deficit inherentně rizikové. Postupník přitom musí s rizikem zpochybnění postoupené pohledávky dlužníkem počítat.[41] Ocitne-li se pak v situaci nejistoty o existenci dotčené pohledávky a nespokojí-li se s ujištěním postupitele, nezbývá mu než se obrátit na postoupeného dlužníka.[42] Dlužník jej obecně není povinen zpravovat o pohledávce, jež byla předmětem cese,[43] jinak je ovšem vhodnou osobou pro poskytování informací o stavu postoupené pohledávky, neboť je pravděpodobně nejlépe obeznámen s právním důvodem, od nějž se cedovaná pohledávka odvíjí, a jeho případnými vadami – a zároveň není (na rozdíl od cedenta[44]) motivován tyto vady zastírat, jelikož by postoupení pohledávky mělo být z hlediska vlivu na jeho postavení neutrální.[45]

Postupník může důvodně očekávat, že potvrzení, které vystavil dlužník, je správné a úplné. Ujistil-li dlužník postupníka o existenci postoupené pohledávky nepřesně a uskutečnil-li postupník, spoléhaje se na dlužníkovo ujištění, určitou právní dispozici, je dlužník odpovědný za takto navozené mylné právní zdání.[46] Ustanovením § 1396 věty druhé ABGB předvídaná odpovědnost dlužníka za vyvolanou domněnku existence pohledávky má poté za následek nemožnost uplatnit ve svůj prospěch obranu, která by vytvořené zdání popírala.[47] Poctivý postupník je tak ve své – dlužníkem založené – důvěře v existenci pohledávky ochráněn před újmou, jež by pro něj jinak vyplývala z nepravdivosti dlužníkova prohlášení o existenci pohledávky.[48]

V rakouském právu panuje shoda na tom, že ustanovením § 1396 věty druhé ABGB poskytovaná pozitivní ochrana dobré víry se prosadí, pouze pokud poctivý postupník učinil určitou dispozici, spoléhaje se na dlužníkovo ujištění ohledně existence a vlastností pohledávky. Nastíněná konstrukce je vlastní institutu odpovědnosti za právní zdání, jenž obecně předpokládá, že ochrana bude osobě, která se uvedené odpovědnosti dovolává, poskytnuta, pouze pokud uskutečnila určitou dispozici v důvěře ve vyvolané zdání (jinými slovy investovala do své důvěry). Uznání pohledávky za pravou tedy v zásadě potlačuje dlužníkovy námitky, pouze pokud časově předchází cesi, a mohlo tak cesionáře motivovat k nabytí pohledávky.[49] Dojde-li k uznání pohledávky za pravou až poté, co byla cedována, není postupník o nic více hoden ochrany než jakýkoli jiný věřitel, vůči kterému dlužník uznal dluh.[50]

Aby nastoupily účinky předvídané v § 1396 větě druhé ABGB, musí dlužník pohledávku uznat za pravou vůči (budoucímu) postupníkovi. Vyjádření, jež adresuje postupiteli, povede k potlačení dlužníkových námitek, jen pokud bude pro dlužníka seznatelné, že má toto jeho prohlášení napomoci uzavření postupní smlouvy. I v takovém případě však uznání posílí toliko postavení postupníka, nikoli postupitele.[51]

Dlužník, který je vzhledem k provedenému uznání pohledávky za pravou povinen plnit poctivému postupníkovi jako svému věřiteli, je připraven o námitky, jež by jej povinnosti k plnění zprošťovaly. Ztrácí ovšem pouze ty námitky, které v době uznání pohledávky za pravou existovaly a o nichž věděl (respektive podle názoru části rakouské literatury též ty, o nichž měl a mohl vědět, tedy o nichž nevěděl toliko v důsledku své nedbalosti[52]), neboť pouze v případě, že pohledávku uznal navzdory tomu, že věděl o námitkách, jimiž by ji mohl zpochybnit, je mu vyvolání mylného právního zdání přičitatelné.[53] Dlužníkovy námitky proti postoupené pohledávce jsou však potlačeny pouze v případě, že byl postupník poctivý – tedy neznalý skutečného právního stavu – v době, kdy učinil svou dispozici, spoléhaje se na dlužníkovo prohlášení.[54] Postupníkova poctivost pak bude podle převažujícího výkladu vyloučena, též zavinil-li si neznalost skutečného stavu vlastní nedbalostí.[55]

Rakouská dogmatika a rozhodovací praxe rovněž poznamenávají, že postoupený dlužník zpravidla přistupuje k uznání pohledávky za pravou bezúplatně. Při posuzování rozsahu vyloučení námitek proti postoupené pohledávce proto pokládá za použitelné ustanovení § 915 ABGB, podle něhož se u jednostranně zavazujících smluv v pochybnostech předpokládá, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více. V pochybnostech je tedy nutno usuzovat, že dlužníkův projev směřoval k vyloučení užšího okruhu potenciálně použitelných námitek.[56]

Efekt předvídaný v § 1396 větě druhé ABGB se týká jen námitek ze vztahu postoupeného dlužníka k postupiteli. Žádný dopad nemá uznání pohledávky za pravou na námitky ze vztahu postupitele a postupníka, tedy na námitky, které směřují ke zpochybnění účinnosti proběhlé cese, respektive postavení postupníka jako nositele postoupené pohledávky.[57] Postoupenému dlužníku samozřejmě příslušejí rovněž námitky z vlastního vztahu k postupníkovi.[58]

Článek byl publikován v časopise Právník č. 9/2025. Pokračování je dostupné zde.

---

[1] V německém právu viz GRÜNEBERG, C. In: PALANDT, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 75. Auflage. München: C. H. Beck, 2016, § 404, marg. č. 1, BUSCHE, J. In: LÖWISCH, M. Staudingers Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch: Staudinger BGB – Buch 2: Recht der Schuldverhältnisse: §§ 397–432. Berlin: Otto Schmidt – De Gruyter, 2022, § 404, marg. č. 2, KIENINGER, E.-M. In: KRÜGER, W. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 3. Schuldrecht – Allgemeiner Teil II: §§ 241–432. 9. Auflage. München: C. H. Beck, 2022, § 404, marg. č. 1. Ve švýcarském právu viz GIRSBERGER, D. – HERMANN, J. L. In: HONSELL, H. – VOGT, N. P. – WIEGAND, W. Obligationenrecht I. Art. 1–529 OR. 6. Auflage. Basel: Helbing Lichtenhahn Verlag, 2015, Vorbemerkung zu Art. 167–169, Art. 169, marg. č. 1. V rakouském právu srovnej HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht. In: ENZINGER, M. Aktuelle Probleme des Unternehmensrechts: Festschrift Gerhard Frotz zum 65. Geburtstag. Wien: Manz Verlag, 1993, s. 68, APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen. Berlin: Duncker & Humblot, 1999, s. 520, DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil. 7. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2021, marg. č. 5/34, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB. 3. Auflage. Wien: Manz Verlag, 2002, § 1396, marg. č. 1, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2011, § 1394, marg. č. 1, nebo rozhodnutí Oberste Gerichtshof (dále jen „OGH“) ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 3Ob80/05v, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 7Ob110/17b, a ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 8Ob58/23x. Srovnej též KÖTZ, H. Rights of third parties: third party beneficiaries and assignment. Tübingen: J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1992, body 93 a 97, a LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten. Wien: Orac, 2000, s. 149–150. Jiným vyjádřením téže myšlenky je, že by se postupník neměl ocitnout v lepší pozici než postupitel [takto viz LANDO, O. – CLIVE, E. – PRÜM, A. – ZIMMERMANN, R. Principles of European Contract Law. Part III. Hague: Kluwer Law International, 2003, komentář k čl. 11:307, s. 117, či BAR, C. von – CLIVE, E. M. Principles, definitions and model rules of European private law: draft common frame of reference (DCFR). Volume 2. Munich: Sellier. European Law Publishers, 2009, komentář k čl. III.–5:116].

[2] Jedná se zejména o námitku neplatnosti či neúčinnosti právního jednání, které mělo založit postoupenou pohledávku, námitku, že pohledávka dosud není splatná, nebo že naopak již dříve zanikla splněním či jiným způsobem, možnost odstoupit od smlouvy pro prodlení druhé strany nebo požadovat zrušení smlouvy z důvodu neúměrného zkrácení, námitku promlčení, námitku nesplněné smlouvy (§ 1911 o. z.), popřípadě námitku nejistoty (§ 1912 o. z.) anebo nároky z vadného plnění (§ 1914 an. o. z.) [DVOŘÁK, B. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, § 1884, marg. č. 5–7, HANDLAR, J. In: PRAŽÁK, Z. – FIALA, J. – HANDLAR, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721–2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb. Praha: Leges, 2017, § 1884, s. 272–273, LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 154–190, APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen, s. 520–521, DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil, marg. č. 5/35–5/37, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 10, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 1].

[3] Inspiračním zdrojem § 1396 věty druhé ABGB byl pak § 412 druhého oddílu jedenáctého titulu první části Allgemeine Preußische Landrecht. K historii daného ustanovení viz RUMMEL, P. Nur ein konstitutives Anerkenntnis führt zum Einredeausschluß des § 1396 Satz 2 ABGB. Österreichisches Bankarchiv (ÖBA), 1992, Nr. 1, s. 71–72, a POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar. Wien: Manz Verlag, 2001, s. 80–99.

[4] HANDLAR, J. In: PRAŽÁK, Z. – FIALA, J. – HANDLAR, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721–2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb., § 1884, s. 274–275.

[5] DVOŘÁK, B. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), § 1884, marg. č. 14, KRAMAŘÍK, R. In: ŠVESTKA, J. – DVOŘÁK, J. – FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721–2520). Relativní majetková práva. 1. část. [Systém ASPI]. Praha: Wolters Kluwer, 2021, § 1884/IV., MYŠÁKOVÁ, P. In: PETROV, J. – VÝTISK, M. – BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, § 1884, marg. č. 3. Jisté pochybnosti vyvolává nastíněné stanovisko u Kramaříka, neboť tento autor současně dovozuje, že uznání pohledávky za pravou dle § 1884 odst. 2 o. z. působí přenos důkazního břemene, a vyvolává tedy obdobný procesní efekt jako klasické uznání dluhu, pro něž je písemná forma ustanovením § 2053 o. z. předepsána. Nejeví se však hodnotově koherentní, aby pro právní jednání, jež má určité následky (uznání dluhu), zákon stanovoval písemnou formu, a pro právní jednání, které má ty samé následky, a navíc ještě určité dodatečné, pro jednajícího přinejmenším stejně závažné následky (uznání pohledávky za pravou), žádnou kvalifikovanou formu nestanovil.

[6] DVOŘÁK, B. In: HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), § 1884, marg. č. 14.

[7] HANDLAR, J. In: PRAŽÁK, Z. – FIALA, J. – HANDLAR, J. a kol. Závazky z právních jednání podle občanského zákoníku: komentář k § 1721–2893 OZ podle stavu k 1. 4. 2017 ve znění zákona č. 460/2016 Sb., § 1884, s. 274.

[8] Srovnej například LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 191, ZEHETNER, J. Zessionsrecht. Wien: Manz Verlag, 2007, s. 21, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB. 4. Auflage. Wien: LexisNexis, 2016,§ 1396, marg. č. 12.

[9] POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 6–8, FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410. 3. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2011, § 1380, marg. č. 34, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar. 6. Auflage. Wien: LexisNexis, 2023, § 1380, marg. č. 16.

[10] FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 37, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 16.

[11] WELSER, R. – ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht. 14. Auflage. Wien: Manz Verlag, 2015, marg. č. 532, NEUMAYR, M. In: BYDLINSKI, P. – PERNER, S. – SPITZER, M. ABGB: Kurzkommentar. 7. Auflage. Wien: Verlag Österreich, 2023, § 1375, marg. č. 2.

[12] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1380, marg. č. 6, WELSER, R. – ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, marg. č. 530–531, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1375, marg. č. 5, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 19.

[13] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1380, marg. č. 6, FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 37, WELSER, R. – ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, marg. č. 532, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 11, 19. Welser a Zöchling-Jud ovšem přímo uvádějí, že lze na konstitutivní uznání dluhu nahlížet jako na druh narovnání (WELSER, R. – ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, marg. č. 531).

[14] FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 37, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 21.

[15] FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 39, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1375, marg. č. 12, NEUMAYR, M. In: BYDLINSKI, P. – PERNER, S. – SPITZER, M. ABGB: Kurzkommentar, § 1375, marg. č. 3.

[16] FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 45, WELSER, R. –ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, marg. č. 533, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 16, 18. K odlišení projevů vůle a informačních úkonů viz např. POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 11–13, v české literatuře pak srovnej kupř. MELZER, F. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, § 419–654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, úvodní výklad k § 545 an., marg. č. 25.

[17] WELSER, R. – ZÖCHLING-JUD, B. Grundriss des bürgerlichen Rechts. Band II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, marg. č. 533, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1375, marg. č. 13, NEUMAYR, M. In: BYDLINSKI, P. – PERNER, S. – SPITZER, M. ABGB: Kurzkommentar, § 1375, marg. č. 4.

[18] NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 18.

[19] HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1375, marg. č. 13.

[20] POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 1. Österreichisches Bank-Archiv (ÖBA), 1999, Nr. 11, 865, 867, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 12–13.

[21] FUCIK, R. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1380, marg. č. 40, 46, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1375, marg. č. 14, NEUMAYR, M. In: BYDLINSKI, P. – PERNER, S. – SPITZER, M. ABGB: Kurzkommentar, § 1375, marg. č. 5, NITSCH, S. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1380, marg. č. 17.

[22] WOLFF, K. In: KLANG, H. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Vierter Band, §§ 1293 bis 1502. Wien: Druck und Verlag der Österreichischen Staatsdruckerei, 1935, s. 323–324, EHRENZWEIG, A. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Band 2, Heft 1: Das Recht der Schuldverhältnisse. Wien: Manz Verlag, 1928, s. 267, rozhodnutí OGH ze dne 5. 3. 1986, sp. zn. 1 Ob 528/86, ze dne 12. 6. 1986, sp. zn. 6 Ob 561/86, a ze dne 9. 4. 1991, sp. zn. 5 Ob 519/91. Viz též historické přehledy v AVANCINI, P. Anerkennung einer abgetretenen Forderung. Österreichisches Bank-Archiv (ÖBA), 1989, s. 452, a THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 30.

[23] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 22.

[24] AVANCINI, P. Anerkennung einer abgetretenen Forderung, s. 456–458, RUMMEL, P. Nur ein konstitutives Anerkenntnis führt zum Einredeausschluß des § 1396 Satz 2 ABGB, s. 73, HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 77, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 1, s. 865, 866–867, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 13–14, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 33.

[25] V rakouské právní nauce se navíc – s ohledem na obecný zákaz abstraktních právních jednání v tamějším právu – dovozuje, že konstitutivně lze dluh uznat, pouze panují-li pochyby nebo spor o jeho existenci, což dále limituje okruh případů, kdy bude účinné konstitutivní uznání ze strany postoupeného dlužníka přicházet v úvahu, jelikož spor o postoupenou pohledávku bude ve vztahu mezi postupníkem a postoupeným dlužníkem dán jen zřídka (HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 70, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 33).

[26] Rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 1 Ob 406/97f.

[27] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, NEUMAYR, M. In: BYDLINSKI, P. – PERNER, S. – SPITZER, M. ABGB: Kurzkommentar, § 1395–1396, marg. č. 6, KEPPLINGER, J. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar. 6. Auflage. Wien: LexisNexis, 2023, § 1396, marg. č. 5. K závěru, že § 1396 věta druhá ABGB míří na obvyklé situace, kdy dlužník toliko sděluje své přesvědčení o existenci dluhu, a nikoli na výjimečné případy, v nichž dlužník projevuje vůli nahradit původní závazek závazkem novým, dospívají – i s pomocí argumentů historických – též HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 83–84, a POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 98–99.

[28] ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 22–23, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 35.

[29] APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen, s. 522, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 23, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 34, HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1396, marg. č. 13.

[30] Hügel podotýká, že odpovědnost za právní zdání se vždy odvíjí od vyvolání zdání existence určitého práva či právního vztahu ve třetí osobě, která na tomto právu, respektive právním vztahu není bezprostředně účastna. Chrání tudíž třetí osoby, které nemají přímý přístup k informacím o skutečném stavu, a jsou tak odkázány na sdělení těch, kdo mají postavení stran příslušného právního vztahu (HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 87–88).

[31] MARKWORTH, D. Die Haftung des GbR-Scheingesellschafters. Juristische Schulung, 2016, Nr. 7, s. 587, HIMMEN, A. A. Der Rechtsschein- und Vertrauensschutz im BGB. Juristische Ausbildung, 2020, Nr. 11, s. 1172, 1177–1179, KINDLER, P. In: JOSST, D. – STROHN, L. – POELZIG, D. – SANDER, V. (eds.). Handelsgesetzbuch. Band 1. §§ 1–342r. 5. Auflage. München: C. H. Beck / Vahlen, 2024 § 5, marg. č. 50. Odpovědnost za právní zdání (Rechtsscheinhaftung) je jeden z případů odpovědnosti za vyvolanou důvěru (Vertrauenshaftung), jejíž moderní teoretické uchopení vystavěl Claus-Wilhelm Canaris (CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht. In: NEUNER, J. – GRIGOLEIT, H. C. Claus Wilhelm Canaris. Gesammelte Schriften. Band II. Berlin: De Gruyter, 2012, viz též WELLER, M.-P. – PETERSEN WEINER, M. Claus-Wilhelm Canaris: Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht – Eine Würdigung zum »50. Jubiläum«. Juristische Ausbildung. 2022, Nr. 8, s. 893).

[32] HÜGEL, H. F. Rechtsscheinhaftung bei nicht offengelegter Haftungsbeschränkung im Rahmen einer ständigen Geschäftsverbindung. RdW – Österreichisches Recht der Wirtschaft, 1985, č. 2, s. 34, REBHAHN, R. In: JABORNEGG, P. Kommentar zum HGB: Handelsgesetzbuch mit Firmenbuchgesetz und Handelsmaklerrecht. Wien: Springer, 1997, § 1, marg. č. 38–48, KREJCI, H. – HABERER, T. In: ZIB, C. – DELLINGER, M. Unternehmensgesetzbuch. Band I. Teil 1. §§ 1 bis 37 UGB. Wien: LexisNexis, 2019, § 3, marg. č. 31.

[33] WIEGAND, W. „Die Canaris-Rezeption in der Schweiz – Vertrauenshaftung und „einheitliches gesetzliches Schuldverhältnis.“ In: HELDRICH, A. – PRÖLSS, J. – KOLLER, I. (eds.). Festschrift für Claus-Wilhelm Canaris zum 70. Geburtstag. Band II. München: C. H. Beck, 2007, s. 881–896, WIEGAND, W. In: HONSELL, H. – VOGT, N. P. – WIEGAND, W. Obligationenrecht I. Art. 1–529 OR, Art. 18, marg. č. 131–132, 137–139.

[34] Podrobnější výklad podává kupříkladu CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht, s. 549–567, 598–599. Alternativní justifikaci přičitatelnosti vyvolaného právního zdání lze v některých případech spatřovat v principu zavinění (Verschuldensprinzip) [CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht, s. 552–555, viz též Schneider, M. Die rechtsgeschäftliche Haftung für den Accountmissbrauch im Internet. Berlin: Peter Lang, 2015, s. 132–136].

[35] Někdy se též hovoří o investici do důvěry (Vertrauensinvestition) [CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht, s. 590–594].

[36] CANARIS, C.-W. Handelsrecht. 24. Auflage. München: C. H. Beck, 2006, VII § 6, marg. č. 68–79, CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht, s. 568–598, HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 87–88, REBHAHN, R. In: JABORNEGG, P. Kommentar zum HGB: Handelsgesetzbuch mit Firmenbuchgesetz und Handelsmaklerrecht, § 1, marg. č. 38–48, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 2. Österreichisches Bank-Archiv (ÖBA). 1999, Nr. 12, s. 975–980, MARKWORTH, D. Die Haftung des GbR-Scheingesellschafters, s. 587, 588–589, OTT, C. Rechtsschein im Zivilrecht. Juristische Schulung. 2019, Nr. 8, s. 745, KOZIOL, H. Anfängliche Unmöglichkeit: Ersatz des Erfüllungsinteresses oder des Vertrauensschadens? Juristische Blätter. 2022, Nr. 2, s. 73, 77–80.

[37] POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 2, s. 980, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 157–159, CANARIS, C.-W. Handelsrecht, VII § 6, marg. č. 80–82, OTT, C. Rechtsschein im Zivilrecht, s. 745.

[38] Od pozitivní ochrany důvěry lze odlišovat negativní ochranu důvěry (negative Vertrauensschutz). Tou se myslí právo osoby, jež se odpovědnosti dovolává, aby byla uvedena do takového stavu, v jakém by byla, kdyby znala skutečný právní stav (odpovědnému subjektu vzniká při uplatnění negativní ochrany důvěry povinnost k náhradě škody vzniklé v důsledku spolehnutí se na právní stav domnělý). Negativní ochrana důvěry nastupuje v jiných případech odpovědnosti za vyvolanou důvěru (Vertrauenshaftung), než je odpovědnost za právní zdání (Rechtsscheinhaftung) (CANARIS, C.-W. Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht, s. 35–36 a 600, WELLER, M.-P. – PETERSEN WEINER, M. Claus-Wilhelm Canaris: Die Vertrauenshaftung im deutschen Privatrecht – Eine Würdigung zum »50. Jubiläum«, s. 896–897).

[39] HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 88, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 2, s. 980, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 157–159.

[40] HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 69. Lukas zde nachází paralelu s § 916 odst. 2 ABGB, jenž znemožňuje uplatňovat námitku zdánlivosti právního jednání proti třetím subjektům, které v důvěře v toto právní jednání nabyly práva. Podobně se vůči postupníkovi, který učinil určitou dispozici, spoléhaje se na dlužníkovo ujištění, nelze dovolávat nedostatků právního jednání, jež založilo cedovanou pohledávku, protože postupník na tomto právním jednání nebyl účasten, a nejsou mu tak známy jeho vady (LUKAS, M. In: KLETEČKA, A. – SCHAUER, M. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manz Verlag, 2010, § 1396, marg. č. 12, viz též LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 196–197).

[41] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 30.

[42] DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil, marg. č. 5/40.

[43] APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen, s. 521, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 21–22, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 30.

[44] HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 69, LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 191.

[45] POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 1, s. 865, 866, LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 194, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 3–4.

[46] POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 1, s. 865, 866, POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar – Teil 2, s. 976.

[47] DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil, marg. č. 5/40, KEPPLINGER, J. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1396, marg. č. 5.

[48] LUKAS, M. In: KLETEČKA, A. – SCHAUER, M. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, § 1396, marg. č. 12.

[49] AVANCINI, P. Anerkennung einer abgetretenen Forderung, s. 466–467, APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen, s. 522, HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, 89–91, ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2, IRO, G. In: IRO, G. – SCHOPPER, A. – SKARICS, F. Österreichisches Bankvertragsrecht. Bd. 7: Leasing, Factoring und Forfaitierung. 2. Auflage. Wien, Verlag Österreich. 2015, marg. č. 2/147, KEPPLINGER, J. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1396, marg. č. 5.

[50] HEIDINGER, A. In: SCHWIMANN, M. – KODEK, G. E. ABGB: Praxiskommentar. Band 6. §§ 1293–1503 ABGB, § 1396, marg. č. 13.

[51] ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2.

[52] AVANCINI, P. Anerkennung einer abgetretenen Forderung, 1989, s. 467–468, RUMMEL, P. Nur ein konstitutives Anerkenntnis führt zum Einredeausschluß des § 1396 Satz 2 ABGB, s. 74, KAROLLUS, M. Aktuelle Probleme der Sicherungszession. Österreichisches Bank-Archiv (ÖBA). 1999, Nr. 5, s. 328–329.

[53] APATHY, P. In: HADDING, W. – SCHNEIDER, U. H. Die Forderungsabtretung, insbesondere zur Kreditsicherung, in ausländischen Rechtsordnungen, s. 522, HÜGEL, H. F. Drittschuldneranerkenntnis und Einwendungsausschluß im Zessionsrecht, s. 96–98, ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 23 a 24–25, DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil, marg. č. 5/40. Naproti tomu Ertl argumentuje, že založení odpovědnosti za právní zdání je opodstatněné pouze tam, kde dlužník postupníku poskytl nepravdivé ujištění o existenci postoupené pohledávky úmyslně. Učinil-li tak pouze z nedbalosti, není podle Ertla namístě aplikace § 1396 věty druhé ABGB, nýbrž jen náhrada škody podle pravidel o předsmluvní odpovědnosti (ERTL, G. In: RUMMEL, P. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 2. Band. §§ 1175 bis 1502 ABGB, § 1396, marg. č. 2). Zcela opačně dovozuje Lukas, že odpovědnost za právní zdání podle § 1396 věty druhé ABGB je zcela nezávislá na zavinění, a dlužník je proto povinen poctivého postupníka uspokojit, i když o nepravdivosti prohlášení nevěděl a námitky proti postoupené pohledávce mu nebyly ani neměly být známy (LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 197–199). Lukasovo stanovisko odmítá např. Iro (IRO, G. In: IRO, G. – SCHOPPER, A. – SKARICS, F. Österreichisches Bankvertragsrecht. Bd. 7: Leasing, Factoring und Forfaitierung, marg. č. 2/147).

[54] ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 24–25.

[55] KEPPLINGER, J. In: SCHWIMANN, M. – NEUMAYR, M. ABGB Taschenkommentar, § 1396, marg. č. 6, IRO, G. In: IRO, G. – SCHOPPER, A. – SKARICS, F. Österreichisches Bankvertragsrecht. Bd. 7: Leasing, Factoring und Forfaitierung, marg. č. 2/147. Viz též POPP, F. Das Schuldanerkenntnis des Schuldners gegenüber dem Zessionar, s. 163–164. Opačně LUKAS, M. Zession und Synallagma: Abtretungsverbot, Drittschuldneranerkenntnis, Konkurs des Zedenten, s. 195.

[56] ZEHETNER, J. Zessionsrecht, s. 23–24. Rozhodnutí OGH ze dne 29. 9. 1998, sp. zn. 1 Ob 406/97f.

[57] LUKAS, M. In: KLETEČKA, A. – SCHAUER, M. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, § 1396, marg. č. 17.

[58] DULLINGER, S. Bürgerliches Recht. Band II. Schuldrecht – Allgemeiner Teil, marg. č. 5/40, THÖNI, W. In: FENYVES, A. – KERSCHNER, F. – VONKILCH, A. ABGB. §§ 1375 bis 1410, § 1396, marg. č. 41, LUKAS, M. In: KLETEČKA, A. – SCHAUER, M. ABGB-ON: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, § 1396, marg. č. 18.