Zaměřuje se na analýzu příslušných zákonných ustanovení, judikatury a odborné literatury s cílem odpovědět na otázku, zda postavení slabší strany nebo spotřebitele může být legitimním důvodem pro aplikaci moderačního práva soudu.
Analýzou zákona, judikatury a odborné literatury autoři dospěli k závěru, že samotné postavení slabší strany nebo spotřebitele k aplikaci moderačního práva nepostačuje a soudy by měly přihlížet toliko ke konkrétním skutkovým okolnostem sporu. Mezi tyto skutečnosti se řadí např. chování účastníků před sporem, využití alternativního řešení sporu (ADR) a konkrétní ekonomická situace účastníků. Pouhé hmotněprávní postavení účastníků nemůže samostatně sloužit jako důvod pro využití moderačního práva soudem.
Základní zásadu náhrady nákladů sporného řízení představuje zásada úspěchu ve věci. Vyjadřuje ji § 142 o. s. ř., který stanoví, že soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku, který měl ve věci plný úspěch. Její podstatu, jakož i podstatu samotného institutu náhrady nákladů řízení, shrnul Ústavní soud následovně:„[…] kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. […] Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy.“[1]
Na citovaný nález Ústavního soudu pravidelně odkazují soudy i ve své recentní rozhodovací praxi, a to jak soudy obecné, tak i Ústavní soud samotný.[3][2]
Zásada úspěchu ve věci představuje vůdčí zásadu institutu náhrady nákladů řízení, přičemž je dále korigována zásadou zavinění.[4]
Zásada zavinění zohledňuje skutečnosti, které ke sporu vedly, a to proto, aby uložení povinnosti uhradit úspěšnému účastníkovi náklady řízení nebylo nespravedlivé vůči účastníkovi ve sporu neúspěšnému, kterému nicméně přes jeho neúspěch nelze klást za vinu vznik sporu. Pro přiznání náhrady nákladů řízení je tak např. nutné zaslat žalovanému předžalobní výzvu a umožnit povinné osobě plnit dobrovolně ještě před zahájením soudního řízení. Zákon dále umožňuje i přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, který byl ve věci neúspěšný, a to za předpokladu, že svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení.[5]
Posledním ustanovením týkajícím se náhrady nákladů řízení je, pro tento článek klíčový, § 150 o. s. ř., jehož znění je následující: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“ V praxi se setkáváme se situacemi, kdy soud náhradu nákladů nepřizná s odkazem na § 150 o. s. ř. s lakonickým odůvodněním, že neúspěšný účastník je spotřebitelem.
Analýzou zákona, judikatury a odborné literatury budeme odpovídat na otázku, zda může být legitimním důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. pouhá skutečnost, že neúspěšná strana sporu se nachází v hmotněprávním postavení spotřebitele.
Moderační právo soudu obecně a předpoklady jeho aplikace
Ust. § 150 o. s. ř. představuje normu s relativně neurčitou hypotézou. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o pravidlo, které zákonodárce v textu zákona explicite označil za výjimku z obecného pravidla, by k jeho aplikaci mělo docházet jen v případech, kdy by obecné pravidlo, tj. přiznání nákladů úspěšnému účastníkovi, bylo s ohledem na konkrétní okolnosti sporu nespravedlivé. Jde tedy zjevně o korektiv, který může být uplatňován pouze výjimečně.
Prvním nedostatkem, se kterým se v praxi setkáváme, je porušování zásady proporcionality. Nejvyšší soud upozornil, že zejména v procesním právu je třeba každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně. Citované ustanovení je však mnohdy používáno pro případy, kdy důvody hodné zvláštního zřetele vůbec dány nejsou, příp. kdy by k odstranění nepřiměřené tvrdosti postačila aplikace jiných institutů, které do zásady rovnosti účastníků řízení zasahují méně intenzivně (např. rozložení nákladů řízení do splátek).[6]
Dalším nedostatkem, se kterým se setkáváme, je skutečnost, že o záměru aplikovat § 150 o. s. ř. soudy účastníky často vůbec předem neinformují. Účastníkům je tak znemožněno vznést proti takovému postupu námitky, se kterými by se soud jinak musel dle ustálené rozhodovací praxe náležitě vypořádat.[7]
K důvodům, které aplikaci výjimečného korektivu v podobě § 150 o. s. ř. ospravedlní, se opakovaně vyjadřovaly soudy i doktrína. V první řadě je třeba uvést, že k posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných nestačí posuzovat vybrané okolnosti, nýbrž je třeba komplexně zvažovat všechny skutkové okolnosti. Judikatorně dovozenými důvody pro aplikaci moderačního práva jsou např. podíl obou stran na vzniku a průběhu sporu, povaha a okolnosti sporu, nízký příjem, nepřiměřená tvrdost, zavrženíhodné jednání žalovaného vůči žalobci a jiné. Společným znakem uvedených důvodů je, že se vždy jedná pouze o okolnosti skutkové, nikoliv právní.[13][12][11][10][9][8]
Podmínkám aplikace analyzovaného moderačního práva je třeba věnovat pozornost i z důvodu, že nesprávná moderace může představovat porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Proto je nutné postupovat s maximální obezřetností a (i) pečlivě zvažovat všechny relevantní skutkové okolnosti, (ii) účastníky o moderaci předem informovat a (iii) při samotné moderaci postupovat proporcionálně (tj. např. je-li to rozumně možné, tak moderovat pouze částečně).
K částečné moderaci uvádí i komentářová literatura, že soudy tuto možnost využívají nedostatečně a náklady moderují buď zcela, nebo vůbec. To přitom odporuje nejen samotnému názvu tohoto institutu, ale i již akcentované zásadě proporcionality, neboť se spíše objevují případy, kdy je namístě ponížit povinnost k náhradě nákladů řízení než ji zcela nepřiznat. Částečné nepřiznání náhrady nákladů řízení se pak jeví též i jako jistější postup pro soud s menším rizikem, že by rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces.[14]
Slabší strana jako důvod moderace?
S ohledem na relativně neurčitou hypotézu § 150 o. s. ř. si v návaznosti na naši praxi pokládáme otázku, zda určité hmotněprávní postavení může odůvodnit moderaci nákladů řízení ze strany soudu. Příkladem může být postavení jako spotřebitel nebo slabší strana.
S ohledem na znění § 150 o. s. ř. zjevně nelze moderovat s pouhým odkazem na naplnění určitého hmotněprávního postavení, neboť otázka hmotněprávního postavení není otázkou skutkovou, a nebude se tedy jednat o důvod hodný zvláštního zřetele. Naplnění hmotněprávního postavení však může být indicií o tom, že mohou existovat skutkové okolnosti, které bude možné za důvody hodné zvláštního zřetele považovat. [15]
Vzhledem k tomu, že jsme se již setkali s přístupem, kdy soud náhradu nákladů řízení moderoval s pouhým odkazem na hmotněprávní postavení jednoho z účastníků, rozvedeme uvedené na příkladu slabší strany. Zákon slabší stranu nedefinuje a rovněž jednotliví autoři se ve svých definicích mnohdy zásadním způsobem rozcházejí. Přikláníme se k závěru, že definičním znakem slabší strany je skutečnost, že kontrahent vnutí druhé smluvní straně jednostranně svou vůli, jak uvádí např. Pelikánová. Hmotné právo (zejména při projevu zásady rovného hmotněprávního postavení osob jako předpokladu realizace zásady autonomie vůle) právní postavení slabší strany vyvažuje poskytnutím zvýšené právní ochrany. V oblasti procesního práva však takové hmotněprávní postavení ztrácí na významu a jakékoliv výjimky ze zásady procesní rovnosti účastníků musí výslovně stanovit zákon.[17][16]
Jednou ze stěžejních zásad sporného řízení je zásada procesní rovnosti účastníků a vzhledem k tomu, že české procesní právo postavení slabší strany nezvýhodňuje (na rozdíl např. od slovenské právní úpravy, kde je spotřebiteli poskytnuta i procesněprávní ochrana), máme za to, že pakliže by soud přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. s odkazem na hmotněprávní postavení jednoho účastníka, dojde tím k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces druhého účastníka.[18]
Zároveň dodáváme, že s ohledem na povinnost soudu zohledňovat všechny okolnosti daného případu však přesto může postavení slabší smluvní strany být jedním z důvodů, které povedou soud k úvahám o možném užití moderačního práva. I poté se nicméně musí rozhodnutí o moderaci opírat o skutková zjištění daného případu, tedy mj. o důvody, které vedly k tomu, že určité hmotněprávní postavení bylo naplněno.
Spotřebitel a moderační právo
Jak jsme již uvedli, samotné postavení slabší strany bez dalšího neodůvodňuje aplikaci moderačního práva a jinak tomu není ani v případě spotřebitele.
Spotřebitel je v soukromém právu definován jako „člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná“.[19] K tomu je především třeba dodat, že tatáž osoba může někdy právně jednat jako spotřebitel a někdy jako podnikatel. Např. i Elon Musk bude spotřebitelem při nákupu potravin pro osobní spotřebu či v jiném okamžiku, kdy bude právně jednat ve svých soukromých aktivitách. Spotřebitel je tedy sociální rolí, kterou určitá osoba v určitý moment zastává. Definice spotřebitele dále nikterak nezohledňuje socioekonomické ani jiné poměry dané osoby, jako je odborná znalost či vzdělání.
Po negativních historických zkušenostech s empirickým modelem vychází již judikatura, zejména pro účely vhodnější praktické aplikace, z normativního modelu průměrného spotřebitele. Průměrný spotřebitel je, slovy Nejvyššího soudu, jedincem, který „má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory“. [22]Takové pojetí klade na spotřebitele poměrně vysoké nároky, včetně požadavku na to, aby si spotřebitel (při zohlednění sociálních faktorů) před rozhodnutím o koupi sám aktivně vyhledal potřebné relevantní informace, včetně např. porovnání výhodnosti koupě u různých obchodníků či přečtení dostupných recenzí. A podnikatelům, na straně druhé, poskytuje důvodné očekávání, které vůči spotřebitelům mohou mít, což podporuje právní jistotu podobně jako obecná premisa o „průměrném jedinci“ vyjádřená v ust. § 4 odst. 1 o. z.[21][20]
Námitka, že užití moderačního práva ve spotřebitelském sporu aproboval i Ústavní soud, je přirozeně lichá – postavení spotřebitele je zde pouze podpůrným argumentem zohledňujícím spíše konkrétní socioekonomické postavení, nikoliv hmotněprávní, přičemž se s ohledem na odůvodnění celého nálezu lze domnívat, že ke stejnému názoru by Ústavní soud dospěl i v případě živnostníka, či snad dokonce i právnické osoby, která by se ve slabším postavení nacházela. Ostatně takový závěr Ústavního soudu by byl i absurdní, neboť jak jsme již uvedli, socioekonomické postavení určité osoby je pro naplnění zákonné definice spotřebitele bezpředmětné. Pro soud tedy nemůže být postavení spotřebitele více než pouhou indicií k bližšímu zkoumání, zda jsou dány skutkové důvody pro moderaci.[23]
Naproti tomu relevantní skutečností může být i chování účastníků před sporem. Např. zda spotřebitel využil pomyslného předfiltru chránícího soudy před zahlcováním, který nabízí institut mimosoudního řešení spotřebitelských sporů. Spotřebitelé jsou o možnosti bezplatného využití tohoto institutu informováni v rámci zákonné předsmluvní informační povinnosti uložené podnikatelům. Je-li doktrinálně uznávaným důvodem pro moderaci podíl obou účastníků na vzniku a průběhu sporu, pak by nevyužití tohoto alternativního řešení spotřebitelského sporu nemělo být zcela bez významu, samozřejmě při zohlednění konkrétních skutkových okolností daného případu.
To platí tím spíše, je-li spotřebitel zastoupen advokátem, neboť v takovém případě lze legitimně očekávat, že advokát (s ohledem na svoji poučovací povinnost) spotřebitele o této možnosti poučil a spotřebitel výslovně odmítl této možnosti využít. Naším návrhem de lege ferenda by se využití institutu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů mohlo stát i zákonným předpokladem pro podání občanskoprávní žaloby, a to alespoň v případě bagatelních sporů; právě takovými spory spotřebitelé mnohdy soudy zahlcují.
O aktuálním významu ADR svědčí i Národní zpráva o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů (ADR) v České republice za roky 2018-2021, ze které vyplývá, že ve vyhodnocených letech bylo více než 40 % stížností úspěšně vyřešeno. Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů navíc nevystavuje spotřebitele riziku povinnosti hradit podnikateli náklady řízení, a to ani v případě, že takový návrh bude i podle názoru České obchodní inspekce zcela neoprávněný. Nesporným přínosem tohoto institutu je i úspora pro státní aparát (jednoduché a rychlé rozhodování úředníkem ČOI v rámci ADR vs. podrobně formalizovaný proces vedený a rozhodovaný soudcem).[24]
Není bez významu skutečnost, že ochrana spotřebitele je rozsáhle a podrobně upravena zákonem. Skutečnost, že spotřebitel požívá rozsáhlé hmotněprávní ochrany, která se projevuje mj. i ve zmiňovaném institutu mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, však nemění nic na tom, že spotřebitele procesní předpisy nijak nezvýhodňují.
Konečně nelze opominout ani častý argument, že podnikatel je personálně i ekonomicky vybaven a s ohledem na jeho hospodářské výsledky nebude mít nepřiznání nákladů zásadní dopad na jeho další fungování. A naopak, že pro spotřebitele může být povinnost k náhradě nákladů velice citelná. Pro platnost tohoto argumentu je důležité, aby se soud zabýval konkrétní ekonomickou situací daného spotřebitele. Jak již bylo uvedeno, samotné postavení spotřebitele nikterak nevypovídá o jeho faktickém postavení. Nezřídka si tak lze představit situaci, kdy se osoba (člověk) v hmotněprávním postavení spotřebitele bude nacházet ve výrazně silnějším hospodářském i znalostním postavení než podnikatel, se kterým právně jedná (např. drobný živnostník či malý podnikatel). A taková skutečnost je již z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. relevantní.
Za okrajovou zmínku stojí též komercionalizace spotřebitelských sporů, kdy některé osoby zastupují spotřebitele profesionálně a formulářově prostřednictvím internetu a činí právní úkony (zejména předžalobní výzvu a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), které jsou i svou povahou formulářovým úkonem. Bude zajímavé sledovat, jak se soudy, s ohledem na zásadu rovnosti účastníků, vypořádají s námitkou formulářových úkonů v situaci, kdy ji nevznese spotřebitel, ale naopak podnikatel, neboť s ohledem na zásadu procesní rovnosti stran není námitka formulářové žaloby, tak jak ji definoval Ústavní soud, zcela irelevantní v případě, kdy takový administrativní úkon směřuje proti podnikateli. Jedním z charakteristických rysů spotřebitelských sporů je totiž jejich narůstající komercionalizace. Nadto podotýkáme, že advokáti, kteří spotřebitele zastupují, by měli spotřebitele vždy v rámci své poučovací povinnosti poučit o možnosti využít ADR, neboť mj. nevyužití ADR v takovém případě může být dle našeho názoru jedním z důvodů pro nepřiznání nákladů řízení spotřebiteli na straně žalující.[25]
Závěr
V tomto článku jsme se zabývali institutem náhrady nákladů řízení a jeho moderačním prvkem, který je představován § 150 o. s. ř. Zaměřili jsme se na analýzu příslušných zákonných ustanovení, judikatury a odborné literatury s cílem odpovědět na otázku, zda postavení slabší strany nebo spotřebitele může být legitimním důvodem pro aplikaci moderačního práva soudu.
Zásada úspěchu ve věci, kterou vyjadřuje § 142 o. s. ř., je klíčovým principem provázejícím institut náhrady nákladů řízení. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že tuto zásadu je třeba dodržovat, aby byla poskytnuta plná a efektivní soudní ochrana a rovněž respektována rovnost účastníků.
Analýzou zákonných ustanovení jsme dospěli k závěru, že samotné postavení slabší strany nebo spotřebitele nepostačuje pro aplikaci moderačního práva. Spíše než ke hmotněprávnímu postavení by měly soudy přihlížet ke konkrétním skutkovým okolnostem sporu. Tyto okolnosti by měly být komplexně zváženy, a to v souladu se zásadou proporcionality, aby byla aplikace moderačního práva legitimní.
Hmotněprávní postavení (např. slabší strany nebo spotřebitele) nemůže bez dalšího sloužit jako důvod pro moderační právo. Skutečnosti, jako je chování účastníků před sporem, využití alternativního řešení sporu (ADR) a konkrétní ekonomická situace daného účastníka, by však při aplikaci moderačního práva soudu nepochybně měly být zohledněny. Důsledně se zasazujeme o četnější využívání ADR ve spotřebitelských sporech, neboť nejenže spory mezi spotřebiteli a podnikateli řeší efektivně, ale také chrání soudy před zahlcováním a současně nepředstavuje finanční náklad na straně spotřebitele.
Doufáme, že naše závěry, jakož i úvahy de lege ferenda, poslouží jako příspěvek k diskusi a dalšímu zkoumání této otázky v rámci českého právního prostředí.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
Nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07.[1]
Např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 23 Co 18/2022.[2]
Např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 63/15.[3]
Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04.[4]
§ 143 o. s. ř.[5]
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1210/2017.[6]
Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 3161/08, nebo ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1605/15.[7]
M. Putna: § 150 [Nepřiznání náhrady], in L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II, 1. vyd., C. H. Beck, Praha 2009, str. 1005, marg. č. 2.[8]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1805/2001.[9]
Tamtéž.[10]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2124/2001.[11]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1525/2001.[12]
Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 3171/21.[13]
M. Bílý: § 150 [Moderační právo soudu], in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, J. Doležílek a kol.: Občanský soudní řád, 3. vyd. (1. aktualizace), C. H. Beck, Praha 2022, marg. č. 6.[14]
Např. jde-li o právní postavení spotřebitele, je třeba si uvědomit, že spotřebitel je sociální rolí, kterou zastává v určitých momentech každý člověk.[15]
Srov. např. F. Zoulík: Soukromoprávní ochrana slabší smluvní strany, Právní rozhledy č. 3/2002, str. 110; dále také J. Bejček: Některé důsledky zákonného a soudcovského pohledu na „slabou“ a „slabší“ vyjednávací pozici obchodního partnera, Obchodněprávní revue č. 1/2011, str. 10; dále I. Pelikánová: Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu, Právní rozhledy č. 18/2007, str. 656 a násl.[16]
I. Pelikánová, op. cit. sub 16.[17]
Srov. § 290 a násl. zák. č. 160/2015 Z. z., Civilný sporový poriadok.[18]
§ 419 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“.[19]
Empirický model k určení hlediska průměrného spotřebitele používal sociologické metody výzkumu, kdy chování rozhodných spotřebitelů bylo ověřeno na reprezentativním vzorku populace.[20]
Hodnocení, jak by se průměrný spotřebitel měl v určité situaci chovat, vychází z vlastního úsudku soudce bez využití sociologických průzkumů.[21]
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006.[22]
Srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11-2.[23]
Národní zpráva o mimosoudním řešení spotřebitelských sporů (ADR) v České republice za roky 2018-2021, Ministerstvo průmyslu a obchodu [online], [cit. 2023-05-30], dostupné z: Narodni-zprava-o-mimosoudnim-reseni-spotrebitelskych-sporu-2018-2021.pdf (mpo.cz)[24]
Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.[25]
Diskuze k článku ()