Implementace směrnice o platformové práci: znaky závislé práce, právní domněnka a algoritmické řízení (1. část)

1. Úvod

Česká republika má jako členský stát EU povinnost transponovat směrnici Evropského parlamentu a Rady o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy. Jak sám název směrnice napovídá, cílem je zlepšit pracovní podmínky osob, které vykonávají činnost v tzv. gig ekonomice. Návrh zákona se zaměřuje na otázku zpracování osobních údajů, transparentnosti algoritmických systému, jako i další podmínky stanovené směrnicí. Druhou podstatnou částí návrhu zákona je zavedení tzv. právní domněnky a stanovení podmínek, na základě kterých by mělo dojít k určení statusu pracovníků digitálních platforem. Český zákonodárce se rozhodl nejít cestou dvojkolejné úpravy, tj. stanovení právní domněnky případně specifických podmínek pracovněprávního vztahu pouze pro pracovníky digitálních platforem, ale uchýlil se pro mnohé poměrně překvapivě, k celkové změně definice závislé práce, tak ji známe z § 2 zákoníku práce.

Tím se debata neposouvá pouze k otázce, jak právně uchopit kurýry, řidiče nebo jiné osoby vykonávající práci prostřednictvím aplikací. Návrh se dotýká i obecného testu, podle něhož se odlišuje pracovněprávní vztah od občanskoprávní nebo obchodní spolupráce. V části návrhu zákona, která se dotýká zákoníku práce, proto nepůjde jen o platformy, ale i o způsob, jakým bude do budoucna posuzována hranice mezi samostatnou výdělečnou činností a závislou prací.

Cílem tohoto textu je nabídnout detailnější výklad k hlavním bodům návrhu, tj. k definici platformy a platformové práce, k vyvratitelné právní domněnce základního pracovněprávního vztahu, k navržené změně znaků závislé práce a k pravidlům algoritmického řízení.

Základní poznatky lze však shrnout následovně, návrh by neměl být vykládán jako rozšíření zákazu spolupráce s OSVČ. Účelem návrhu zákona je spíše zpřesnit kritéria, podle nichž se již dnes posuzuje, zda určitý vztah má skutečně podnikatelský charakter, nebo zda jeho reálný obsah odpovídá práci vykonávané v podřízeném postavení, a to i v návaznosti na stále se vyvíjející judikaturu.

2. Správné určení statusu pracovníka

Jak bylo zmíněno v úvodu, směrnice o platformové práci cílí primárně na dva hlavní tematické okruhy. Prvním ze zmiňovaných okruhů je právě otázka správného určení pracovněprávního statusu osob vykonávajících platformovou práci. Směrnice na jedné straně výslovně vychází z potřeby podporovat podnikání, samostatnou výdělečnou činnost a flexibilní formy práce. Na straně druhé zdůrazňuje, že flexibilita nesmí vést k obcházení pracovněprávní ochrany nebo ke zneužívání atypických smluvních forem. Směrnice tedy nestaví samostatnou výdělečnou činnost a ochranu pracovníků proti sobě. Usiluje o to, aby byl správně určen právní režim vztahu podle jeho skutečného obsahu.

To odpovídá zásadě přednosti skutečného obsahu vztahu před jeho formálním označením. Preambule směrnice v této souvislosti výslovně připomíná, že existence pracovního poměru má být posuzována především podle faktického výkonu práce, nikoliv podle toho, jak strany svůj vztah označily ve smlouvě. Tato zásada není v pracovním právu nová. U platformové práce však nabývá zvláštního významu, a to s ohledem na specifický způsob faktického řízení práce, které může probíhat prostřednictvím digitálního rozhraní.

Směrnice proto neřeší pouze otázku, zda je platformový pracovník zaměstnancem. Vedle toho zavádí zvláštní pravidla pro algoritmické řízení, která se v oblasti ochrany osobních údajů a transparentnosti uplatní širším způsobem, tedy i vůči osobám, které zaměstnanci nejsou. To je podstatné rozlišení. Pravidla pro algoritmické řízení nemají automaticky určovat zaměstnanecký status. Mají zajistit, aby osoby vykonávající platformovou práci věděly, jaké systémy se při organizaci práce používají, jaká data jsou zpracovávána a jak se lze bránit proti rozhodnutím, která mají významný dopad na jejich postavení, a to bez ohledu na status osoby, případně na smluvní typ, na základě kterého činnost vykonává.

3. Vymezení platformy, aneb nikoli každé online rozhraní

Návrh zákona definuje platformu pomocí několika kumulativních znaků. Platformou má být osoba poskytující službu, která je alespoň zčásti poskytována na dálku pomocí elektronických prostředků, je poskytována na žádost příjemce služby, zahrnuje jako nezbytnou a zásadní složku organizaci práce vykonávané fyzickými osobami za úplatu a zahrnuje používání automatizovaných systémů. Zároveň se výslovně vylučují osoby poskytující službu, jejímž hlavním účelem je využívání nebo sdílení aktiv, a osoby, jejichž prostřednictvím nabízejí zboží převážně nepodnikající fyzické osoby.

Toto vymezení je třeba vykládat restriktivně a funkčně. Platformou nemá být každý subjekt, který provozuje webovou stránku nebo aplikaci. Rozhodující není samotné použití digitálního nástroje, ale to, zda služba zahrnuje organizaci práce fyzických osob jako nezbytnou a zásadní složku. Samotný inzertní portál, tržiště nebo technické rozhraní, které pouze umožní poskytovatelům služeb oslovit zákazníky bez dalšího podílu na organizaci práce, by do vymezení platformy spadat nemělo.

Výklad pojmu „organizace práce“ je přitom klíčový. Směrnice v preambuli uvádí, že organizování práce zahrnuje přinejmenším významnou roli při propojování poptávky po službě s nabídkou práce osoby, která je k provedení určitého úkolu k dispozici a má smluvní vztah s platformou nebo zprostředkovatelem. Organizování práce může zahrnovat i další činnosti, například zpracování plateb, ale samotné zpracování plateb bez významného podílu na organizaci práce by nemělo být dostačující.

Znak „na žádost příjemce služby“ je třeba chápat jako službu poskytovanou na vyžádání konkrétního zákazníka, ať již spotřebitele, nebo podnikatele. V tomto směru není rozhodné, zda příjemcem služby je fyzická osoba, nebo firemní zákazník. Podstatné je, že mezi poptávkou po konkrétní službě a výkonem práce existuje zprostředkovací a organizační role platformy.

Odborná literatura zároveň upozorňuje, že některé typy digitálních prostředí se do této definice obtížně zařazují. Silberman například poukazuje na nejasnosti u obsahových tržišť a platforem, na nichž tvůrci nevytvářejí obsah v reakci na konkrétní zakázku zákazníka, ale spíše na základě očekávané budoucí poptávky. Pro český výklad z toho plyne důležitý závěr, definice platformy by neměla být rozšiřována jen proto, že určitý digitální subjekt ekonomicky ovlivňuje chování uživatelů. Je třeba vždy zkoumat, zda naplňuje konkrétní zákonné znaky, zejména organizaci placené práce vykonávané fyzickými osobami na žádost příjemce služby.

4. Platformová práce jako trojstranný vztah

Platformová práce se v odborné literatuře obvykle popisuje jako trojstranný vztah mezi platformou, osobou vykonávající práci (platformovým pracovníkem) a příjemcem služby. Platforma zpravidla nevstupuje do vztahu pouze jako neutrální poskytovatel softwaru. Zajišťuje infrastrukturu, nastavuje pravidla účasti, umožňuje propojení nabídky a poptávky a v různé míře určuje governance celého prostředí.

Právě toto nastavení odlišuje digitální pracovní platformy od běžných online nástrojů. Choudary popisuje platformy jako subjekty, které vedle technické infrastruktury vytvářejí také pravidla výměny práce a odměny. Prassl i Aloisi upozorňují, že platformový model může kombinovat jazyk podnikatelské autonomie s faktickou závislostí na pravidlech vytvořených platformou. Tyto poznatky je však třeba používat opatrně. Neznamenají, že každá platforma pracovníky zaměstnavatelsky řídí. Znamenají, že při právním posouzení nelze zůstat pouze u smluvního označení vztahu jako podnikatelského.

Z českého pohledu je relevantní také empirické zjištění RILSA (dříve VÚPSV), podle něhož jsou pracovníci českých digitálních pracovních platforem v naprosté většině sebezaměstnaní. To samo o sobě neprokazuje existenci švarcsystému. Zároveň to ale vysvětluje, proč bude správné určení statusu v platformové ekonomice prakticky významné. Je-li sebezaměstnání dominantním smluvním modelem, musí být k dispozici srozumitelný test, který odliší skutečnou samostatnou činnost od vztahů, v nichž je samostatnost pouze formální.

5. Právní domněnka jako procesní nástroj, nikoli automatická reklasifikace

Jedním z nejdiskutovanějších institutů návrhu je vyvratitelná právní domněnka základního pracovněprávního vztahu. Podle návrhu se má za to, že platformový pracovník je v základním pracovněprávním vztahu k platformě nebo zprostředkovateli, pokud jsou dány skutečnosti, které důvodně značí naplnění znaků závislé práce podle § 2 odst. 1 zákoníku práce. Platforma nebo zprostředkovatel může domněnku vyvrátit tím, že prokáže, že alespoň jeden znak závislé práce naplněn není.

Domněnka tedy nemá automaticky měnit právní status všech osob pracujících prostřednictvím platformy. Z hlediska určení statusu pracovníka je její význam čistě procesní. Aktivuje se tehdy, pokud existují indicie naplnění znaků závislé práce. V takové situaci se důkazní břemeno přesouvá na platformu nebo zprostředkovatele, tedy na subjekt, který má obvykle lepší přístup k informacím o nastavení platformy, pravidlech spolupráce, používaných systémech a způsobu organizace práce.

Návrh zákona v tomto odpovídá požadavkům směrnice. Ta výslovně uvádí, že právní domněnka nemá automaticky vést k reklasifikaci platformového pracovníka. Jejím účelem je usnadnit správné určení statusu tam, kde fakta naznačují řízení a kontrolu. Směrnice zároveň požaduje, aby domněnka představovala procesní usnadnění pro osoby vykonávající platformovou práci a nezvyšovala jejich důkazní zatížení.

Návrh zákona zavádí domněnku pro všechna příslušná správní nebo soudní řízení a pro kontrolu, v nichž se posuzuje smluvní status platformového pracovníka, s výjimkou trestních věcí a věcí sociálního zabezpečení. Z hlediska časového omezení se domněnka podle návrhu uplatní nejdéle za období tří let bezprostředně předcházejících zahájení řízení.

Výkladově je důležité, že naplnění domněnky nebo znaků závislé práce se má posuzovat souhrnně vůči platformě a zprostředkovateli. To reaguje na situace, kdy platforma využívá jiný subjekt v dodavatelském nebo subdodavatelském řetězci. Pokud se jednotlivé projevy řízení práce rozdělí mezi platformu a zprostředkovatele, nemělo by to samo o sobě bránit určení, kdo nese odpovědnost za pracovněprávní povinnosti.

Samostatnou pozornost si zaslouží navržený režim společné a nerozdílné odpovědnosti platformy a zprostředkovatele. Návrh vychází z toho, že za splnění povinností platformy vůči platformovému pracovníkovi, který je ve smluvním vztahu se zprostředkovatelem, odpovídají platforma a zprostředkovatel společně a nerozdílně. Cílem této konstrukce je zjevně zabránit obcházení povinností prostřednictvím smluvních řetězců. Zároveň však jde o institut, který by měl být v dalším legislativním procesu přesněji vymezen.

Sporné je zejména to, zda navržená společná a nerozdílná odpovědnost dostatečně rozlišuje mezi procesním určením statusu pracovníka, odpovědností za povinnosti podle zákona o platformové práci a povinnostmi, které mohou vznikat podle zvláštních veřejnoprávních předpisů. Návrh sice stanoví pravidla pro posouzení, zda je platformový pracovník v základním pracovněprávním vztahu k platformě, zprostředkovateli nebo k platformě při souhrnném naplnění znaků, avšak samotný režim společné odpovědnosti může v konkrétních odvětvích vyvolávat otázky, kdo je skutečně nositelem pracovněprávních a veřejnoprávních povinností.

Typickým příkladem jsou regulované služby, zejména taxislužba. Digitální platforma může v takovém modelu zajišťovat technologické zprostředkování a provozní rozhraní, zatímco veřejnoprávní oprávnění k provozování taxislužby drží jiný subjekt. Pokud platforma sama příslušným oprávněním nedisponuje, nelze bez dalšího předpokládat, že může plnit veškeré povinnosti spojené s regulovaným výkonem této činnosti nebo sama vystupovat jako zaměstnavatel osob, které danou regulovanou službu fakticky poskytují. Zákon by proto měl jasněji rozlišit, které povinnosti jsou povinnostmi platformy jako organizátora digitálního prostředí a které povinnosti náleží subjektu oprávněnému k výkonu regulované činnosti.

Bez tohoto zpřesnění může sdílená odpovědnost oslabit právní jistotu, kterou se návrh v jiných částech snaží posílit. Namístě by proto bylo doplnit jasnější pravidla pro situace, v nichž se na platformové práci podílí zprostředkovatel nebo jiný regulovaný subjekt, a vymezit, zda společná a nerozdílná odpovědnost dopadá pouze na povinnosti podle zákona o platformové práci, nebo má mít širší pracovněprávní, daňové či pojistné důsledky.

Další část, ve které se budeme věnovat redefinici závislé práce a jejich jednotlivých znaků naleznete na portálu Právní prostor v nejbližších dnech.