Nová judikatura rakouského Nejvyššího soudního dvora k evropskému dědickému osvědčení
Rozsudek rakouského Nejvyššího soudního dvora („OGH“) týkající se identifikace pozemků bude mít dalekosáhlý dopad na užívání evropského dědického osvědčení (EDO) v praxi.
O zkušenostech s evropským dědickým osvědčením (EDO), které bylo zavedeno Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU č. 650/2012 a které může být vystaveno v případě úmrtí po 17. srpnu 2015, pojednával můj předchozí článek. Ukázalo se, a to i na základě reakcí čtenářů, že nejen v České republice, ale i v Rakousku, na Slovensku a v Maďarsku vznikla řada problémů, které se v judikatuře zatím nepodařilo vyřešit.
Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH, rozsudek z 15. května 2018, č.j.: 5Ob35/18k) se tak dotýká zásadní otázky ve vztahu Německa a Rakouska, ale obdobně i ve vztahu Německa a České republiky, Maďarska a Slovenska, tj. zda je evropské dědické osvědčení z Německa, které neobsahuje žádnou identifikaci pozemků, pro přepsání rakouského (popř. českého, slovenského nebo maďarského) pozemku dostačující.
“Zásadní” zápis do katastru
Téměř ve všech nástupnických státech Rakouska – Uherska je identifikace pozemků při jejich převodu a zápisu do katastru zásadní, a to již od roku 1750, kdy Marie Terezie v rámci svých velkých reforem nechala vytvořit seznam nemovitostí - známý jako „Daňový (Tereziánský) katastr“. V EDO vystavených v Německu tento zápis ale často chybí, a to především na základě praxe bavorských soudů (viz rozsudky Vrchního zemského soudu v Mnichově a Vrchního zemského soudu v Norimberku z roku 2017, kterými se řada německých obvodních soudů řídí).
Jeden takový případ nyní rozhodl OGH ve Vídni: čtyři němečtí dědicové požadovali přepsání pozemků nacházejících se v Rakousku, a to na základě německého EDO, které ale neobsahovalo jejich identifikaci. Podle mínění OGH je přepsání těchto pozemků bez jejich identifikace v EDO možné, jelikož má evropské dědické nařízení přednost před katastrálním právem jednotlivých zemí.
Tento závěr odůvodnil OGH rakouskou zvláštností, totiž že, ,,[…] podle formálního (rozuměj rakouského) katastrálního práva není konkrétní označení nemovitosti v evropském dědickém osvědčení (nebo v jeho opise) nezbytným předpokladem pro jeho vklad do katastru. Obsah takového osvědčení se řídí výhradně článkem 68 evropského nařízení o dědictví, který taxativně vypočítává údaje nezbytné pro vklad a nevyžaduje identifikaci nemovitosti, takže absence tohoto údaje nemůže bránit povolení vkladu do katastru na základě daného dědického osvědčení. Obsah osvědčení předloženého žadatelem proto nevzbuzuje ani z formálního, ani z materiálního pohledu žádné pochybnosti, protože je s ním spojena (vyvratitelná) domněnka, že právní postavení žadatele uvedené v osvědčení skutečně existuje.“ Rozhodující přitom bylo, že EDO jasně vyjadřovalo právní postavení dědiců a nikdo jej nezpochybnil.
Kdo/co má přednost?
Předložení Evropskému soudnímu dvoru podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU nebylo podle OGH zjevně nutné, protože jeden z předpisů rakouského katastrálního práva vklad i bez identifikace umožňuje. V Čechách, na Slovensku i v Maďarsku je však toto rozhodnutí zásadní, protože jasně stanoví, že EDO, pokud bylo vystaveno v souladu se zákonem, je pro zápis dostačující, a to i bez identifikace pozemků; rozhodnutí OGH však samozřejmě nejsou v Maďarsku, na Slovensku a v České republice již sto let závazná. Evropský soudní dvůr, jehož rozhodnutí pro členské státy nesporně závazná jsou, bohužel ještě nevyřešil otázku, zda má EDO přednost před formálním rejstříkovým nebo katastrálním právem jednotlivých zemí. Jen takové rozhodnutí zřejmě zabrání, aby české, slovenské a maďarské katastrální úřady nezamítaly zápis vlastnického práva na základě německého EDO s odvoláním na ustanovení národního katastrálního práva.
Jako alternativa se dědicům nabízí jednak možnost podat žalobu proti tomuto zamítavému rozhodnutí českého, slovenského nebo maďarského katastrálního úřadu, nebo se v Německu domoci vystavení použitelného osvědčení, které bude potřebnou identifikaci pozemků obsahovat. S výjimkou spolkových zemí Bavorska (Bayern) a Durynska (Thüringen) je takový postup možný, ale často značně časově náročný a nákladný. Je třeba si také uvědomit, že EDO má platnost pouhých šest měsíců a jen ve výjimečných případech může být jeho platnost prodloužena (čl. 70 odst. 3 evropské nařízení o dědictví).
Zdroj: BNT journal
Další články
Jedna káva, čtyři hodiny u stolu: Právní hranice pobytu hosta v kavárně
Host si objedná espresso, otevře notebook a začne studovat. Po dvou hodinách jej obsluha požádá o další objednávku, jinak má uvolnit stůl. O časovém omezení předtím nepadlo slovo. Host poukazuje na zaplacenou kávu, provozovatel na obsazené místo. Právní řešení závisí především na tom, jaké plnění si strany sjednaly a zda je další pobyt ještě jeho součástí.
Je třeba v kupní smlouvě o převodu nemovitosti určit kupní cenu?
NS potvrdil, že stanovení výše kupní ceny není podstatnou náležitostí kupní smlouvy. I při koupi nemovitosti mohou strany projevit vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny.
Google dostal pokutu 403 milionů eur za zpracování lokalizačních údajů
Pokuta 403 milionů eur pro Google ukazuje význam transparentnosti, zákonnosti a odpovědnosti při zpracování lokalizačních údajů podle GDPR.
Automatická prolongace nájmu bytu a spolubydlící bez souhlasu pronajímatele: dvě rizika, která se snadno sejdou
Nájemní smlouva na dobu určitou dává pronajímateli zdánlivě jednoduchou jistotu: zná datum, ke kterému má nájem skončit, a před jeho uplynutím se může rozhodnout, zda chce ve vztahu s nájemcem pokračovat. V praxi ale tuto kontrolu snadno oslabí dvě věci.
Od objednávky k odstoupení: tlačítková novela jako další krok k reálné ochraně spotřebitele
Od 1. ledna 2027 čeká tuzemské internetové obchodování další významná změna. Spotřebitel, který uzavřel smlouvu prostřednictvím online rozhraní a má právo od ní odstoupit, musí mít nově možnost učinit tak rovněž prostřednictvím snadno dostupného a jednoznačně označeného tlačítka či obdobného ovládacího prvku.
