Zápis pozemků do evropského dědického osvědčení z Německa

Evropské dědické osvědčení, zavedené Nařízením Evropského parlamentu a Rady E č. 650/2012 a účinné od 17. srpna 2015 (Nařízení o dědictví EU), má zjednodušit právní styk mezi členskými zeměmi EU při řešení dědických otázek. Evropské dědické osvědčení má sloužit k prokázání dědického práva u úřadů, bank, soudů a jiných institucí v celé EU, a má tak odstranit nutnost vést další dědické řízení v EU.

Využití dědického osvědčení je ovšem spojeno s řadou potíží. Překvapením je již samotná platnost osvědčení, která dosahuje pouhých 6 měsíců (čl. 70 odst. 3 Nařízení o dědictví EU). Potíže se objevily i při samotném použití dědického osvědčení. Německé soudy se například vytrvale bránily zapsat pozůstalému manželovi do evropského dědického osvědčení vypořádací podíl podle § 1371 odst. 1 německého občanského zákoníku, a to s odůvodněním, že se nejedná o dědickou, ale majetkoprávní otázku. Tím se však stala pro všechny pozůstalé manžele evropská dědická osvědčení z Německa v EU bezcenná, protože nezohledňovala výši paušálního vyrovnání majetku nabytého během manželství (v konkrétním případě se jednalo o změnu vlastnického práva k pozemku ve Švédsku).

Tato německá praxe vzala za své v okamžiku, kdy Soudní dvůr EU v rozhodnutí Mahnkopf pochybení odhalil (rozsudek SDEU ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. C-558/16). Soudní dvůr EU při tom uvedl následující (body 35, 36): „Podle sedmého bodu odůvodnění má nařízení č. 650/2012 usnadnit řádné fungování vnitřního trhu odstraněním překážek volného pohybu osobám, které se v současnosti potýkají s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady. Zvláště pak musí být v evropském prostoru práva účinným způsobem zaručena práva dědiců a odkazovníků, jakož i dalších osob zůstaviteli blízkých a věřitelů zůstavitele. Za tímto účelem předvídá Nařízení č. 650/2012 zavedení evropského dědického osvědčení, které umožní všem dědicům, odkazovníkům nebo právním nástupcům prokázat v jiném členském státě jejich právní postavení a dědické nároky (viz v tomto smyslu rozsudek z 12. října 2017, Kubicka, C-218/16).“ Tento účel je zřejmý také ze znění čl. 63 odst. 1 Nařízení o dědictví EU.

V jiném, zatím nerozhodnutém případě se jedná o pozemky v Rakousku a v České republice, a možná i v dalších státech bývalé Rakousko-Uherské monarchie (např. na Slovensku, ve Slovinsku nebo v Maďarsku). Přinejmenším v České republice, resp. v Rakousku požaduje katastrální úřad, popř. notář pro účely přepsání pozemků na dědice, aby v evropském dědickém osvědčení byl zanesen nejen dědický podíl (např. 1/1, ½, ¼ atd.), ale i přesná identifikace dotčených pozemků. Čl. 68 písm. l) Nařízení o dědictví EU takový postup sice připouští, ale německé soudy (Vrchní zemský soud v Norimberku, rozhodnutí z 5. 4. 2017, 15 W 299/17, jakož i Vrchní zemský soud v Mnichově, rozhodnutí z 12. 9. 2017, Sp.zn.31 Wx 275/017) přesto rozhodly, že tyto údaje nezapíší, jelikož v Německu platí univerzální sukcese a tato informace je proto zbytečná.

Z praxe je ovšem zřejmé, že v sousedních zemích tato informace nadbytečná není, jelikož katastrální úřady, resp. notáři v České republice a v Rakousku zápis na základě evropského dědického osvědčení bez takových údajů odmítají provést. Důvodem jsou předpisy týkající se zápisu do katastru nemovitostí, které přesnou identifikaci pozemků vyžadují. Buď se tedy nepoužije německá praxe a pozemky budou do osvědčení zapsány, nebo se nepoužijí české a rakouské předpisy regulující zápis do katastru nemovitostí a pozemky budou přepsány i bez jejich uvedení v osvědčeních. O tom ale musí rozhodnout Soudní dvůr EU, ovšem zatím žádná taková předběžná otázka nebyla položena. Lze však soudit, že na vnitřním trhu by měla mít platná evropská osvědčení přednost před předpisy jednotlivých zemích EU upravujícími zápisy do katastru nemovitostí. V opačném případě by nebyl splněn účel evropského dědického osvědčení, tedy „jeho využití dědici…, kteří v jiném členském státě potřebují prokázat svůj status nebo vykonávat svá práva jako dědicové…“, (čl. 63 odst. 1 Nařízení o dědictví EU).

Katastrální předpisy v členských zemích EU, které jsou s tímto nařízením v rozporu – např. v Rakousku nebo České republice, by tak neměly být aplikovány a v budoucnu by měly být zrušeny. V současnosti však nezbývá dědicům nic jiného, než zahájit dlouhotrvající soudní spor, nebo další vleklé dědické řízení v Rakousku nebo České republice, aby k přepsání pozemků došlo a dědic s nimi mohl volně nakládat.