Články s tagem: ochrana osobnosti

Následující pojednání plynule navazuje na mou předchozí sérii příspěvků, neb rozebírá případ, jehož skutkové okolnosti by mohly upoutat pozornost nejednoho čtenáře bulvárních plátků. Na jeho pozadí se Nejvyšší soud vyjadřuje k limitům svobody projevu a výkladu právní úpravy způsobů odčinění zásahu do osobnostních práv na Facebooku.

I když zpráva o pověsti z místa bydliště není v českém právním řádu pojmově definována, jedná se o institut, se kterým se především obce v praxi nezřídka setkávají. A to hlavně v souvislosti s žádostmi orgánů činných v trestním řízení, které si od obcí tyto zprávy vyžadují v rámci plnění svých úkolů. Jaká je odpovědnost obce za škodu způsobenou vydáním zprávy?

Použití podobizen politiků a jiných prominentů veřejného prostoru v reklamě představuje jednu z otevřených otázek (nejen) soutěžního a reklamního práva. S tím, jak do reklamy stále více a více prorůstají nekomerční sdělení (sociálně-kritická vyjádření, politická karikatura), přesouvá se diskuse na úroveň ochrany svobody (komerčního) projevu.

Praha 3. září (ČTK) - Středočeské krajské státní zastupitelství se nemusí omlouvat Davidu Rathovi za mediální výrok, že bývalý hejtman ve své korupční kauze lhal. Dnes o tom pravomocně rozhodl odvolací soud. Zároveň vrátil k novému projednání další část Rathovy žaloby na ochranu osobnosti. Někdejší politik měl totiž podle soudců správně zažalovat ministerstvo spravedlnosti, nikoliv státní zastupitelství.

Vzhledem k tomu, že při fotografování dochází k zachycování podoby člověka, s čímž souvisí ochrana osobnosti, je tato problematika upravena zákonem, přičemž tato úprava vychází z ústavních základů. Občanský zákoník stanovuje podmínky, za kterých je možné vůbec pořídit fotografii druhé osoby a zachytit tak její podobu, a také podmínky, za nichž je možné takovou fotografii dále šířit, resp. upravuje, jakým způsobem je chráněna podoba jako jeden z projevů osobní povahy spadajících do osobnostních práv. Předkládaný článek se proto zaměří na to, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka ve formě fotografie a následně tuto fotografii, na které je zachycena podoba člověka, šířit.

Vzhledem k tomu, že při fotografování dochází k zachycování podoby člověka, s čímž souvisí ochrana osobnosti, je tato problematika upravena zákonem, přičemž tato úprava vychází z ústavních základů. Občanský zákoník stanovuje podmínky, za kterých je možné vůbec pořídit fotografii druhé osoby a zachytit tak její podobu, a také podmínky, za nichž je možné takovou fotografii dále šířit, resp. upravuje, jakým způsobem je chráněna podoba jako jeden z projevů osobní povahy spadajících do osobnostních práv. Předkládaný článek se proto zaměří na to, za jakých okolností lze zachytit podobu člověka ve formě fotografie a následně tuto fotografii, na které je zachycena podoba člověka, šířit.

Informace z přestupkového řízení, kdy se přestupku měl dopustit úředník na úřadě v úředních hodinách, nemusí být vždy informacemi "o veřejně činných osobách, které vypovídají o jejich úřední činnosti".

České soudy se pravidelně potýkají s otázkou, kdy, v jaké výši a na základě jakých faktorů je třeba poškozenému přiznat tzv. přiměřené zadostiučinění. Přiměřené zadostiučinění coby forma náhrady škody má primárně roli kompenzační.

Ke střetu základních lidských práv a svobod dochází dnes a denně a mnozí z nás jej ani nestačí postřehnout, natož aby měli zájem, energii a čas na to hodnotit, proč a za jakých podmínek k podobnému zásahu došlo a zda byl takovýto zásah oprávněný či nikoliv.

Co si může a nemůže dovolit říct jeden veřejný funkcionář o jiném, tím se zabývá nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4022/17, ve věci Milana Knížáka, který o Jiřím Fajtovi prohlásil, že "ekonomicky zruinoval" Národní galerii v Praze a že byl ze všech jejích ředitelů ten nejhorší.

Svoboda projevu je v českém právním řádu zakotvena v čl. 17 Listiny základních práv a svobod a jako jedna ze základních svobod zaručuje každému právo na informace a svobodné vyjadřování svých názorů. Svoboda projevu ovšem není bezmezná a má své limity. To platí dvojnásob v případě mediálních výstupů bulvárních médií, jejichž časté projevy prostřednictvím kritických, zesměšňujících nebo urážlivých článků mohou neoprávněně zasahovat do práv jednotlivců a narušovat jejich soukromí, důstojnost nebo dobrou pověst. Zejména u tzv. veřejně činných osob.

15. května rozhodoval německý nejvyšší soud spor o přípustnosti důkazu - záběry kamer umístěných v automobilu. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda je možné použít důkaz, který zasahuje do osobnostních práv jiných osob.

Kritický projev sdružení založeného k ochraně spotřebitelů nelze zásadně v řadě aspektů klást naroveň jiným projevům veřejné kritiky, jež mají difamační potenciál.

Ustanovení § 19 občanského zákoníku („OZ“) přebralo z § 16 rakouského obecného občanského zákoníku (ABGB) jednu ze základních zásad moderní demokratické společnosti spočívající v přiznání vrozených, samotným rozumem a citem poznatelných přirozených práv každému člověku. Úprava výkonu a ochrany nezadatelných přirozených práv se nachází především v § 81 a násl. OZ, které se věnují osobnostním právům člověka.

Problematikou ochrany osobnosti, jednoho z ústavně zaručených práv, se v souvislosti s rozdíly ochrany osobnosti v českém právním řádu a v rámci common law dlouhodobě zabývá advokátka JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D. V nedávné době vydala o tématu knihu, která vychází z její disertační práce. V rozhovoru nám mimo jiné přiblíží, v čem se pojetí ochrany osobnosti v obou právních řádech liší, co může nastat s neoprávněným zásahem do osobnostních práv a jaké náhrady škody z hlediska obou právních řádů existují.

Střet dvou (či více) základních lidských práv a svobod není ničím neobvyklým a dochází k němu dnes a denně. K soudním sporům se velmi často přistupuje u svobody projevu uplatňované médii a u práva na ochranu osobnosti u veřejně známých osob. Podle jakých kritérií soudy postupují při rozhodování o tom, které z těchto dvou základních práv má přednost a proč? Pojďme se na základní zásady pro řešení takovýchto střetů podívat zblízka.

K sepsání tohoto článku mě vede několik spojených aspektů. Začnu jej ovšem krátkým zamyšlením, které s tématem, a to byť nepřímo, souvisí. Osobně totiž vnímám jako tristní, že i v jednadvacátém století stále platí presumpce toho, že šaty dělají člověka. Někdy na tuto skutečnost pohlížím jako na humornou, současně ji však vnímám i velmi smutně. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se kruciálním způsobem liší pozdrav paní pokladní, jenž mě odbavuje u kasy v obchodě, pokud jdu nakoupit večeři rovnou po práci, anebo v sobotu dopoledne rychle vyběhnu v teplácích pro něco k obědu. Neveselou realitou pak zůstává, že determinantem, zda si zasloužím úsměv či pozdrav, je fakt, zda mám na sobě košili a kravatu. Samozřejmě nelze tento vzorec aplikovat absolutně a zcela určitě mne to nedonutí vzdát se víkendové pohody v teplákovce.

Nejvyšší soud řešil případ, kdy za informaci o jeho "obvinění" v souvislosti s mediálně známým případem, státní zástupce vysoudil 500 tisíc odškodného.

Nejvyšší soud se zabýval obsahem práva na podobu, když řešil případ užití obrazového záznamu pojišťovnou v soudním řízení.

Koho žalovat, pokud ten, kdo zasáhnul do vašich osobnostních práv, skončil v konkurzu? Lze právo uplatnit přímo, nebo lze tyto nároky uplatňovat pouze u konkursního správce?

Až k Nejvyššímu správnímu soudu se dostal případ fotografování úředních osob na magistrátu Hradce Králové. Účastník přestupkového řízení tam mobilním telefonem pořizoval fotografie úředníků s tím, že na to má právo.

Osobnost člověka je chráněna i po jeho smrti, jedná se o tzv. postmortální ochranu. Kromě občanského zákoníku, který jasně deklaruje, že lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka, a který přiznává právo domáhat se ochrany osobnosti zemřelého kterékoliv osobě jemu blízké, nacházíme úpravu této problematiky také v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně, zákoně o zdravotních službách a v transplantačním zákoně.

Tak jako během 18. a 19. století došlo k průmyslové revoluci, od devatenáctého století můžeme sledovat revoluci komunikační. Od opatrných začátků s prvním telefonem Alexandera Grahama Bella jsme se posunuli až do 21. století.

S rozvojem moderních technologií je ochrana informací a zejména pak citlivých údajů, kterými informace o zdravotním stavu bezpochyby jsou, jednou z priorit ochrany osobnosti i soukromí jednotlivce. Právě informace jsou však zcela klíčové pro zajištění co nejkvalitnější lékařské péče. Nakládání s informacemi o zdravotním stavu pacienta tak vzbuzuje celou řadu otázek, a to zejména mezi zdravotnickým personálem.

Ústavní soud rozšířil judikaturu k odpovědnosti vydavatele za tzv. převzatá tvrzení, tedy citace názorů třetích osob v publikacích.