Rozhovor: Eva Ondřejová - Lidé nechtějí přebírat odpovědnost za to, co napíší

V nedávní době jste vydala knihu Ochrana osobnosti v common law a v českém právu, která vycházela z Vaší disertační práce a ve které se věnujete komparaci institutu ochrany osobnosti v zemích common law a v českém právu. Jaký byl Váš impuls ke komparaci tohoto institutu z hlediska obou právních řádů?

Ochrana osobnosti byla mojí hlavní náplní práce v advokátní praxi. V případech ochrany osobnosti proti mediálním domům jsme se vždy snažili najít také relevantní judikaturu z jiných zemí. Judikatura z common law, resp. její překlady, se velmi těžce sháněly. V období 2011-2012 jsem studovala v Anglii na univerzitě Queen Marry, kde jsem se věnovala hlavně mediálnímu právu a pracovala jsem tam v advokátní kanceláři, takže jsem se začala tomuto tématu věnovat ještě podrobněji.

Jaké jsou základní rozdíly v pojetí ochrany osobnosti v obou právních systémech?

Řeknu to zcela jednoduše, u nás chráníme ochranu osobnosti a osobnostní aspekty jako celek. To znamená, že pokud někdo zasáhne do cti, důstojnosti, soukromí nebo podoby, tak se zásah projednává v rámci jedné žaloby. Kdežto v systému common law, zejména když budeme mluvit o anglickém systému, bude se jednat vždy o konkrétní žalobu. V případě pomluvy se jedná o žaloba na pomluvu, v případě zásahu do soukromí, jedna ze speciálních žalob na ochranu soukromí. Vždy se tedy použije speciální žaloba na ochranu toho jednoho dílčího statku.

Nelze říci, který systém je lepší, závěr mé komparativní práce je ten, že nelze říci, že by naše právo v něčem chránilo osobnost více, anglické i americké právo ji chrání zcela stejně.

S vývojem technologií a on-line života dochází obecně ve všech oblastech života k progresu. Tomuto tématu jste se ve své práci věnovala také v souvislosti s novými možnostmi zásahu do osobnostních práv pomocí elektronické komunikace. Jakým způsobem se právní řády progresu přizpůsobují? Lze vývoj a přizpůsobení brát paralelně, nebo jedno zaostává za druhým?

Common law je právo precedenční, takže právě proto ho soudy technickému pokroku přizpůsobují. V roce 2011, kdy se u nás ještě pořádně neřešily spory z Twitteru a z Facebooku, v common law byli již mnohem dále a rozsudky tomu přizpůsobovali. V roce 2013 došlo v Anglii ke změně legislativy v oblasti ochrany před pomluvou, která musela reagovat na to, že žaloby na pomluvu nebo zásah do soukromí se nemohly aplikovat ve stejném rozsahu na online prostředí, a že chybělo legislativní ukotvení svobody projevu. Co se týče nás, myslím si, že se technickému pokroku přizpůsobujeme, ale vždy s nějakým odstupem času.

Probíraným tématem je už pár let otázka odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv v souvislosti s odpovědností např. provozovatelů internetových služeb, či uživatelů sociálních sítí. V čem jsou podle Vás nedostatky v legislativní úpravě v této oblasti – z hlediska komparace obou právních systémů?

Směrnice o elektronickém obchodu poměrně jasně stanovuje pravidla odpovědnosti. My ji netransponovali tak přesně, ale jde vždy o výklad, kam až státní moc může zasáhnout. Tady se třeba lišíme od anglického právního řádu, který dává provozovatelům webů mnohem větší volnost, jelikož nejsou tak paušalizovaně odpovědní za tvrzení, která se na jejich webech nacházejí. Také se rozcházíme v samotných podmínkách odpovědnosti, směrnice není určitá, neřekne, že do tří dnů musí být předmětná diskuze odstraněna. Judikatura se také různí. Například nám řekne, že tři dny na odstranění jsou v pořádku, ale třicet dní je už moc. Kde tedy nalezneme tu hranici? Z hlediska porovnání s common law bych řekla, že vycházíme ze stejných podmínek odpovědnosti, ale soudní výklad neurčitých pojmů se odlišuje.

Anglické právo je vázáno směrnicí EU, ale Amerika není. Tam je systém odpovědnosti naprosto jiný. Všude platí na prvním místě první dodatek - svoboda projevu především. Když se podíváme na diskuze, pokud je tam nějaký hate speech nebo cokoli, co je na první pohled ilegální, tak i přesto nejsou servery odpovědné a vždy říkají dobře, vyřiďte si to mezi sebou. A pokud se ta strana, která by se měla bránit, nebude bránit, smažeme to. Pokud se chcete soudit, suďte se mezi sebou. Když mě někdo pomluví na serveru, že jsem zkorumpovaná, řeknu, že to chci odstranit. Server mě odkáže na tvůrce toho projevu.

Lidé na sebe nechtějí přebírat odpovědnost za to, co napíší, ale stejně tak ti, co se brání, žalují namísto konkrétních osob provozovatele. Ale možnosti, jak zjistit identitu přispěvatele tady jsou. Co se týče anonymních diskuzí, ano, za to odpovídají servery. Bránit se dá, těchto případů narůstá, ale tím dochází k tomu, že svoboda projevu začíná být omezovaná.

Samostatnou kapitolu Vaší knihy tvoří představení samoregulačního systému v common law. Mohla byste tuto problematiku přiblížit?

Důvodem, proč ve Velké Británii samoregulace existuje, je to, že soudy jsou drahé. Přístup k soudu je jen pro několik desítek, možná jednotek, procent lidí, kdežto u nás si žalobu na ochranu osobnosti může dovolit téměř každý. V Anglii se pohybujeme v řádech set tisíc korun a to jenom za to, že k tomu soudu můžete přijít a soudce vůbec předběžně žalobu projedná. Soudní systém není dostupný pro každého, a proto se samoregulace vyvinula. Vydavatelství do samoregulačního orgánu jmenují své zástupce a ti pak rozhodují o stížnostech lidí.

Právo na ochranu osobnosti se nepromlčuje. Jak je to z hlediska nároků na peněžitou náhradu nemajetkové újmy?

Ta se promlčuje ve lhůtě tří let. Což je jenom správně, protože jsou případy, kterých jsem byla svědkem, že určité celebrity podaly den před promlčecí lhůtou žalobu s tím, že nevěděly, že o nich byl vydán článek. Domnívám se, že v dnešní době opravdu nikdo nemůže říct, že tři roky neviděl nějaký článek. V common law existuje ještě přísnější promlčecí lhůta, a to nejen pro peněžitou satisfakci.

Jaké druhy náhrady škody z hlediska common law a našeho právního řádu existují?

U nás se hodně diskutovalo o tzv. punitive a aggravated damages. Oba pojmy si lidé poměrně pletou. Je nutné navíc v systému common law rozlišit právo anglické a právo americké. V anglickém právu vůbec trestající prvek náhrady škody pro ochranu osobnosti neexistuje. Jenom v určitých podmínkách, když se jedná o státního zaměstnance. Aggravated damages je náhrada škody zvýšená z důvodu, že se druhá strana neadekvátně bránila nebo člověka pomlouvala i nadále, zásah byl citelný apod., ale nejedná se náhradu s funkcí trestající. Punitive demages je trestající náhrada a ta existuje jen v americkém právu.