Články s tagem: dědické právo

Smrt v naší blízké rodině je bohužel spojena nejen se ztrátou našeho příbuzného, ​​ale také s nutností přerozdělení majetku zesnulého. Nový český občanský zákoník, který je účinný od 1. ledna 2014, významně změnil pravidla dědictví dluhů našich předků.

Odkaz sám o sobě není dědickým titulem, jak je tomu třeba u dědické smlouvy nebo závěti. Jedná se o institut, kterým zůstavitel v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby odkazovníkovi vydala předmět odkazu, přičemž odkazovníkem může být jen osoba způsobilá dědit. Právní úprava odkazu je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“). Pojďme si konkrétněji přiblížit některá důležitá specifika tohoto staronového institutu, který byl do českého právního řádu navrácen teprve před pár lety.

Vydědění je pojem občanského práva, konkrétně z oblasti práva dědického, jímž se rozumí jednostranný projev vůle zůstavitele učiněný v zákonem stanovené formě, kterým zůstavitel vyloučí nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl či jej v tomto právu zkrátí (tedy zmenší objem majetku a práv, která nepominutelnému dědici po smrti zůstavitele připadnou).

Právo na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění je koncipováno jako kompenzace poškozenému, který utrpěl určitou imateriální újmu. Mohou však tyto náhrady uplatnit také dědicové v případě smrti poškozeného?

Osvojení nebo také adopce je statusovou změnou, přičemž se jedná o imitaci biologického svazku rodičovství přirozeného. Ust. § 794 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) stanoví legální definici osvojení, tedy že osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Osvojit lze dle ust. § 846 a násl. občanského zákoníku také osobu zletilou, a to v případě, není-li to v rozporu s dobrými mravy, který nastane všude tam, kde je možné situaci osob vyřešit nějakým jiným statusovým institutem, např. manželstvím.

Nový občanský zákoník rozšířil svobodnou vůli zůstavitele tak, aby zůstavitel mohl v nejširší možné míře ovlivnit, co se má stát s jeho majetkem v případě jeho úmrtí.

Evropské dědické osvědčení, nový institut evropského dědického práva, bylo se zpožděním zakotveno do českého právního řádu.

V případě vzájemného vztahu mezi dědickým řízením a exe­kučním řízením dochází na rozdíl od insolvenčního řízení k různým konstelacím. Zároveň však platí, že stejně jako ve vztahu k insolvenčnímu řízení narážíme v případě nákladů a odměny soudního exekutora na stejná základní témata, jako je povaha nákladů a odměny soudního exekutora a okamžik vzniku nároku soudního exekutora na jejich výplatu.

Zastavení řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal (nebo zanechal jen nepatrný) majetek, není možné, pokud zde existuje sporný majetek nikoliv nepatrné hodnoty. V takovém případě je třeba určit dědice.

V právu některých osob na zaopatření (dále také jen „právo na zaopatření“) přináší občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen „OZ“) nový, resp. staronový další institut ovlivňující uspořádání majetkových poměrů po smrti zůstavitele. Z funkčního hlediska jde o institut zcela specifického rázu, jemuž dominuje ochrana zájmů zůstavitelem vyživovaných osob.

Mezi základní cíle Evropské unie patří poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva dle čl. 3 odst. 2 Smlouvy o EU, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Pro vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva se EU zavázala přijímat v oblasti soudní spolupráce opatření, která jsou nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu. Mezi zásadní otázky dopadající na každodenní život občana EU, jež využívá volného pohybu v rámci EU, jsou mj. věci dědické.

Soud v řízení o dědictví neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli, anebo zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota patřily do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela...

Dne 24. 9. 2014 Nejvyšší soud vydal rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1982/2012, jímž posuzoval případ dcery, která svépomocí pořídila vzorek DNA svého zemřelého biologického otce a na základě tohoto důkazu chtěla popřít otcovství svého matrikového otce.

Hostem pořadu Právo o páté byl JUDr. Pavel Salák, Ph.D., odborný asistent Katedry dějin státu a práva Masarykovy univerzity v Brně. To nejzajímavější z rozhovoru přinášíme ve verifikovaném přepisu. Jaký je vztah římského práva a (nového) občanského zákoníku a jak tento legislativní počin hodnotí doktor Salák?

V prvním díle tohoto článku jsme se zaměřili na problematiku změn, které přinesla rekodifikace podnikatelům. Specifikem těchto změn je hlavně to, že se jedná o změny pro podnikatele nutné, které podstoupit se začátkem tohoto roku museli, jinak se vystavovali riziku často i velkých sankcí.

V praxi dochází relativně často k situacím, kdy není zcela zřejmý rozsah aktiv dědictví. Ani zák.č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád ve znění platném do 31. prosince 2013, dále jen „o.s.ř.“), ani zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen „zzřs“, platný od 1. ledna 2014) neupravuje postup, kterým by byla spornost aktiv odstraněna.

Novým občanským zákoníkem výslovně připuštěná tzv. negativní závěť je jedním z přínosů k možnostem formulace „poslední vůle“. Zůstaviteli umožňuje „vydědit“ jiného než nepominutelného zákonného dědice.