Presumpce neviny chrání obě strany: Ústavní soud k dokazování v kauzách znásilnění a křivého obvinění

Dne 15. května 2026 vydal I. senát Ústavního soudu dva nálezy, které na první pohled řeší protichůdné situace, ve skutečnosti však stojí na téže ústavní zásadě – ostatně i sám Ústavní soud je ve své tiskové zprávě prezentoval společně. V jednom zrušil odsuzující rozsudek za znásilnění, ve druhém odsuzující rozsudek za křivé obvinění ze znásilnění. Společným jmenovatelem obou kauz je stejné pochybení obecných soudů: dokazování a hodnocení důkazů, které nedostálo požadavkům plynoucím z principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo – bez ohledu na to, zda tyto ústavní záruky chrání domnělého pachatele sexuálního násilí, nebo osobu obviněnou z toho, že někoho z takového činu křivě obvinila.

Když odsouzení stojí na dohadech, ne na jistotě

Prvním z nálezů, sp. zn. I. ÚS 3090/25, Ústavní soud zrušil rozsudek, jímž byl muž odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za zvlášť závažný zločin znásilnění. Podle skutkové věty měl v letech 2010 až 2022 opakovaně vykonat pohlavní styk s vedlejší účastnicí, kterou od jejího dětství vychovávala jeho partnerka, a to za využití její bezbrannosti dané poruchou osobnosti a sníženým intelektem. Šlo o typickou situaci „tvrzení proti tvrzení“, v níž stěžovatel s ohledem na povahu a délku vymezeného období neměl reálně k dispozici jinou obranu než zpochybnění věrohodnosti vedlejší účastnice. Podle Ústavního soudu proto muselo být odsouzení v takové situaci podloženo tím nejvyšším možným stupněm jistoty, jaký lze od lidského poznání požadovat (alespoň tedy na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“).[1]

Ústavní soud nalezl v úvahách okresního i krajského soudu sérii konkrétních vad. Soudy například argumentovaly, že pokud by šlo o dobrovolné sexuální styky, nedávalo by smysl, aby ustaly právě se zahájením trestního stíhání – Ústavní soud podotkl, že platí spíše opak: zahájení trestního stíhání je logickým důvodem k ukončení jakéhokoli sexuálního kontaktu bez ohledu na to, zda byl předtím dobrovolný. Odvolací soud pak zašel ještě dále, když otázku, jak měl stěžovatel poznat nesouhlas vedlejší účastnice, nahradil úvahou, proč by vedlejší účastnice vůbec měla mít zájem o sex s o třicet let starším partnerem své matky. Takové uvažování, postavené na představě o tom, kdo je pro koho sexuálně přitažlivý, Ústavní soud označil za rozporné se svou judikaturou, podle níž se orgány činné v trestním řízení musí zdržet reprodukce sexistických stereotypů.[2]

Krajský soud se navíc pustil i do vyloženě mimoprávních, moralizujících úvah o nevhodnosti vztahu s o tolik mladší dcerou partnerky, což podle Ústavního soudu přesahuje roli trestního soudu, jehož úkolem je posoudit trestní odpovědnost, nikoli obecnou morálku.

Zvlášť závažným zjištěním bylo, že soudy dostatečně nerozlišily, ve kterých konkrétních situacích vedlejší účastnice svůj nesouhlas dokázala projevit – což se jí podle spisu v části případů dařilo – a ve kterých nikoli, ačkoli právě na tomto rozlišení stojí naplnění zákonného znaku zneužití bezbrannosti. Bez něj podle Ústavního soudu nelze posoudit ani to, zda a jak mohl stěžovatel o bezbrannosti vedlejší účastnice vůbec vědět. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.[3]

Neprokázání znásilnění ještě neznamená křivé obvinění

Druhý nález, sp. zn. I. ÚS 1507/25, řeší zrcadlovou situaci. Stěžovatelka byla odsouzena k ročnímu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem za to, že u orgánu sociálně-právní ochrany dětí, u policejního orgánu a před soudní znalkyní opakovaně tvrdila, že ji bývalý partner ve stovkách případů znásilňoval; toto tvrzení se však nepodařilo prokázat a policie věc odložila.

Ústavní soud v odůvodnění nejprve pojmenoval obecnější rozměr problému: riziko odsouzení nevinného je třeba vážit společně s rizikem, že přísný postih neúspěšných oznámení bude mít odrazující účinek na skutečné oběti sexuálního násilí, které pak nebudou ochotny své zkušenosti oznamovat. Ústavní soud přitom ani jedno z těchto rizik nepovažuje za důležitější – řešením je podle něj trvat na vysokém důkazním standardu v obou směrech zároveň, a to i pro znak přímého úmyslu, který křivé obvinění vyžaduje. Princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo proto musí platit stejně přísně na obou stranách: jak pro člověka obviněného ze znásilnění, tak pro člověka obviněného, že někoho ze znásilnění křivě nařkl.[4]

Klíčovou vadou bylo, že krajský soud z pouhého odložení trestní věci dovodil, že muselo jít o vědomou lež. Ústavní soud připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž neprokázání hájitelného tvrzení o sexuální trestné činnosti samo o sobě neznamená, že muselo jít o křivé obvinění – neprokázání viny označeného pachatele je totiž jen důkazem nedostatku důkazů, nikoli pozitivním závěrem o nepravdivosti tvrzení.[5]

Podle Ústavního soudu se soudy dopustily i dalších pochybení: bagatelizovaly stěžovatelčino tvrzení, že sexuální kontakty s bývalým partnerem začala s odstupem let vnímat jako násilné, aniž se vypořádaly s vyjádřením znalkyně, která takové zpětné vnímání označila za možné; z toho, že se stěžovatelka se svým podezřením nesvěřila kamarádkám, dovodily nevěrohodnost jejích tvrzení, čímž se podle Ústavního soudu přiblížily k nepřípustnému mýtu ideální oběti.[6] A bez bližšího rozboru odmítly jako nerelevantní opakované, nátlakově formulované zprávy bývalého partnera, v nichž na stěžovatelce vyžadoval sex a v případě odmítnutí ji hrubě urážel. I zde Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny.[7]

Proč si oba nálezy zaslouží uznání

Domnívám se, že oba nálezy si zaslouží nejen pozornost, ale i uznání – a to z důvodů, které přesahují výsledek v konkrétních kauzách. Ústavní soud v žádném z nich neřeší otázku sexuálního násilí povrchně ani jednostranně: nezpochybňuje závažnost trestného činu znásilnění, ale zároveň nepřipouští, aby snížené důkazní standardy usnadňovaly odsouzení – ať už jde o odsouzení za znásilnění, nebo o odsouzení za křivé obvinění z něj. Trvá naopak na tom, že princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo platí bezvýjimečně a stejně přísně, ať se týkají kohokoli.

Zvlášť cenná je pasáž nálezu sp. zn. I. ÚS 1507/25, v níž Ústavní soud pojmenovává dvě rizika, která je třeba vážit současně: že bude odsouzen nevinný člověk, anebo že se skutečné oběti budou bát sexuální násilí oznámit, protože by samy mohly skončit před soudem. Ústavní soud ani jedno z těchto rizik nepovažuje za důležitější než druhé – trvá na vysokém důkazním standardu v obou směrech zároveň. Je to náročnější přístup, ale jediný, který bere obě rizika vážně.

Podobně cenné je, že Ústavní soud v obou nálezech nezůstává u obecných proklamací, ale konkrétně a adresně ukazuje, jak přesně se do hodnocení důkazů vloudily stereotypy – ať šlo o představu, kdo je pro koho sexuálně přitažlivý, nebo o mýtus, jak by se „opravdová“ oběť měla chovat. Obecným soudům tím dává použitelný návod, čeho se v budoucích, podobně obtížných věcech vyvarovat.

Je pravda, že takto nastavený standard činí odsouzení v obou případech – za znásilnění i za křivé obvinění z něj – obtížnějším, protože v jednom i druhém jde téměř vždy o situaci tvrzení proti tvrzení s omezeným množstvím důkazů. To ovšem není slabinou popsaného přístupu, ale jeho podstatou: důkazní obtížnost konkrétní kategorie trestných činů nesmí vést k tomu, aby měl kdokoli – obžalovaný ze znásilnění stejně jako obžalovaný z křivého obvinění – nižší ústavní ochranu než v jiných trestních věcech.

[1]Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, body 14 a 23.

[2]Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, bod 31, odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2026, sp. zn. Pl. ÚS 27/25, bod 60.

[3]Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 3090/25, body 35, 40 a 45.

[4]Nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2026, sp. zn. I. ÚS 1507/25, body 20 až 22.

[5]Tamtéž, bod 30.

[6]Tamtéž, bod 36, odkazující na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, sp. zn. III. ÚS 2083/23, bod 44.

[7]Tamtéž, body 38 až 40 a 47.