Svoboda průchodu červí dírou a vznik kosmických „chokepoints“

Pozornost věnuje zejména výkladu čl. I, II a IX Kosmické smlouvy a otázce, zda svoboda výzkumu a využívání zakládá právo na průchod. Srovnává režim červí díry s mezinárodními průlivy, průplavy, vzdušným prostorem a orbitálně-frekvenčními zdroji. Text dospívá k závěru, že platné právo brání diskriminačnímu uzavření přirozené brány, avšak úplný tranzitní režim by vyžadoval zvláštní mezinárodní úpravu.

1 Úvod

Červí díry dosud náleží spíše do oblasti teoretické fyziky než do katalogu objektů, s nimiž musí počítat platné kosmické právo. Tato okolnost však sama o sobě nečiní právní analýzu bezpředmětnou. Kosmické právo vznikalo právě v situaci, kdy technologický vývoj předbíhal zkušenost s jeho důsledky, a jeho základní normy byly formulovány dostatečně obecně, aby se vztahovaly i na činnosti, které jejich tvůrci nemohli technicky popsat. Pokud by stabilní a průchozí červí díra umožnila během krátké doby překonat vzdálenost, jejíž běžné zdolání by trvalo desetiletí, staletí nebo déle, nepředstavovala by pouze nový dopravní prostředek. Stala by se místem, v němž by se soustředila faktická kontrola nad přístupem k celé vzdálené oblasti kosmu.

Právě zde se fyzikální hypotéza mění v problém astropolitiky. Stát nebo soukromý subjekt, který by ovládal jediný použitelný vstup, by nemusel uplatnit formální nárok na svrchovanost nad cílovou oblastí. K dosažení obdobného praktického výsledku by mu postačovalo rozhodovat o tom, kdo, kdy a za jakých podmínek hrdlem projde. Červí díra by tak mohla fungovat jako kosmický „chokepoint“, tedy jako úzké hrdlo, jehož význam neplyne z rozlohy ovládaného prostoru, ale z možnosti přerušit nebo podmínit pohyb mezi dvěma jinak obtížně propojitelnými oblastmi. Geopolitická hodnota takového místa by mohla být nesrovnatelně vyšší než hodnota jednotlivé oběžné dráhy, základny nebo kosmického zdroje.

Ústřední otázkou tohoto článku proto je, zda by z čl. I Smlouvy o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles z roku 1967 (dále jen „Kosmická smlouva“) vzniklo ostatním státům právo požadovat přístup k červí díře.[1] Čl. I zakládá svobodu výzkumu a využívání kosmického prostoru všemi státy bez diskriminace, na základě rovnosti a v souladu s mezinárodním právem. Současně stanoví volný přístup do všech oblastí nebeských těles. Z textu však není zřejmé, zda tato svoboda obsahuje pouze zákaz právně přivlastnit kosmický prostor, nebo také pozitivní nárok na průchod infrastrukturou či místem, které má pod kontrolou jiný subjekt.

Článek nejprve vymezí fyzikální předpoklady průchozí červí díry, avšak pouze v rozsahu nezbytném pro právní kvalifikaci. Následně využije Dolmanovu astropolitickou perspektivu a porovná červí díru s mezinárodními průlivy, průplavy, vzdušným prostorem a orbitálně-frekvenčními zdroji. Cílem není převést některý z těchto režimů do kosmu mechanicky. Každá analogie osvětluje jinou vlastnost hypotetického „chokepointu“, avšak žádná neřeší současně jeho přírodní či umělý původ, omezenou kapacitu, bezpečnostní riziko a právní nepřivlastnitelnost okolního prostoru. Tezí článku je, že čl. I ve spojení s čl. II a IX Kosmické smlouvy poskytuje silný základ proti diskriminačnímu a výlučnému uzavření přirozeně vzniklé červí díry, nikoli však úplný režim bezpodmínečného tranzitního průchodu. Ten by musel být dotvořen zvláštní mezinárodní úpravou.

2 Červí díra jako matematický a fyzikální problém

Pro právníka je užitečné začít rozlišením mezi obraznou představou „tunelu“ a tím, co pod červí dírou rozumí obecná teorie relativity. Časoprostor v ní není pasivním jevištěm, na němž se pohybují tělesa, ale čtyřrozměrnou geometrickou strukturou popsanou metrikou. Hmota a energie ovlivňují její zakřivení a zakřivení určuje možné dráhy hmoty a světla. Tento vztah zjednodušeně vyjadřují Einsteinovy rovnice pole

Gμν + Λgμν = (8πG/c⁴)Tμν.

Levá strana popisuje geometrii časoprostoru, pravá strana rozložení hmoty a energie.[2] Řešením rovnic proto není pouze hodnota určité veličiny, ale celý možný časoprostor. Červí díra je označení pro řešení nebo geometrickou konstrukci, v níž jsou dvě vzdálené oblasti propojeny kratší cestou přes „hrdlo“. Nejde tedy o otvor vyvrtaný v látce, která kosmos vyplňuje. Přesnější je říci, že globální spojitost časoprostoru připouští cestu, která je z hlediska vlastní délky či doby kratší než běžná trasa vně hrdla.

Historickým východiskem je práce Alberta Einsteina a Nathana Rosena z roku 1935. Jejich „most“ spojoval dvě části matematického řešení a měl odstranit singularitu z popisu elementární částice.[3] Pozdější popularizace z něj učinila předobraz kosmické brány, původní Einsteinův–Rosenův most však průchozí není. Ve standardním maximálním rozšíření Schwarzschildova řešení jsou propojené oblasti odděleny horizonty a spojení se uzavírá příliš rychle, než aby jím mohl projít pozorovatel a vrátit informaci. Už tato odlišnost je pro právo významná. Pouhá existence netriviální geometrie nezakládá dopravní trasu a objekt, který nelze kauzálně překročit, nemůže být předmětem práva průchodu.

Model průchozí červí díry formulovali Michael Morris a Kip Thorne jako názorný nástroj pro výuku obecné relativity. Pro statickou a sféricky symetrickou geometrii použili metriku

ds² = −e²Φ(r)c²dt² + dr²/[1 − b(r)/r] + r²(dθ² + sin²θ dφ²).

Funkce Φ(r) vyjadřuje gravitační rudý posuv a funkce b(r) tvar hrdla. V jeho nejužším místě r₀ musí platit b(r₀) = r₀ a podmínka „rozvírání“ vyžaduje b′(r₀) < 1. Funkce Φ(r) musí zůstat konečná, jinak by vznikl horizont bránící průchodu.[4] K právně relevantní průchodnosti dále nestačí, že světová čára matematicky pokračuje z jednoho ústí do druhého. Rozměry hrdla musí umožnit vstup kosmického objektu, doba průletu musí být konečná a slapové síly, záření i zrychlení musí zůstat pod mezí, kterou přežije posádka nebo náklad.

Zkratka přes červí díru sama o sobě neznamená, že kosmická loď ve svém bezprostředním okolí překročí rychlost světla. Loď se může pohybovat vždy pouze podsvětelně, avšak její trasa má díky geometrii menší prostorovou či časovou délku. Z pohledu vzdáleného pozorovatele proto dorazí dříve než světelný signál vyslaný běžnou cestou. Pro právní analýzu je podstatný výsledek: dvě oblasti, mezi nimiž dosud neexistovala prakticky použitelná doprava, se mohou stát sousedními v provozním smyslu. Právní režim se tak nebude řídit pouze vzdáleností měřenou v obvyklém prostoru, ale také dostupností konkrétní topologické trasy.

Pojem „ústí“ označuje oblast, v níž lze do červí díry vstoupit nebo z ní vystoupit; „hrdlem“ se rozumí její nejužší část. Obě ústí mohou ležet v témže vesmíru a spojovat vzdálené body, teoretické modely však připouštějí i jiná uspořádání. Tento článek vychází z pracovního předpokladu, že obě ústí leží v oblastech, na něž se vztahuje Kosmická smlouva, a že průchod nevede do minulosti ani do jiného právně neurčitelného vesmíru. Bez tohoto omezení by otázka svobody průchodu ustoupila před základnější otázkou, zda se kosmické smlouvy na druhé straně vůbec uplatní.

3 Průchodnost a hranice současné fyziky

Matematická přípustnost průchozí červí díry není důkazem její fyzikální existence. V klasické obecné relativitě je udržení otevřeného hrdla zpravidla spojeno s porušením nulové energetické podmínky, podle níž má pro každý světelný vektor kμ platit Tμνkμkν ≥ 0. V blízkosti hrdla to lze zjednodušeně vyjádřit tak, že součet hustoty energie a radiálního tlaku nabývá záporné hodnoty. Populární pojem „exotická hmota“ je proto spíše zkratkou pro požadované rozložení napětí a energie než názvem známého materiálu, který by bylo možné vytěžit a dopravit na místo.[5]

Kvantová teorie pole sice připouští lokální záporné hustoty energie, neznamená to však, že je lze libovolně zvětšovat a udržovat. Ford a Roman ukázali, že kvantové nerovnosti omezují jejich velikost i dobu trvání a činí makroskopické průchozí červí díry velmi nepravděpodobnými, případně je svazují s extrémně malými prostorovými škálami.[6] Další překážku představuje topologická cenzura. Za určitých předpokladů globální hyperbolicity, asymptotické plochosti a splnění energetických podmínek nemůže pozorovatel netriviální topologii časoprostoru využít; případná spojení zůstávají skryta nebo se uzavírají.[7] K tomu přistupují otázky stability vůči poruchám, kvantové zpětné reakce a záření procházejícího hrdlem.

Některé novější práce ukazují průchodnost ve zvláštních teoretických prostředích. Gao, Jafferis a Wall například popsali průchozí spojení v anti-de Sitterově časoprostoru pomocí vazby mezi dvěma kvantovými teoriemi na jeho hranicích.[8] Takový výsledek je důležitý pro vztah gravitace a kvantové informace, nikoli jako technický návrh brány mezi Sluneční soustavou a vzdálenou galaxií. Nelze z něj dovodit, že přírodní makroskopická červí díra existuje nebo že ji lze vybudovat. Dosud nebyla žádná taková průchozí struktura pozorována ani vytvořena.

Samostatným problémem je kauzalita. Pokud by se ústí průchozí červí díry vůči sobě urychlila nebo byla vystavena odlišnému gravitačnímu poli, rozdíl vlastních časů může podle některých modelů vytvořit uzavřené časupodobné křivky. Z dopravní brány by se stal prostředek cestování v čase.[9] Hawkingova domněnka ochrany chronologie předpokládá, že kvantové účinky vzniku takových křivek zabrání, její obecný důkaz však chybí.[10] Právní režim průchodu by proto nemohl řešit jen kolize plavidel a rozdělení kapacity. Musel by zohlednit i riziko, že změna polohy, energie nebo provozu jednoho ústí ovlivní kauzální strukturu na obou stranách.

Pro účely následující analýzy se předpokládá stabilní, obousměrná a makroskopicky průchozí červí díra s konečnou kapacitou. Tento předpoklad není tvrzením o pravděpodobnosti jejího objevu. Jde o právní modelovou situaci obdobnou úvahám, jimiž kosmické právo pracovalo s budoucím osídlením, těžbou nebo záchranou posádek dříve, než se tyto činnosti staly technicky běžnými. Neurčitost fyzikálního mechanismu omezuje podrobnost závěrů, nikoli jejich význam: pokud má jedno místo schopnost proměnit nedostupnou oblast v dostupnou, vzniká otázka, zda může být tato schopnost monopolizována.

4 Astropolitika a kosmické „chokepoints“

Geopolitika tradičně zkoumá, jak prostorové uspořádání, vzdálenost, zdroje a dopravní cesty ovlivňují moc států. Alfred Thayer Mahan spojoval námořní moc s kontrolou komunikací a strategických bodů; Halford J. Mackinder a Nicholas Spykman zdůrazňovali význam polohy, vnitrozemí a okrajových oblastí.[11] Everett C. Dolman přenesl tuto logiku do kosmu. Jeho Astropolitik nepředstavuje právní výklad Kosmické smlouvy, ale teorii moci, podle níž nejsou všechny části kosmického prostoru strategicky rovnocenné. Rozhodující mohou být oběžné dráhy, přechodové dráhy, librační body nebo trasy, na nichž se soustřeďuje pohyb.[12]

Červí díra by Dolmanovu tezi dovedla k meznímu případu. Běžná kosmická doprava má zpravidla více možných drah, byť se liší energetickou náročností. Ústí jediné průchozí červí díry by naproti tomu mohlo představovat nenahraditelnou bránu. Kontrola malé oblasti by poskytla schopnost ovlivňovat průzkum, obchod, zásobování, migraci i vojenské přesuny v prostoru na druhé straně. Moc by nevycházela z vlastnictví celé cílové oblasti, ale z řízení vztahu mezi bodem vstupu a bodem výstupu.

Výraz „chokepoint“ zde není právním pojmem a neměl by zakrýt rozdíly mezi mořem a kosmem. Označuje funkční koncentraci průchodu. Její intenzita závisí nejméně na čtyřech okolnostech: zda existuje jiná srovnatelná trasa; jaká je kapacita a stabilita hrdla; zda lze ústí přemístit nebo reprodukovat; a zda je kontrola založena na přírodních podmínkách, nebo na provozu vybudovaného zařízení. Přirozená a jediná červí díra se podobá průlivu, uměle vytvořená brána spíše průplavu či dopravní infrastruktuře. Přemístitelné ústí by se naopak mohlo blížit kosmickému objektu pod jurisdikcí státu registrace.

Astropolitický popis současně upozorňuje na rozdíl mezi normativní a faktickou výlučností. Čl. II Kosmické smlouvy zakazuje národní přivlastnění kosmického prostoru vyhlášením svrchovanosti, užíváním, okupací nebo jakýmkoli jiným způsobem.[13] Stát proto nemůže platně prohlásit ústí ani vzdálenou oblast za své území. Jestliže však kolem ústí rozmístí senzory, obranné systémy a navigační infrastrukturu, může vytvořit režim, v němž ostatní projdou pouze s jeho souhlasem. Formálně bude zákaz apropriace respektován, materiálně však vznikne výlučná kontrola s účinky podobnými územní moci.

Právě tento rozpor je jádrem problému. Kosmické právo nepředpokládá, že rovnost států znamená rovnost jejich technických schopností. První objevitel může získat dočasnou výhodu a provozovatel zařízení může chránit jeho bezpečnost. Pokud se však technická převaha spojí s nenahraditelným místem, z výhody se může stát strukturální monopol. Červí díra tak nutí odlišit legitimní řízení provozu od kontroly, která fakticky vylučuje výkon svobody ostatních států.

5 Právní povaha ústí, hrdla a zařízení

Právní kvalifikace závisí především na tom, co je předmětem kontroly. Přirozeně existující geometrie časoprostoru není sama o sobě kosmickým objektem vypuštěným nebo zkonstruovaným státem. Nelze ji bez dalšího registrovat, vlastnit ani podřídit jurisdikci podle čl. VIII Kosmické smlouvy. Ústí současně nemusí být „nebeským tělesem“. Tento pojem smlouva nedefinuje, v běžném významu však míří na přirozená hmotná tělesa, nikoli na oblast zakřivení či topologické spojení. Pokud ústí leží na povrchu Měsíce, planety nebo asteroidu, vztahuje se na místo výslovná záruka volného přístupu do všech oblastí nebeského tělesa. Nachází-li se ve volném kosmickém prostoru, opírá se nárok pouze o obecnou svobodu výzkumu a využívání.

Od samotné geometrie je nutné oddělit zařízení, které ji stabilizuje, měří nebo obsluhuje. Generátory pole, navigační majáky, dokovací moduly a ochranné systémy mohou být kosmickými objekty. Stát registrace si nad nimi podle čl. VIII zachovává jurisdikci a kontrolu a jejich vlastnictví není pobytem v kosmu dotčeno.[14] Svoboda využívání kosmu proto neznamená právo vstoupit bez souhlasu do cizího kosmického objektu, převzít jeho řízení nebo spotřebovávat jeho energii. Stejně tak zákaz přivlastnění prostoru neodstraňuje vlastnická práva k vybudované infrastruktuře.

Vznikají tak tři odlišné vrstvy. První tvoří nepřivlastnitelný kosmický prostor kolem ústí. Druhou je červí díra jako přírodní či technicky udržovaná cesta. Třetí představuje zařízení, jehož provoz může být pod jurisdikcí a ve vlastnictví určitého subjektu. Prakticky se tyto vrstvy překrývají: bez stabilizačního zařízení nemusí být cesta použitelná a bez bezpečnostní zóny nemusí být zařízení provozuschopné. Právně je však nelze sloučit do závěru, že vlastník techniky vlastní i místo a rozhoduje svrchovaně o veškerém průchodu.

Rozlišení je významné rovněž podle původu brány. U přirozeně vzniklé a následně objevené červí díry je postavení prvního státu nejslabší. Objev může odůvodnit prioritu vědeckého pozorování a přiměřená bezpečnostní opatření, nikoli titul k výlučnému užívání. U uměle vytvořené červí díry je silnější argument, že průchod závisí na investici, trvalé údržbě a převzetí rizika. Ani tehdy však nemusí být přijatelné, aby provozovatel zabral okolní prostor v rozsahu, který znemožní ostatním výzkum, nebo aby jedinou trasu používal jako prostředek trvalé diskriminace.

Další variantou je červí díra vzniklá přírodně, ale průchozí pouze díky cizímu zařízení. Zde nelze oddělit právo přiblížit se od nároku na službu. Čl. I může chránit možnost zkoumat ústí a namítat nepřiměřené vyloučení z okolního prostoru, avšak z jeho textu ještě neplyne povinnost provozovatele dodávat energii, nést náklady a vystavit infrastrukturu cizím objektům. Právní spor by proto nebyl jen sporem o svobodu pohybu, ale také o nucené poskytnutí technické kapacity.

6 Čl. I Kosmické smlouvy a svoboda průchodu

Čl. I Kosmické smlouvy obsahuje několik vzájemně propojených pravidel. Výzkum a využívání kosmického prostoru se mají uskutečňovat ku prospěchu a v zájmu všech zemí bez ohledu na stupeň jejich hospodářského nebo vědeckého rozvoje a kosmický prostor je „oblastí všeho lidstva“. Dále má být volný pro výzkum a využívání všemi státy bez diskriminace jakéhokoli druhu, na základě rovnosti a v souladu s mezinárodním právem; do všech oblastí nebeských těles má existovat volný přístup. Konečně smlouva zaručuje svobodu vědeckého bádání a podporuje mezinárodní spolupráci.[15]

Formule „oblast všeho lidstva“ sama o sobě neustanovuje společné vlastnictví ani režim „společného dědictví lidstva“. Pro otázku průchodu je operativnější následující věta o svobodě, nediskriminaci a rovnosti. Její výklad musí vycházet z obvyklého významu slov v jejich kontextu a ve světle předmětu a účelu smlouvy. Zohlednit lze také následnou praxi a ostatní použitelná pravidla mezinárodního práva; tato interpretační pravidla se na starší Kosmickou smlouvu uplatní jako obyčejové mezinárodní právo.[16] Pojem „free“ proto nelze chápat izolovaně jako absolutní a beznákladovou volnost každého jednání. Svoboda jednoho státu je omezena stejnou svobodou ostatních, zákazem škodlivého zasahování, odpovědností za národní činnost a dalšími pravidly. Stephen Gorove již při raném výkladu čl. I upozorňoval, že svoboda výzkumu a využívání není neomezená, ale existuje v rámci smlouvy a obecného mezinárodního práva.[17]

Text čl. I přesto přesahuje pouhý zákaz formální svrchovanosti. Požadavek absence diskriminace a rovného základu míří na skutečnou možnost svobodu vykonávat. Pokud by stát uzavřel jediné ústí všem ostatním, zatímco by jím sám zkoumal a využíval vzdálenou oblast, nebylo by přesvědčivé tvrdit, že čl. I zůstal nedotčen jen proto, že na druhé straně nebyla vztyčena vlajka ani vyhlášena suverenita. Takový režim by rozdělil státy podle identity, nikoli podle objektivních provozních podmínek, a změnil společnou svobodu v jednostranné privilegium.

Tento závěr podporuje geneze smlouvy. Deklarace právních zásad z roku 1963 již spojovala volný výzkum a využívání na základě rovnosti s neapropriací a s náležitým ohledem na odpovídající zájmy ostatních států.[18] Kosmická smlouva tyto prvky převzala jako součást jednoho normativního rámce. Jejím předmětem nebylo rozdělit kosmos mezi technicky nejsilnější, ale zachovat jej jako prostor otevřený činnosti všech. Rovnost zde není nárokem na stejné výsledky ani povinností sdílet každé zařízení. Je však překážkou pravidla, podle něhož samotné prvenství zakládá trvalou moc vyloučit ostatní z unikátní přírodní cesty.

Z čl. I lze proto dovodit především negativní právo: stát nesmí bránit výzkumu a využívání kosmu diskriminačním způsobem ani si prostřednictvím kontroly ústí vyhradit nepřivlastnitelnou oblast. U červí díry umístěné na nebeském tělese je argument posílen doslovným „volným přístupem do všech oblastí“. Tento přístup může zahrnovat právo přiblížit se k ústí, pozorovat je a za bezpečných podmínek je využít, jestliže tomu nebrání konkurující práva. U ústí ve volném kosmu je totéž třeba odvodit z obecné svobody využívání, a závěr je proto méně přímočarý.

Obtížnější je pozitivní právo požadovat, aby kontrolující stát průchod aktivně umožnil. Čl. I nestanoví pravidla kapacity, rezervace, poplatků, inspekce ani priority v nouzi. Neobsahuje formulaci srovnatelnou se zákazem bránit tranzitnímu průjezdu nebo se zákazem jeho přerušení. Rovněž nestanoví povinnost otevřít cizím subjektům zařízení, bez něhož je hrdlo stabilní pouze díky nákladnému provozu. Čl. XII sice upravuje návštěvy stanic a zařízení na nebeských tělesech, činí tak však na základě vzájemnosti a po oznámení; nelze z něj vytvořit obecnou služebnost průchodu.[19]

Rozhodující je proto povaha omezení. Provozovatel může oprávněně odmítnout vstup objektu, který nesplňuje zveřejněné technické požadavky, ohrožuje stabilitu hrdla nebo překračuje momentální kapacitu. Může požadovat náhradu prokazatelných provozních nákladů, pokud poplatek není nástrojem faktického vyloučení. Mnohem obtížněji lze obhájit trvalý zákaz pro vybrané státy bez konkrétního bezpečnostního důvodu, utajené přidělování kapacity vlastním subjektům nebo blokádu vědeckého pozorování přírodního ústí.

Čl. I tedy podle zde zastávaného názoru nezakládá již dnes plně vybavené subjektivní právo na bezpodmínečný tranzit. Zakládá však právně významný nárok, aby kontrola jedinečné přírodní brány nebyla vykonávána jako svrchovaná, diskriminační a výlučná moc. Ve spojení s čl. II a povinností náležitého ohledu podle čl. IX může tento nárok zahrnovat konzultace a nabídku rozumného, bezpečného a nediskriminačního přístupu. Přesný obsah by závisel na technických okolnostech a na tom, zda průchod vyžaduje použití cizí infrastruktury.

7 Analogie k mezinárodním průlivům

Nejsilnější analogií pro přirozenou červí díru jsou mezinárodní průlivy. Jejich význam nevychází jen z vody, která je tvoří, ale z geografické funkce: propojují dvě oblasti moře a soustřeďují mezinárodní plavbu do omezeného prostoru. Mezinárodní soudní dvůr ve věci Corfu Channel spojil právo pokojného průjezdu s geografickou povahou průlivu a jeho užíváním pro mezinárodní plavbu.[20] Úmluva OSN o mořském právu následně upravila tranzitní průjezd průlivy používanými pro mezinárodní plavbu mezi částmi volného moře nebo výlučných ekonomických zón.[21]

Podstata tranzitního průjezdu je pro červí díru přitažlivá. Všechny lodě a letadla jej požívají za účelem nepřetržitého a urychleného průchodu; pobřežní státy mohou přijímat pravidla bezpečnosti, znečištění či celní kontroly, nesmějí však průjezd prakticky odepřít, diskriminovat ani jej přerušit. Musí rovněž zveřejnit nebezpečí, o nichž vědí.[22] Takový model spojuje otevřenost trasy s legitimní regulační pravomocí. Právě tuto rovnováhu by potřeboval režim kosmického hrdla: průchod není anarchickou volností, ale ani licencí udělovanou podle geopolitické příslušnosti.

Analogie však není pramenem práva sama o sobě. Režim tranzitního průjezdu je výsledkem specifického vývoje mořského práva a přesného smluvního textu. Průliv se může nacházet v teritoriálním moři pobřežního státu, zatímco kosmický prostor nepodléhá národní svrchovanosti. U moře je proto právo průjezdu omezením jinak existující územní pravomoci; u červí díry by šlo spíše o konkretizaci společné svobody v nepřivlastnitelném prostoru. Nelze automaticky přenést ani kategorie lodí a letadel, pobřežních států, mírového průjezdu či suverénní imunity.

Rozdílná je také funkce alternativní trasy. Úmluva o mořském právu zná situace, v nichž se tranzitní režim nepoužije, protože existuje stejně vhodná cesta volným mořem nebo výlučnou ekonomickou zónou. U červí díry může alternativou být pouze cesta trvající několik generací. Formálně existuje, prakticky však nenahrazuje okamžitý průchod. Právní test by proto nemohl zkoumat pouhou geometrickou možnost přicestovat jinudy, ale srovnatelnou časovou, energetickou a bezpečnostní dostupnost.

Přesto poskytuje průlivová analogie důležitý interpretační argument. Ukazuje, že mezinárodní právo dokáže odvodit zvláštní režim z funkce úzkého hrdla a že kontrola bezprostředního okolí nemusí zahrnovat právo trasu uzavřít. Nepotvrzuje však, že takový režim již vznikl v kosmu obyčejovým právem. Bez praxe států a opinio juris lze pravidla průlivů použít jako návrh pro budoucí úpravu a jako kontext pro posouzení přiměřenosti podle čl. I a IX, nikoli jako přímou náhradu chybějící normy.

8 Průplavy a uměle vytvořená brána

Je-li červí díra vytvořena nebo učiněna průchozí rozsáhlou infrastrukturou, nabízí se analogie k mezinárodním průplavům. Suezský a Panamský průplav jsou vybudované trasy závislé na údržbě, řízení provozu a bezpečnostních pravidlech. Jejich otevřenost není důsledkem obecného práva všech umělých vodních cest, ale zvláštních mezinárodních režimů. Konstantinopolská úmluva z roku 1888 stanovila, že Suezský průplav bude vždy svobodný a otevřený obchodním i válečným lodím bez rozdílu vlajky.[23] Smlouvy o Panamském průplavu spojují trvalou neutralitu s rovností a nediskriminací uživatelů.[24]

Průplavová analogie lépe než průlivy zachycuje náklady provozovatele. Přístup může být podmíněn technickou způsobilostí, pořadníkem a přiměřenými poplatky. Otevřenost neznamená, že mezinárodní společenství přebírá vlastnictví zařízení nebo že provozovatel nemůže chránit jeho integritu. Zvláštní smlouvy současně ukazují, že strategicky nezastupitelná infrastruktura bývá příliš významná na to, aby její režim zůstal jen na jednostranných podmínkách vlastníka.

Rozdíl je opět zásadní. Průplavy leží na území státu a jejich mezinárodní režim omezuje jeho svrchovanost. Umělé ústí v kosmu by se nacházelo v prostoru, který svrchovanosti nepodléhá, a právní titul provozovatele by se vztahoval k zařízení, nikoli k okolnímu prostoru. Z toho nelze dovodit bezplatnou povinnost poskytovat službu. Lze však dovodit, že bezpečnostní perimetr a kontrola navigace nesmějí být rozšířeny tak, aby vytvořily územní pásmo bez opory ve smlouvě.

Ani smluvní režimy strategických vodních hrdel nejsou jednotné. Montreuxská úmluva o tureckých úžinách rozlišuje obchodní a válečné lodě a mění podmínky podle míru, války a ohrožení bezpečnosti Turecka.[25] Pro červí díru by bylo obdobně nutné odlišit vědecké mise, obchodní dopravu, objekty se zvlášť nebezpečným nákladem a vojenské kosmické prostředky. Analogie tedy potvrzuje potřebu zvláštního, technicky podrobného ujednání. Sama neodpovídá na otázku, zda čl. I nutí soukromého investora otevřít uměle vytvořenou bránu dříve, než takové ujednání vznikne.

9 Vzdušný prostor a orbitálně-frekvenční zdroje

Vzdušný prostor představuje téměř opačný právní výchozí bod. Chicagská úmluva uznává úplnou a výlučnou svrchovanost státu nad vzdušným prostorem nad jeho územím. Nepravidelné mezinárodní lety požívají omezené oprávnění k přeletu podle čl. 5, zatímco pravidelné linky vyžadují zvláštní povolení podle čl. 6.[26] Tento režim proto nemůže odůvodnit suverenitu nad kosmickým ústím. Je však užitečný provozně: ukazuje význam letových cest, oddělení provozu, technické způsobilosti, přistání v případě nebezpečí a rozlišení civilních a státních prostředků.

Kdyby se červí díra stala běžnou dopravní trasou, bezpečnostní řízení by se mohlo podobat poskytování letových navigačních služeb. Povinnost předkládat letový plán, dodržovat časový slot nebo podrobit náklad kontrole nemusí být popřením svobody průchodu. Rozhodující by bylo, zda pravidla sledují objektivní bezpečnostní účel, jsou předem známá a uplatňují se bez diskriminace. Chicagská úmluva současně připomíná, že obecná formulace svobody nestačí: rozdílné kategorie provozu a bezpečnostní pravomoci musí být vymezeny pozitivním právem.

Ještě bližší institucionální inspiraci nabízejí rádiové frekvence a přidružené oběžné dráhy. Ústava Mezinárodní telekomunikační unie je označuje za omezené přírodní zdroje, které mají být používány racionálně, účinně a hospodárně tak, aby k nim měly země spravedlivý přístup s ohledem na zvláštní potřeby rozvojových států a geografickou situaci.[27] Radiokomunikační řád vytváří koordinační a registrační postupy a chrání před škodlivým rušením. Neuděluje státům svrchovanost nad frekvencí ani oběžnou dráhou, ale převádí abstraktní svobodu na spravovatelný systém priorit a vzájemné slučitelnosti.

Pro červí díru je tato analogie cenná právě tím, že nepředpokládá územní vlastnictví. Ukazuje, že omezenost může být řešena registrací, koordinací, transparentností a požadavkem skutečného využívání, nikoli rozdělením zdroje na suverénní části. Lze si představit evidenci ústí, zveřejňování technických parametrů, přednostní práva časově omezená na konkrétní misi a mezinárodně kontrolované přidělování kapacity.

Ani orbitálně-frekvenční analogie však není úplná. Frekvence mohou být za určitých podmínek sdíleny a škodlivé rušení lze zmírnit technickými parametry. Červí díra je diskrétní fyzickou branou: jediná nehoda může zablokovat celý provoz, průchod může přenášet biologické, radiační nebo vojenské riziko a objekt se po vstupu objeví v oblasti, kterou provozovatel nemusí být schopen zabezpečit. Koordinace spektra řeší slučitelnost souběžných užití; režim hrdla by musel řešit také tranzit, ochranu života, odpovědnost a případně vstup ozbrojených prostředků.

10 Faktická kontrola, neapropriace a náležitý ohled

Zákaz národní apropriace podle čl. II se nevztahuje jen na výslovné prohlášení svrchovanosti. Smlouva zmiňuje také užívání, okupaci a „jakýkoli jiný způsob“, čímž brání tomu, aby byl stejný výsledek dosažen jinou právní formou.[28] Ne každé výlučné užívání je však apropriací. Kosmický objekt může dočasně zaujímat určitou dráhu, posádka může chránit bezpečnost pracoviště a vědecká mise může potřebovat nerušené měření. Rozhraní mezi legitimní činností a nepřípustným přivlastněním závisí na rozsahu, trvání, účelu a účincích omezení.

U červí díry by bylo třeba zkoumat zejména to, zda kontrolující stát vylučuje ostatní z prostoru nebo pouze chrání vlastní zařízení; zda je omezení časově a prostorově přiměřené; zda existuje reálná možnost přístupu za srovnatelných podmínek; a zda se bezpečnostní argument opírá o ověřitelné riziko. Trvalá zóna sahající daleko za technicky nutný perimetr, spojená s výhradním využíváním vzdálené oblasti, by se účinkem blížila apropriaci. Krátkodobé uzavření během nestability hrdla by naopak mohlo být nejen přípustné, ale dokonce povinné.

Čl. IX vyžaduje, aby státy vedly činnost s náležitým ohledem na odpovídající zájmy všech ostatních smluvních stran. Má-li stát důvod se domnívat, že jeho činnost nebo experiment způsobí potenciálně škodlivé rušení, musí předem zahájit příslušné mezinárodní konzultace. Ostatní státy mohou konzultace vyžádat, mají-li důvod předpokládat škodlivé rušení jejich činnosti.[29] V prostředí červí díry by „rušení“ nemuselo znamenat jen fyzické poškození. Blokování jediného vstupu, změna stability hrdla nebo přednostní přidělení veškeré kapacity může fakticky znemožnit již připravenou misi.

Náležitý ohled není automatickou předností nejslabšího ani právem veta. Nutí však kontrolující stát identifikovat zájmy ostatních, zveřejnit podstatná rizika a hledat méně omezující řešení. Čím nenahraditelnější je trasa a čím delší má omezení trvat, tím silnější musí být jeho důvod. Z čl. IX lze proto odvodit procesní minimum i tam, kde čl. I neposkytuje úplné právo průchodu: včasné oznámení, konzultace, odůvodnění, výměnu bezpečnostních údajů a periodické přezkoumání uzávěry.

Za činnost národních nevládních subjektů nese podle čl. VI mezinárodní odpovědnost příslušný stát, který je musí povolit a soustavně kontrolovat.[30] Stát se tedy nemůže vyhnout povinnostem tím, že provoz červí díry svěří obchodní společnosti. Licenční podmínky by musely zajistit soulad s čl. I, II a IX, včetně nediskriminace a konzultací. Vlastnické právo společnosti k zařízení je relevantní, ale nestaví ji mimo kosmické právo.

Kontrola hrdla má také bezpečnostní rozměr. Pokus jiného státu vynutit průchod silou nelze řešit jako běžný spor o dopravní kapacitu. Použití síly proti zařízení nebo blokáda mohou podle okolností spadat pod čl. 2 odst. 4 Charty OSN; odpověď v sebeobraně by závisela na dosažení prahu ozbrojeného útoku a na nezbytnosti a proporcionalitě.[31] Čl. I sám neopravňuje k jednostrannému ozbrojenému „otevření“ trasy. Právě proto je včasná institucionalizace přístupu důležitá: čím větší strategickou hodnotu brána má, tím nebezpečnější je ponechat její režim neurčitý.

11 Možný právní režim kosmického „chokepointu“

Platné právo poskytuje zásady, nikoli provozní řád. Pokud by byla průchozí červí díra objevena, první reakcí by mělo být oznámení její polohy a základních parametrů generálnímu tajemníkovi OSN a Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru. Informační povinnost lze opřít o spolupráci, náležitý ohled a prevenci škodlivého rušení; dlouhodobě udržitelný režim by však vyžadoval zvláštní mnohostrannou dohodu. Dobrovolné Pokyny pro dlouhodobou udržitelnost kosmických činností mohou posloužit jako procedurální inspirace pro sdílení informací, registraci a hodnocení rizik, nikoli jako dostatečný právní titul k průchodu.[32]

Základním pravidlem budoucí dohody by měla být presumpce otevřenosti. Všechny státy a jimi řádně autorizované subjekty by měly mít možnost žádat o průchod bez diskriminace a na základě rovných, předem zveřejněných podmínek. „Rovnost“ nemusí znamenat identické zacházení s každým objektem. Rozdíly lze založit na rozměrech, hmotnosti, rizikovosti nákladu, naléhavosti záchranné mise nebo technické kompatibilitě. Nepřípustné by bylo rozlišování podle politického spojenectví či hospodářské síly, pokud nesleduje konkrétní a legitimní bezpečnostní důvod.

Provoz by vyžadoval registr obou ústí, popis stabilizačních zařízení a transparentní systém časových slotů. Přednost lze přiznat záchraně života, odvrácení bezprostřední škody a nezbytné údržbě. Vědecký objevitel může po omezenou dobu získat prioritu k měření, nikoli trvalou výlučnost. Poplatky by měly odpovídat nákladům a přiměřené návratnosti investice, být veřejné a přezkoumatelné. U přirozené brány, která nevyžaduje službu provozovatele, by poplatek za samotné „povolení“ průchodu připomínal vybírání cla za užití nepřivlastnitelného prostoru a byl by obtížně slučitelný s čl. I.

Bezpečnostní režim musí být přísnější než u běžné oběžné dráhy. Dohoda by měla upravit technickou certifikaci, karanténu, nebezpečný náklad, radiaci, maximální energii průletu a postup při ztrátě komunikace. Provozovatel by mohl průchod dočasně pozastavit při bezprostředním riziku kolapsu nebo závažné nehody, nikoli z obecně formulovaných politických důvodů. Uzávěra by měla být co nejkratší, oznámená, odůvodněná a podrobená nezávislému přezkumu. Známá nebezpečí na obou stranách musí být zveřejněna obdobně jako nebezpečí v mezinárodním průlivu.

Zvláštní úpravu vyžadují vojenské objekty. Kosmická smlouva nezakazuje veškeré vojenské využívání kosmu, zakazuje však umisťovat objekty nesoucí zbraně hromadného ničení na oběžnou dráhu kolem Země, instalovat takové zbraně na nebeských tělesech nebo je jinak rozmísťovat v kosmickém prostoru; nebeská tělesa mají být používána výlučně k mírovým účelům.[33] Průchod ústím může dramaticky zkrátit varovnou dobu a obejít existující systémy včasného zjištění. Budoucí režim by proto měl obsahovat oznamování vojenských průletů, zákaz přepravy zbraní hromadného ničení a pravidla ověřování, která neodhalí více citlivých údajů, než je nutné.

Odpovědnost a náhrada škody by neměly zůstat odvozeny pouze od toho, zda škodu způsobil „kosmický objekt“ ve smyslu stávajících smluv. Kolaps hrdla, změna jeho ústí nebo přenos nebezpečné energie nemusí odpovídat tradičnímu scénáři vypuštění. Zvláštní režim by měl určit provozovatele, standard péče, povinné pojištění, sdílení telemetrie a rozhodné spojení mezi událostí na jednom ústí a škodou na druhém. Stejně důležitý je mechanismus řešení sporů s možností rychlého předběžného opatření, protože spor rozhodnutý až po letech by mohl faktický monopol pouze potvrdit.

Institucionálně se nabízí mezinárodní správní orgán, nikoli nutně vlastník červí díry. Mohl by vést registr, schvalovat provozní standardy, auditovat pořadníky a zprostředkovat konzultace. Technickou obsluhu může nadále zajišťovat stát či soukromý provozovatel. Tím by se oddělilo vlastnictví zařízení od normotvorby o přístupu. Ujednání by mělo zohlednit také země bez vlastních kosmických kapacit, například rezervovanou vědeckou kapacitou, sdílenými misemi nebo podporou výcviku. Jinak by formální rovnost zakryla skutečnost, že bránu dokáže využít jen několik aktérů.

Takový režim by nebyl prostým převzetím práva průlivů, průplavů, letectví ani Mezinárodní telekomunikační unie (ITU). Z průlivů by převzal presumpci nepřerušovaného průchodu, z průplavů nákladový a infrastrukturní rozměr, z letectví bezpečnostní řízení a z ITU koordinaci omezeného nepřivlastnitelného zdroje. Jeho právním základem by však zůstaly vlastní zásady kosmického práva: svoboda a rovnost, neapropriace, odpovědnost států, náležitý ohled a mezinárodní spolupráce.

12 Závěr

Červí díra ukazuje, že skutečná kontrola kosmu nemusí mít podobu územní anexe. Jestliže jediné hrdlo poskytuje okamžitý přístup do vzdálené oblasti, moc nad malým vstupním bodem může mít větší účinek než formální nárok na rozsáhlé území. Dolmanova astropolitika pomáhá tuto koncentraci moci rozpoznat, sama však neurčuje její právní meze. Ty je třeba hledat v Kosmické smlouvě a v obecném mezinárodním právu.

Čl. I Kosmické smlouvy by ostatním státům poskytl silný argument proti tomu, aby první objevitel přirozenou červí díru trvale a diskriminačně uzavřel. Svoboda výzkumu a využívání na základě rovnosti není slučitelná s režimem, v němž jediný stát využívá nepřivlastnitelnou trasu a ostatním přístup odpírá pouze na základě své faktické převahy. Ve spojení se zákazem apropriace podle čl. II a náležitým ohledem podle čl. IX může čl. I vyžadovat přístup k ústí, konzultace a nabídku rozumných, transparentních a nediskriminačních podmínek.

Z čl. I však nelze bez dalšího vyčíst hotové právo tranzitního průchodu srovnatelné s režimem mezinárodních průlivů. Smlouva neupravuje omezenou kapacitu, bezpečnostní kontrolu, úhradu nákladů ani povinnost poskytnout cizím subjektům stabilizační zařízení. Tento deficit je zvlášť zřetelný u uměle vytvořené brány, kde se svoboda kosmu střetává s jurisdikcí, kontrolou a vlastnictvím infrastruktury. Rozhodující právní rozdíl proto vede mezi kontrolou nepřivlastnitelné cesty a oprávněným řízením vlastní techniky.

Žádná z analyzovaných pozemských analogií není úplná. Průlivy nejlépe vystihují přírodní a nenahraditelnou trasu, průplavy investici a provoz, vzdušný prostor bezpečnostní řízení a orbitálně-frekvenční režim koordinaci omezeného zdroje bez územní svrchovanosti. Jejich společným poučením je, že strategické hrdlo nelze dlouhodobě spravovat pouze jednostrannou mocí ani abstraktní svobodou. Vyžaduje pravidla, která zároveň zachovají otevřenost, ochrání zařízení a rozdělí riziko.

Pokud by se průchozí červí díra někdy stala fyzikální skutečností, právní řád by neměl čekat, až se faktická kontrola promění v ustálený monopol. Čl. I poskytuje normativní východisko, nikoli konečnou odpověď. Úkolem budoucí dohody by bylo proměnit rovnost států z obecné zásady v konkrétní režim průchodu dříve, než o jeho podobě rozhodne samotná geopolitická převaha.

[1] Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, otevřená k podpisu dne 27. ledna 1967, vstup v platnost dne 10. října 1967, 610 UNTS 205, zejména čl. I

[2] K právně přístupnému rozlišení geometrie a zdroje gravitačního pole viz WALD, Robert M. General Relativity. Chicago: University of Chicago Press, 1984.

[3] EINSTEIN, Albert; ROSEN, Nathan. The Particle Problem in the General Theory of Relativity. Physical Review. 1935, roč. 48, s. 73–77.

[4] MORRIS, Michael S.; THORNE, Kip S. Wormholes in Spacetime and Their Use for Interstellar Travel: A Tool for Teaching General Relativity. American Journal of Physics. 1988, roč. 56, s. 395–412, zejména s. 397–400.

[5] Tamtéž, s. 405–408; VISSER, Matt. Lorentzian Wormholes: From Einstein to Hawking. New York: AIP Press, 1995.

[6] FORD, L. H.; ROMAN, Thomas A. Quantum Field Theory Constrains Traversable Wormhole Geometries. Physical Review D. 1996, roč. 53, s. 5496–5507.

[7] FRIEDMAN, John L.; SCHLEICH, Kristin; WITT, Donald M. Topological Censorship. Physical Review Letters. 1993, roč. 71, s. 1486–1489.

[8] GAO, Ping; JAFFERIS, Daniel Louis; WALL, Aron C. Traversable Wormholes via a Double Trace Deformation. Journal of High Energy Physics. 2017, č. 12, čl. 151.

[9] MORRIS, Michael S.; THORNE, Kip S.; YURTSEVER, Ulvi. Wormholes, Time Machines, and the Weak Energy Condition. Physical Review Letters. 1988, roč. 61, s. 1446–1449.

[10] HAWKING, Stephen W. Chronology Protection Conjecture. Physical Review D. 1992, roč. 46, s. 603–611.

[11] MAHAN, Alfred Thayer. The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783. Boston: Little, Brown and Company, 1890; MACKINDER, Halford J. The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal. 1904, roč. 23, č. 4, s. 421–437; SPYKMAN, Nicholas J. The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Company, 1944.

[12] DOLMAN, Everett C. Astropolitik: Classical Geopolitics in the Space Age. New York: Routledge, 2002.

[13] Kosmická smlouva, čl. II; GOROVE, Stephen. Interpreting Article II of the Outer Space Treaty. Fordham Law Review. 1969, roč. 37, s. 349–354.

[14] Kosmická smlouva, čl. VIII; srov. LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise. 2. vyd. Abingdon: Routledge, 2018.

[15] Kosmická smlouva, čl. I; srov. CHENG, Bin. Studies in International Space Law. Oxford: Clarendon Press, 1997.

[16] Vídeňská úmluva o smluvním právu, 1969, čl. 31 a 32; International Court of Justice. Kasikili/Sedudu Island (Botswana/Namibia), Judgment. I.C.J. Reports 1999, s. 1045, odst. 18.

[17] GOROVE, Stephen. Freedom of Exploration and Use in the Outer Space Treaty. Denver Journal of International Law & Policy. 1971, roč. 1, s. 93–107.

[18] Rezoluce Valného shromáždění OSN č. 1962 (XVIII) ze dne 13. prosince 1963, zásady 2, 3, 4 a 6.

[19] Kosmická smlouva, čl. XII; k systematice smlouvy viz JOHNSON, Christopher Daniel. The Outer Space Treaty. Oxford Research Encyclopedia of Planetary Science. Oxford University Press, 2018, DOI 10.1093/acrefore/9780190647926.013.43.

[20] International Court of Justice. Corfu Channel (United Kingdom v. Albania), Merits, Judgment. I.C.J. Reports 1949, s. 4, zejména s. 28–29.

[21] United Nations Convention on the Law of the Sea, 1982, část III, zejména čl. 37 a 38.

[22] Tamtéž, čl. 38, 39, 42 a 44.

[23] Convention Respecting the Free Navigation of the Suez Maritime Canal, Constantinople, 29 October 1888, čl. I.

[24] Treaty Concerning the Permanent Neutrality and Operation of the Panama Canal, Washington, 7 September 1977, čl. II a III.

[25] Convention Regarding the Regime of the Straits, Montreux, 20 July 1936, zejména čl. 2, 10–22.

[26] Convention on International Civil Aviation, Chicago, 7 December 1944, čl. 1, 5 a 6.

[27] Mezinárodní telekomunikační unie. Constitution and Convention of the International Telecommunication Union, čl. 44 a 45; srov. Radiocommunication Regulations, pravidla mezinárodní koordinace a registrace kmitočtových přídělů.

[28] Kosmická smlouva, čl. II; srov. CHENG, Bin. Studies in International Space Law. Oxford: Clarendon Press, 1997.

[29] Kosmická smlouva, čl. IX.

[30] Tamtéž, čl. VI; VON DER DUNK, Frans G.; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2015.

[31] Charta Organizace spojených národů, 1945, čl. 2 odst. 4 a čl. 51; Kosmická smlouva, čl. III.

[32] UNOOSA. Pokyny pro dlouhodobou udržitelnost, 2021, A.3, B.1, B.2 a C.1.

[33] Kosmická smlouva, čl. IV.

Seznam použité literatury a pramenů

CHENG, Bin. Studies in International Space Law. Oxford: Clarendon Press, 1997.

DOLMAN, Everett C. Astropolitik: Classical Geopolitics in the Space Age. New York: Routledge, 2002.

EINSTEIN, Albert; ROSEN, Nathan. The Particle Problem in the General Theory of Relativity. Physical Review. 1935, roč. 48, s. 73–77.

FORD, L. H.; ROMAN, Thomas A. Quantum Field Theory Constrains Traversable Wormhole Geometries. Physical Review D. 1996, roč. 53, s. 5496–5507.

FRIEDMAN, John L.; SCHLEICH, Kristin; WITT, Donald M. Topological Censorship. Physical Review Letters. 1993, roč. 71, s. 1486–1489.

GAO, Ping; JAFFERIS, Daniel Louis; WALL, Aron C. Traversable Wormholes via a Double Trace Deformation. Journal of High Energy Physics. 2017, č. 12, čl. 151.

GOROVE, Stephen. Freedom of Exploration and Use in the Outer Space Treaty: A Textual Analysis and Interpretation. Denver Journal of International Law & Policy. 1971, roč. 1, č. 1, s. 93–107.

GOROVE, Stephen. Interpreting Article II of the Outer Space Treaty. Fordham Law Review. 1969, roč. 37, s. 349–354.

HAWKING, Stephen W. Chronology Protection Conjecture. Physical Review D. 1992, roč. 46, s. 603–611.

JOHNSON, Christopher Daniel. The Outer Space Treaty. Oxford Research Encyclopedia of Planetary Science. Oxford University Press, 2018.

LYALL, Francis; LARSEN, Paul B. Space Law: A Treatise. 2. vyd. Abingdon: Routledge, 2018.

MACKINDER, Halford J. The Geographical Pivot of History. The Geographical Journal. 1904, roč. 23, č. 4, s. 421–437.

MAHAN, Alfred Thayer. The Influence of Sea Power upon History, 1660–1783. Boston: Little, Brown and Company, 1890.

MORRIS, Michael S.; THORNE, Kip S. Wormholes in Spacetime and Their Use for Interstellar Travel: A Tool for Teaching General Relativity. American Journal of Physics. 1988, roč. 56, s. 395–412.

MORRIS, Michael S.; THORNE, Kip S.; YURTSEVER, Ulvi. Wormholes, Time Machines, and the Weak Energy Condition. Physical Review Letters. 1988, roč. 61, s. 1446–1449.

SPYKMAN, Nicholas J. The Geography of the Peace. New York: Harcourt, Brace and Company, 1944.

VISSER, Matt. Lorentzian Wormholes: From Einstein to Hawking. New York: AIP Press, 1995.

VON DER DUNK, Frans G.; TRONCHETTI, Fabio (eds.). Handbook of Space Law. Cheltenham: Edward Elgar Publishing, 2015.

WALD, Robert M. General Relativity. Chicago: University of Chicago Press, 1984.

Charta Organizace spojených národů, 1945.

Convention Regarding the Regime of the Straits, Montreux, 20 July 1936.

Convention Respecting the Free Navigation of the Suez Maritime Canal, Constantinople, 29 October 1888.

Convention on International Civil Aviation, Chicago, 7 December 1944.

International Court of Justice. Corfu Channel (United Kingdom v. Albania), Merits, Judgment. I.C.J. Reports 1949, s. 4.

International Court of Justice. Kasikili/Sedudu Island (Botswana/Namibia), Judgment. I.C.J. Reports 1999, s. 1045.

Mezinárodní telekomunikační unie. Constitution and Convention of the International Telecommunication Union, zejména čl. 44 a 45.

Mezinárodní telekomunikační unie. Radio Regulations. 2024 edition.

Smlouva o zásadách činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles, 1967.

Treaty Concerning the Permanent Neutrality and Operation of the Panama Canal, Washington, 7 September 1977.

United Nations Convention on the Law of the Sea, Montego Bay, 10 December 1982.

United Nations General Assembly Resolution 1962 (XVIII), Declaration of Legal Principles Governing the Activities of States in the Exploration and Use of Outer Space, 13 December 1963.

United Nations Office for Outer Space Affairs. Guidelines for the Long-term Sustainability of Outer Space Activities of the Committee on the Peaceful Uses of Outer Space. Vienna: United Nations, 2021.

Vídeňská úmluva o smluvním právu, 1969.