Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnost pro překážky na straně rodiče

Tímto navazuji na článek Zásahy do rodičovské odpovědnosti, kde jsem shrnula, jaké typy zásahů do rodičovské odpovědnosti existují.

Základní charakteristika pozastavení

Podmínky pozastavení výkon rodičovské odpovědnosti jsou upraveny v ustanovení § 869 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), dle kterého soud může rozhodnout o pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti

•  pokud rodiči brání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti závažná okolnost a
•  lze-li se domnívat, že je toho v souladu se zájmy dítěte třeba.

Soud se musí zabývat v řízením zjišťováním, zda jsou splněny obě dvě podmínky.

Tento typ zásahu spočívá v objektivních překážkách, není chápán jako sankce pro rodiče. Z tohoto důvodu je považován za nejmírnější podobu zásahu, oproti omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti. Jeho zásadní funkce je preventivní, kdy jeho účelem je ochrana dítěte před nevhodným či ohrožujícím výkonem rodičovské odpovědnosti, případně jeho absencí. Toto rozlišení není pouze teoretické, ale je důležité pro předcházení stigmatizaci rodiče, jehož výkon rodičovské odpovědnosti byl pozastaven.

Pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti nemá vliv na vyživovací povinnost k dítěti § 869 odst. 3 o.z. Vyživovací povinnost k dítěti tak trvá i v případě pozastavení, a to bez ohledu na jeho případný rozsah a dobu trvání.

Pozastavení se vždy týká pouze výkonu, nikoli samotné existence rodičovské odpovědnosti. Pokud se dále v textu objevuje spojení „pozastavení rodičovské odpovědnosti“, jde pouze o zkratku pro účely tohoto článku.

Trvání a rozsah pozastavení

Dle dřívější odborné literatury byl institut pozastavení pojímán jako dočasný, po dobu trvající překážky. Jako typické příklady byly uváděny dočasné zdravotní důvody, pobyt v zahraničí či výkon trestu odnětí svobody. Tento právní názor byl prolomen, kdy Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 31.5.2023, sp. zn.: 24 Cdo 3883/2022, výslovně uvedl: „Ačkoli odborná literatura chápe institut pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti především jako dočasné opatření, nelze v tomto případě vyloučit i jeho trvalý charakter.“ V tomto konkrétním případě se jednalo o poruchu osobnosti rodiče, která je dle znalců trvalé povahy.

V návaznosti na to je v souladu s výkladem Nejvyššího soudu provést pozastavení pro překážku trvalé povahy, bez uvedení časového omezení do výroku rozsudku[1].

Složky rodičovské odpovědnosti jsou vymezené v ustanovení § 858 odst. 1 o.z. Soud může pozastavit výkon rodičovské odpovědnosti rodiče v celém rozsahu nebo jen v rozsahu některých jejích složek (případně jen některých právních jednání), v závislosti na tom, v jaké míře není rodič schopen (není způsobilý) rodičovskou odpovědnost vykonávat pro existující překážku[2].

Soud by měl vždy přistupovat k pozastavení restriktivně a zasahovat v co nejmenším rozsahu, pouze tak, jak to vyžaduje zájem dítěte. K pozastavení v plném rozsahu, které zasahuje všechny složky rodičovské odpovědnosti, by soud měl přistoupit pouze v případě, že je vyloučen mírnější postup.

Vždy je třeba přitom zohlednit konkrétní povahu a závažnost překážky na straně rodiče. Příkladem může být rodič, který je výborně pečuje a zajišťuje potřeby dítěte, avšak není schopen pro mentální handicap zvládat správu jmění dítěte. U takového rodiče je vhodné provést pozastavení ve složce spravování jmění dítěte a ostatní složky nechat nedotčené. Jiný příklad může představovat rodič, který je ve výkonu trestu odnětí svobody (pro zjednodušení nikoli trestného činu násilné povahy). Tam je vhodné přistoupit k zásahu do péče, kterou rodič fakticky nemůže vykonávat, avšak je možné ponechat všechny ostatní složky, včetně styku s dítětem (ať již přímého v podobě návštěv ve vězení či nepřímého v podobě telefonátů a poskytování informací o dítěti).

V každém případě je vždy třeba do výroku rozsudku uvést jak rozsah pozastavení, tak dobu trvání pozastavení. V případě, že je třeba přikročit k nejzávažnějšímu zásahu trvalé podoby ve všech složkách, je i toto třeba promítnout do výroku rozsudku, například tímto způsobem: „Pozastavuje se výkon rodičovské odpovědnosti otce …. k nezletilému … v plném rozsahu.“[3]

I při rozhodování o těchto aspektech pozastavení je soud zásadně vázán klíčovým hlediskem, který je zájem dítěte. Soud by tak měl zvažovat na základě zjištěných skutečností nejen o tom, zda je pozastavení rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte, ale také případně ve kterých složkách a na jaký čas.

Překážka v podobě duševní poruchy rodiče

V praxi je často projednávanou překážkou výkonu rodičovské odpovědnosti duševní porucha rodiče nebo jeho nepříznivý duševní stav. Judikatura opakovaně zdůrazňuje, že jde o překážku objektivní povahy a soud má tedy přistupovat v těchto případech přednostně k pozastavení, nikoli omezení rodičovské odpovědnosti[4]. Do této kategorie spadají i poruchy osobnosti, které jsou trvalého charakteru, často nevyžadují hospitalizaci a nemají vliv na svéprávnost[5].

Závěr soudu o takovéto překážce by měl vycházet z odborného posouzení znalcem, který by se měl vyjádřit k tomu, jaké složky rodičovské odpovědnosti není schopen z důvodu svého nepříznivého duševního stavu vykonávat v zájmu dítěte[6]. V praxi bude toto zadání pro znalce velmi obtížné, na hraně mezi posouzením právním a posouzením odborným. Soud si však pomocí znalce může učinit podrobnější závěr o povaze duševní poruchy a následně odůvodnit, na jaké složky je důvodné uplatnit pozastavení. I zde samozřejmě platí hledisko zájmu dítěte.

Obecně lze jako vodítko vzít i minulé jednání rodiče při výkonu rodičovské odpovědnosti, které vypovídá o tom, jak rodič v minulosti v konkrétních situacích v určité oblasti vykonával rodičovskou odpovědnost a zda lze při tom usuzovat na vliv jeho duševní poruchy či nepříznivého duševního stavu.

Judikatura se zabývala i případem, kdy z provedeného dokazování vyplynulo, že duševní stav rodiče je nepříznivý a negativně ovlivňuje výkon jeho rodičovské odpovědnosti, přitom však nebylo možné duševní stav rodiče přezkoumat pro nespolupráci rodiče se znalcem[7]. Nejvyšší soud vyhodnotil, že i za takovéto situace je na místě přistoupit k pozastavení výkonu rodičovské odpovědnosti, a to u všech složek. Při tom soud vycházel z preventivní funkce pozastavení rodičovské odpovědnosti a zájmu dítěte na tom, aby rodič s duševní poruchou nemohl dítě poškodit či ohrozit výkonem rodičovské odpovědnosti. Nelze pominout, že rodič má možnost se podrobit znaleckému zkoumání a umožnit stanovení rozsahu pozastavení. Pokud tak neučiní a dokazování svou nespoluprací zmaří, nelze to klást k tíži dítěti.

Na toto rozhodnutí pak Nejvyšší soud navázal i v jiném, byť typově podobném případě, kde rodič odmítl spolupráci se znalcem, a potvrdil pozastavení v plném rozsahu[8].

V případě duševní poruchy rodiče či jeho nepříznivého duševního stavu tak je třeba toto podrobně zkoumat a v případě potřeby přistoupit k pozastavení v rozsahu vyvozeném z odborného posouzení, případně v plném rozsahu, pokud znalecké zkoumání není pro nespolupráci rodiče možné.

---

[1] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn.: 24 Cdo 3883/2022.

[2] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn.: 24 Cdo 3883/2022.

[3] Viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.9.2025, č.j. 32 Co 88/2025-5709, kdy dovolání proti němu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp.zn.: 24 Cdo 777/2026.

[4] Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn.: 24 Cdo 1825/2023

[5] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn.: 24 Cdo 3883/2022.

[6] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2023, sp. zn.: 24 Cdo 3883/2022.

[7] Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn.: 24 Cdo 1557/2024

[8] Viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15.9.2025, č.j. 32 Co 88/2025-5709, kdy dovolání proti němu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu sp.zn.: 24 Cdo 777/2026.