Novela trestního zákoníku, která se týká sexualizovaného násilí obsahuje myslím to nejlepší, co se podařilo při současném zastoupení v Poslanecké sněmovně, při takovém složení, jaké je, prosadit. V podstatě se jedná o velmi silný politický konsensus, protože dle mého názoru ta část, na které jsem pracovala já, tzn. zejména ochrana dětí, se ukázala být dobrým politickým tématem, na kterém si strany velmi dobře získávaly body. Proto s tím všichni souhlasili. A kvůli tomu, že se udělala úprava sexualizovaného násilní na dětech, tak zároveň s ní prošly i další změny.
Jak vidíte, novela zasáhla v podstatě do komplexní úpravy trestání sexualizovaného násilí. Pokud někde v titulcích čtete, že to byla novela znásilnění, tak to není pravda. Jde opravdu o velkou komplexní úpravu v podstatě celé hlavy trestního zákoníku. Já vám teď ukážu, na čem.
Bezbrannost
To, co je nejdůležitější a bylo prosazeno jako jedna ze zásadních věcí, je úprava bezbrannosti. Vždy, když jsem někde přednášela, říkala jsem: „Podívejte se, z těch kauz, které my děláme, tj. kauzy sexualizovaného a intimního násilí a domácího násilí, je zjevné, že potřebujeme konkrétní právní úpravu bezbrannosti, kterou jsme v trestním zákoníku prostě neměli.“ My jsme ji měli nějakým způsobem upravenou v judikatuře vyšších soudů, která však ale hovořila většinově o tom, že se jedná o bezbrannost tzv. objektivní. To znamená tam, kde jste svázaní a nemůžete se hýbat, tam, kde vás někdo schválně opil tak, abyste nemohli nic dělat. Zkrátka, objektivně jste nemohli nic provést, čím byste se ochránili.
Zatímco nám velmi chyběla, právě v naší praxi, úprava subjektivní bezbrannosti. To znamená tam, kde mě nikdo nedrží, tam, kde bych se objektivně mohla sebrat a odejít, ale z nějakých vnitřních důvodů toho nejsem schopna. A proto jsem velmi prosazovala, abychom bezbrannost upravili. Toto je návrh Ministerstva spravedlnosti, který potom prošel zákonodárným procesem.
Říká nám, za jakých okolností je trestný čin spáchán, pokud někdo zneužije bezbrannosti. Což určitě víte, že je třeba u znásilnění. A bylo to tam už před tou novelou. U znásilnění se vždy jednalo o násilí, případně o pohrůžku násilí či jiné těžké újmy. Ale taky v úpravě bylo zneužitím bezbrannosti - jen jsme nevěděli, co to ta bezbrannost vlastně je. Každý soudce ji vykládal jinak.
Tady najednou vidíme, že je bezbrannost subjektivně popisovaná. Jde o situaci, kdy je osoba ve stavu, v němž není schopna utvářet nebo projevovat svou vůli anebo je tato její schopnost podstatně snížena z důvodu bezvědomí, spánku, ovlivnění návykovými látkami (to už bylo nějakým způsobem judikováno předtím), nemocí, zdravotního postižení, duševní poruchy, silného ochromujícího stresu (to je tzv. disociativní stupor, nějaká panická úniková reakce, kterou zažívá v některé z jejích forem až 75 % obětí znásilnění), z nízkého nebo vysokého věku, z důvodu překvapení nebo z jiného podobného důvodu. Jak vidíte, není to numerus clausus. To znamená, že soudy mohou dovodit nějaký podobný další důvod.
Proč si myslím, že zrovna tato změna nebyla vnucena nějak aktivisticky? Protože to bylo nutné. Já jsem nosila jednotlivým aktérům jednání v politických stranách rozsudky z našich kauz, ve kterých jsem ukazovala, že je opravdu nutné, abychom se domluvili na tom, co to ta bezbrannost je. Protože v okamžiku, kde jeden soud v Karlových Varech soudí bezbrannost jako něco zcela jiného než Krajský soud v Ostravě, tak prostě nemáme předvídatelnost rozhodnutí a nemáme ochranu obětí. A pokud nemáme ochranu obětí, znamená to, že chráníme pachatele takovýchto trestných činů.
A teď se, prosím, podívejte na bod dvě. Na to jsem opravdu velmi hrdá. Říkala jsem, že bych za to chtěla třeba alespoň sochu z čokolády nebo něco takového (smích). Takže: za bezbranné se považuje dítě z důvodu nízkého věku, a to pod dvanáct let. Toto je takzvané statutory rape, které se podařilo zavést do českého právního řádu. A tady právě vždycky padá: „Ale tato nevyvratitelná právní domněnka nepatří do českého práva. Není kontinentální, protože je převzatá z angloamerického práva. Proč to sem taháte?“ Nejvyšší soud, který opakovaně právě proti tomuto odstavci velmi brojil, říkal, že české soudy by měly zjišťovat, jestli dítě bylo bezbranné nebo ne. Že dítě je bezbranné do věku nižšího školního nebo předškolního věku. Ale ty starší děti, ty už prostě podle názoru a judikatury Nejvyššího soudu být bezbranné nemusí. A Nejvyšší soud opakovaně zastával, ještě když to bylo ve třetím čtení i v Senátu, názor, že toto je špatně a že nemůžeme paušalizovat.
Já naopak tvrdím, a zákonodárce se tady k tomu přiklonil, že soudy prvního ani druhého stupně většinou u starších dětí tu bezbrannost absolutně nezkoumaly. Z našich kauz to bylo úplně zřejmé. I když jsme se snažili, abychom bezbrannost dokládali, tak to soudy většinou, bohužel, nezajímalo. A z těchto kauz dělali místo znásilnění pohlavní zneužití, které je samozřejmě mnohem méně závažné a s nižšími tresty. A také, když se podíváte na statistiky, jak trestáme, tak vidíte, že u pohlavního zneužití až 90 % pachatelů dostává podmínku. Což v tomto případě už nebude možné, respektive bude potřeba využití podmínek limitu u dětí nad 12 let.
Na jedné konferenci jsem se setkala s policistkou, která mi říkala, že to je špatně, že oni mají v nějaké vyloučené lokalitě desetileté holčičky, které kouří bezdomovcům penisy a dělají to zcela dobrovolně. Nejsou to žádné oběti, moc dobře vědí, co dělají a u výslechu se jim prostě smějí. Že ty holky prostě nejsou obětí trestného činu, zejména ne tak závažného. A najednou z toho vyplyne, že ti pachatelé jsou vlastně chudáci. Že takové dítě prostě není bezbranné. A moje odpověď na to byla: „Paní komisařko, jak často kouříte bezdomovcům penisy vy?“ Když se ukázalo, že ne, tak jsem se ptala, proč. A ukázalo se, že pokud někdo kouří bezdomovcům penisy, zejména pokud je to dítě, tak musí být z takového prostředí, kde to je normální. Někdo jiný mu to normalizuje, je za to odměňováno, tato činnost je bagatelizována anebo je to dítě využíváno k prostituci, jako jeho práce. To znamená, že takové dítě je bezbranné právě tím prostředím, které mu takové chování normalizuje, které mu ho vnucuje, které mu z něj dělá rutinu. Už jen sama o sobě skutečnost, že se to děje, činí to dítě bezbranným.
A myslím si, že tady právě bude obrovská změna v mentálním nastavení orgánů činných v trestním řízení právě tím, že najednou tady máme nevyvratitelnou právní domněnku. Najednou musíme akceptovat to, že takové dítě je bezbranné, bez ohledu na to, že si o něm myslíme cokoliv.
Setkávám se u soudu s termíny jako „malá dávačka“, „rozkuřovačka celé třídy“ (říká paní učitelka o desetileté holčičce). Tyto termíny si najednou budeme muset odpustit a budeme si je muset odpustit v rozhodování. Tedy já ne, já jsem advokát, ale orgány činné v trestním řízení, které o tom budou rozhodovat. Protože se zákonodárce usnesl na tom, že dítě do dvanácti let bude bezbranné.
Můžete se ptát, jestli je dvanáct let málo, nebo moc. Překvapilo mě, že třeba SPD navrhovala dokonce patnáct let. S tou patnáctiletou hranicí souhlasilo například mnoho vývojových psychologů, protože děti se vyvíjejí ve skocích. Je velmi těžké říct, které dvanáctileté dítě a které třináctileté dítě je jiné a podobně. Nicméně na tom nebyla politická shoda, protože někteří poslanci navrhovali hranici pět let, jak říká Nejvyšší soud. Takže dvanáct let je v podstatě výsledek nějakého politického konsensu. A pokud se budete ptát, jak se k němu dospělo, tak se se vycházelo z toho, že dvanáctileté dítě má už nějaké základní odpovědnosti za své chování, má participační právo na soudním rozhodování a podobně. To znamená, že se vyšlo od nějaké obecně zákonem očekávané vyspělosti dvanáctiletého dítěte. To samozřejmě neznamená, že to soudy zbavuje povinnosti zjišťovat, jestli dítě nebylo bezbranné, i když je starší. Ale to by potom bylo stejně i u dospělého člověka. Bezbrannost tedy musíme zjišťovat podle zákona stále. Jenom u dětí do dvanácti let je automaticky presumována nevyvratitelnou právní domněnkou.
Znásilnění
Tady vidíte změnu u trestného činu znásilnění, kdy se najednou opouští to, co je vlastně kořenem toho slova. Znásilnění, násilí. A argument byl: no ale vždyť v tom slově je násilí. Tak tam přece musí být násilí. I v jiných právních systémech, například ve Španělsku, je znásilnění „ la violación“, ale jak vidíte i ve Španělsku dokázali opustit to, že ta la violencia, to násilí, není součástí tohoto trestného činu. Změnu, která vlastně směřuje k tomu, aby se vypustilo násilí u znásilnění, přijalo více než 20 států Evropské unie, z nichž některé přijaly systém „Ano je Ano“, a některé „Ne je Ne“. My jsme se připojili k tomu druhému proudu. Máme systém „Ne je Ne“. To znamená, že nějakým způsobem bohužel stále přenášíme důkazní břemeno na oběť, která musí říkat, jakým způsobem dala najevo nesouhlas, jak to tedy bylo, proč zrovna...atd. Podle důvodové zprávy může být nesouhlas samozřejmě konkludentní, může být dán postavením těla, může být dán tím, jak se drží, tím, jestli pláče a podobně. Vidíte tady, že u znásilnění tedy již není to, co tam bývalo dřív, to znamená násilí, pohrůžka násilí nebo pohrůžka jiné těžké újmy, ale je to proti seznatelné vůli té konkrétní oběti.
Sexuální útok
Jestli si pamatujete první odstavec v jeho dřívějším znění, šlo o nepenetrativní formy znásilnění. Například když vás někdo chytí za prso nebo za zadek a podobně. Takové činy už dnes ve znásilnění nejsou, ale stal se z nich nový trestný čin sexuálního útoku. To byl jeden z výrazných požadavků ze strany justice, která měla problém se stíháním toho, co je dnes sexuální útok, to znamená nepenetrativních forem znásilnění. To, co bylo znásilněním v prvním odstavci u dětí pod 15 let, to se vždycky stíhalo jako tzv. „znásilnění 1, 3“. To znamená, nebyl tam ten druhý odstavec, který by říkal, že to dítě bylo znásilněno penetrativně, ale už tam za to nebyla možnost ukládat podmíněný trest. To znamená, že se takové činy dostaly do sazby 5 až 12 let. Zatímco tady, jak se můžete podívat, u dítěte mladšího 15 let (ve 3. odstavci), je trestní sazba 3 až 12 let, to znamená, že podmínka je možná. A to jsou současné kauzy, kdy dochází zpětně ke změně právní kvalifikace, protože současná právní úprava je pro pachatele příznivější, jak je vždy referováno v novinách: „Změnili mu to a dali mu podmínku, protože zákon je teď méně přísný“. Ale jen spodní sazba, horní sazba zůstala stejná. A to znamená, že samozřejmě stále lze za tuto trestnou činnost ukládat nepodmíněný trest. Není to tedy dáno pouze zákonem, ale je to samozřejmě na rozhodujících orgánech.
Sexuální nátlak
Trestný čin sexuálního nátlaku se nám také změnil, zejména na kvalifikovaných skutkových podstatách. A chtěla bych uvést, že trestný čin sexuálního nátlaku je potřeba zkoumat u osob mladších 15 let i osob mladších 18 let v okamžiku, kdy nám z toho vypadnou ty předcházející trestné činy. To znamená: pokud zjistím, že to nebylo znásilnění nebo pokud zjistím, že to nebyl sexuální útok, měla bych se zabývat tím, jestli tam tedy nebyl nátlak, jestli tam nebylo využíváno bezbrannosti ve formě nátlaku, což je trestný čin, který se dnes stíhá velmi málo. Dnes je to tak, že buď znásilnění, nebo nic. Po novele bychom se měli v rámci prověřování věci i v přípravném řízení víc zaobírat existencí skutkové podstaty sexuálního nátlaku.
Pohlavní zneužití
A teprve potom, kdy vyloučíme i sexuální nátlak, tak u dětí pod 15 let, to znamená mezi 12. a 15. rokem, nám zůstává trestný čin pohlavního zneužití. Pohlavně zneužít už nejde děti mladší 12 let. Tam už je to buď sexuální útok anebo znásilnění.
Měla jsem kauzu, na které to můžu demonstrovat. Vedoucí na táboře zaváděl sedmiletému dítěti prsty do análního otvoru. A my jsme říkali: to je znásilnění. Vždyť penetrativní znásilnění je i digitální formou, to znamená prsty. To dítě samozřejmě vůbec nevědělo, o co se jedná, nerozumělo tomu a podobně. Nicméně soudy konstatovaly, že se dítě s pachatelem nemuselo prát, protože mu důvěřovalo, a tudíž to skončilo na pohlavním zneužití a na podmínce. To už se dnes nestane. Podle důvodové zprávy, kde je přímo řečeno, že digitální znásilnění, to znamená znásilnění prsty, je také formou penetrativního znásilnění. Půjde tedy o znásilnění, ne o bývalý první odstavec znásilnění – dnes sexuální útok.
A proč o tom mluvím? Tato změna, která je vlastně součástí nějaké širší další úpravy ochrany poškozených, zejména dětí, jako je třeba dětský certifikát, je součástí komplexní změny, která dle mého reprezentuje moderní justici v té části, která se týká sexualizovaného násilí. Moderní justice říká: dekriminalizujme některé chování, jako například hospodářskou trestnou činnost, ale zároveň říká, že některé trestné činy je nutno trestat přísněji, protože jsme díky vývoji psychologie, viktimologie apod. zjistili, jak moc jsou tyto trestné činy závažné a jaké mají následky. Tato právní úprava sleduje právní úpravu i v jiných státech. Ne že tady něco vymyslíme na koleně, ale opravdu je to návazné na úpravu v jiných státech Evropské unie a zároveň i po celém světě, např. v Anglii, v Kanadě apod.
Můžeme si tak říct, že tato změna není aktivistická, že je přijata na základě nových poznatků, které jsou opravdu evidence-based. Jsou to poznatky jako například výzkum z roku 2020, který odhalil, co jsme do té doby nevěděli, že většina obětí znásilnění zažívá disociativní stupor, to znamená nějaké zamrznutí. My jsme věděli, že existuje nějaká úleková reakce, která říká freeze, to znamená zamrzni, fly, uteč nebo fight, bojuj. Ale nevěděli jsme, kolik obětí zažívá tu disociaci, nějaký disociativní stupor nebo se tomu říká flop reakce. 40 % obětí má přímo disociativní stupor, to znamená absolutní zamrznutí. A dalších přibližně 35 % má takzvanou reakci flop. To je naopak takové jakoby změknutí, že nejste schopni vlastně dělat nic, a je to taková mlha: nejste zatuhlí, ale je to nemožnost věci řešit.
A teprve po tom, co byl proveden tento výzkum, který do té doby proveden nikdy nebyl, jsme zjistili, že tuto reakci má 75 % obětí. Což znamená, že my říkáme: 75 % obětí přece mohlo utéct nebo se mohlo porvat, ale ony tam jen tak ležely. A najednou jsme zjistili, že zákon nepokrývá reálnou skutečnost. A úplně stejně je to u dětí. Trestný čin pohlavního zneužití vznikl v roce 1951. A v té době byly vědomosti o předčasné sexualizaci dětí, o násilné sexualizaci dětí a jejich následcích úplně někde jinde, než jsou dnes. To znamená, že tyto změny rozhodně nebyly aktivisticky vynucené, ale byly vynucené tím, co víme z evidence-based poznatků a tím, jak se vlastně změnily pomocné vědy kriminologické, jako například viktimologie, které nám přinesly velmi silné poznatky o tom, jakým způsobem prožívají oběti závažnou trestnou činnost a jak se mohou nebo nemohou bránit. A tomu byla přizpůsobena legislativa.
Dětský certifikát
Co se týká dětského certifikátu, tak nejsem jeho autorem, nicméně s jeho autory jsem v kontaktu. Jedná se vlastně o to, že správním rozhodováním (tedy ne v rámci trestního řízení) se bude vydávat něco jako je opis rejstříku trestů. Dětský certifikát by vám potvrdil, že jste nebyli odsouzeni za určité druhy trestné činnosti. Nejen sexualizovanou trestnou činnost na dětech, ale i jiné druhy násilné trestné činnosti.
V současné době se asi největší boj ve 2. čtení vedl o těžké ublížení na zdraví, ale stále tam zůstalo. A jedná se o to, že se autoři toho návrhu, který podporuji, snaží ochránit děti před lidmi, kteří s nimi pracují a mají nějakou závadovou minulost. A tím, že bude na zaměstnavateli, jestli si vyžádá dětský certifikát, tak to není trest. Je to vlastně o tom, jestli my jako rodiče budeme chtít, aby ten pán, co jede s mými dětmi na tábor, předložil dětský certifikát, nebo ten pán, co učí moje dítě na housle, nebo ten pán, co ho doučuje matematiku, aby mi prostě předložil dětský certifikát, ze kterého se ukáže, že to není sedmkrát odsouzený člověk. Protože zápis v trestním rejstříku vám zabrání dělat jenom některé činnosti, týkající se toho, že pracujete s dětmi, ale u spousty z nich vlastně nikoho ani nenapadlo, že ty děti vlastně přichází do styku s lidmi, kteří mohou mít v tomto případě závadovou minulost. A to, co my víme, to je taky poznatek, který je evidence-based, že intimní násilí je jedním z nejsériověji páchaných druhů kriminality. To znamená, pokud vám na to jednou někdo přijde, je velmi pravděpodobné, že už jste to páchali mnohokrát předtím a budete to páchat i potom. To je vlastně důvod, proč tento návrh přichází: pokud už byl někdo za takové skutky odsouzen, už to možná nebude moct nikdy dělat a budeme mít děti, kterým se nic nestane, protože se je budeme snažit chránit před takovými lidmi.
Vím, že jsou na to různé názory, ODS měla proti návrhu velmi silné připomínky s tím, že se v této formě dětský certifikát, dotkne mnoha lidí, protože autoři toho záměru dovodili, že je legislativně průchozí, aby tam byla zpětná platnost, to znamená, že bude i do minulosti. A unie obhájců s tím taky měla nějaké problémy, které se ale zejména netýkaly zápisu jako takového, ale například jeho vlivu na živnostenský rejstřík. Čeká se na třetí čtení, to znamená, že zatím ještě nic neprošlo najisto. Moje pozn. – den na to prošlo beze změn ve třetím čtení a čeká se na Senát.
Diskuze k článku ()