Analýza rozsudků krajských soudů ČR, část I.: Kdo jsou nejčastějšími pachateli znásilnění dětí mladších patnácti let? Léčit nebo trestat?

Znásilnění je nepochybně velmi závažnou problematikou naší společnosti, která vyvolává obrovský rozruch o to víc, pokud je obětí tohoto trestného činu osoba mladší patnácti let (dále jen “dítě”).

Děti útlého věku podléhají neustálému drobnohledu. Jestliže se nenachází v bezprostřední blízkosti rodičů, rodiny či jiných osob blízkých dítěti, dozorují je instituce ve smyslu mateřských škol, základních škol a nebo volnočasových institucí. Jak je tedy možné, že ke znásilnění může dojít? Na základě pečlivé analýzy 45 rozsudků krajských soudů České republiky, byl vytvořen přehled pachatelů s ohledem na vztah k oběti trestného činu znásilnění v rámci výzkumného vzorku.

Osoba oběti cizí či blízká?

V rámci výzkumného vzorku bylo zjištěno, že v 91 % případů se jednalo o pachatele oběti známé či blízké, přičemž se v článku zaměřím především na ty, kteří v rámci výzkumu přinášeli informačně přínosné poznatky. Pouze v 9 % případů se jednalo o osobu dítěti neznámou, kdy si pachatel svou oběť například vyhlédl na dětském hřišti, v lesoparku či na ulici v zastaveném autě. 

Zaměříme-li se nejdříve na nejpočetnější výseč pachatelů, dostane se nám zdrcujícího zjištění pachatelů-nevlastních otců nebo intimních partnerů matky (31 % pachatelů). Tito pachatelé páchali ve většině případů znásilnění opakovaně. Nejednalo se o jednorázový akt v důsledku opilosti, ale o frekventovanou aktivitu trvající i několik let se zintenzivňujícím trendem způsobu provedení. To, co se na začátku jevilo jako „nevinné dotyky“ s odstupem času přerostlo k sexuální interakci, a zároveň také od nepenetrativního způsobu provedení přecházelo znásilnění k znásilnění penetrativnímu. Znásilnění v důsledku opilosti se ze čtrnácti případů objevilo pouze jednou, a pouze ve dvou případech se jednalo o pedofilní pachatele. Většinoví pachatelé byli ti, kteří v inkriminovaný čas měli rozpoznávací a ovládací schopnosti zachované a nenarušené. Jednalo se o intelektově průměrné až nadprůměrné jedince s absentující poruchou osobnosti a jinou anomálií ovlivňující stabilitu lidské psychiky spolu bez podmíněné motivace a nulové sexuální patologie. Pouze ve dvou případech se však objevily citové subdeprivace v důsledku deficitu v útlém věku pachatele, které mohly mít dopad na neschopnost vytváření hlubších a vážnějších vztahů v dospělosti. V závěru jedenácti zmíněných nedeviantních pachatelů, u kterých se neprokázala sexuální odchylka, soud pachateli neuložil sexuologickou ochranou léčbu. 

Druhou největší zastupující skupinou pachatelů známých oběti byli jejich dědové (16 % pachatelů). V pěti případech z celkových sedmi se jednalo o opakovaně vykonávaný akt na své vnučce uskutečněný během doby hlídání, prováděný bez tendence zintenzivňujícího způsobu provedení. Pachatelé nevyužívali násilí, ve všech případech bylo využito jejich autority vůči oběti. Vnučky se pachateli nebránili, ovšem odmítali další návštěvu svého prarodiče, kde by mohlo dojít k dalšímu inkriminovanému trestnému činu. Pouze v jednom případě se jednalo o devianta, sexuálního recidivistu, u kterého jako jediného došlo ke koitu. U zbylých pachatelů, se domnívám, po přečtení okolností případů a analýze výslechu oběti, že považovali ve všech případech své vnučky jako náhražkové objekty sexuálního uspokojení, kdy jim děti měli nahrazovat dospělé ženy.

Biologičtí otcové byli v rámci malého výzkumného vzorku nezanedbatelnou skupinou představující šest pachatelů, přičemž čtyři z nich byli pedofilové. Převážně se jednalo o sexuální interakci pravidelnou, nikoliv o jednorázový akt například v důsledku snížené schopnosti ovládat své jednání. Mnohdy se svými dětmi udržovali intimní vztah po několik let, většinou do doby, než se jejich protiprávní jednání odhalilo. Pro biologické otce bylo význačné většinové zneužití autority a důvěry, jako v případě dědy-pachatele. Své děti fyzicky nenapadali. K penetraci došlo pouze ve dvou případech a to pod vlivem omamných látek pachatele. Pouze u jednoho pachatele byla zjištěna sexuální recidiva. Oproti nevlastním otcům/intimním partnerům matky se většinou jednalo o intelektově průměrné až podprůměrné jedince s přítomností poruchy osobnosti, emočně nestabilní, trpící úzkostmi, depresemi, pocity méněcennosti, se sníženým sebevědomým a byla u nich často přítomna drogová závislost či závislost na alkoholu. V literatuře se zmiňuje, že biologičtí otcové až na výjimky neudržují sexuální interakci se svými vlastními dětmi[1], proto byly pro mě vlastní závěry s ohledem na malou množinu výzkumného vzorku překvapující a proklamovaly teorii.

Učitele/vychovatele zastupovali tři pachatelé (7 %), přičemž u dvou z nich byla skrze sexuologické znalecké posudky odhalena pedofílie. V případě nedeviantního pachatele se jednalo o jednorázové doučování a jednání se vyznačovalo nátlakem na oběť a nepenetrativním způsobem provedení styku se znaky mírnějšího násilí. V případě dvou pedofilních pedagogů se jednalo o pedofily, kteří prováděli styk nepenetrativním způsobem, bylo vyloučeno násilní na oběti, a taktéž byly pro jejich jednání charakteristické nekoitální aktivity jako například prohlížení genitálií, manipulace s penisem v oblasti dětských genitálií, masturbace a orálně-genitální aktivity.  S ohledem na teorii by se dalo poukázat na skutečnosti, že zmínění dva pedofilní pachatelé vykazovali nejvíc charakteristických vlastností typických pro pedofilní jedince a to velice významně. 

Pachatelé oběti cizí zastupovali ve výzkumném vzorku skupinu nepatrnou, nikoliv však vzhledem k malému vzorku zanedbatelnou (9 %). Ve všech případech se jednalo o jednorázový útok, kdy si pachatel vytipoval oběť na dětském hřišti nebo ulici. Objevovala se forma uplácení oběti, ale také použití násilní. Ve dvou případech se jednalo o devianta, a navíc se jeden pachatel při překonání odporu oběti a její volání o pomoc, dopustil dokonaného pokusu o vraždu. 

Je teorie shodná se skutečností? 

Autoři se shodují na překvapujícím závěru. Obvyklými pachateli nejsou parafilní devianti, společensky vyloučení jedinci, osoby závislé na drogách nebo alkoholu, nemocní či osoby se zdravotním postižením. Jedná se většinou o průměrné jedince napříč všemi společenskými vrstvami, jejichž sexuální orientace není kvalitativně narušena[2], oproti tomu sexuální devianti tvoří mezi pachateli pohlavního zneužívání potažmo znásilnění menšinu[3]. Nejčastěji jsou to otcové, strýčkové, trenéři, sousedi, sourozenci etc.[4], kteří využijí závislosti oběti nebo svého autoritativního postavení, následně zneužijí důvěry dětské oběti, kterou k nim dítě chová, a vykonají sexuální akt. Tyto úvahy podporují taktéž závěry vlastní analýzy, kdy se z 91 % jednalo o osoby dítěti známé či blízké a pouhých 9 % zastupovali pachatelé dítěti neznámé. 

Léčit nebo trestat? 

Sexuologické ochranné léčení je možné uložit pachateli sexuálně motivovaného trestného činu a činu jinak trestného v souvislosti se zjištěnou sexuální deviací po přezkoumáni sexuologického znaleckého posudku a následné úvaze soudu. Při rozhodování o uložení druhu ochranného léčení, musí soud přihlížet zejména k nebezpečnosti sexuálního delikventa a jeho motivaci k výkonu ochranného léčení. 

Soud vedle vyslovení viny a uložení trestu, může na základě zjištěné sexuální odchylky uložit pachateli trestného činu znásilnění sexuologické ochranné léčení v ústavní či ambulantní formě a ve zvlášť závažných případech taktéž zabezpečovací detenci. Dle mého není sporu o tom, že aby došlo k nápravě deviantního pachatele, je nutné nastolit jeden z druhů ochranného opatření omezující osobní svobodu pachatele. Ovšem jak odpovědět na otázku trestání nebo léčení, je-li pachatelem nedeviantní jedinec, u něhož delikvence nebyla zjištěna s ohledem na to, že tito pachatelé tvoří většinu sexuálně motivovaných pachatelů, na čemž se shoduje například Zvěřina a podporují ho i mé výsledky analýzy, kdy se v rámci mého malého výzkumného vzorku objevilo dohromady 26 nedeviantních pachatelů. U těchto pachatelů dojde v rámci rozsudku k pouhému konstatování viny a odsouzení k trestu odnětí svobody či trestu podmíněnému odsouzení a následné spolupráci s probační a mediační službou. Vyvstává otázka, jak efektivně působit na tyto pachatele sexuálního násilí, kteří nepodstupují léčbu, a zda je pobyt ve vězení či podmíněné odsouzení pro sexuálního nedelikventa dostačující a zamezí teoreticky možné sexuální recidivě. 

Vnímám jako potřebné, aby vznikaly programy zaměřující se na odsouzené sexuální nedelikventy, jež by osoby se specifickými sexuálními preferencemi vedly k řádnému životu. V této souvislosti vyzdvihuji například projekt Parafilik zaměřující se na systémové řešení přetrvávajícího problému neexistence souboru preventivních opatření pro nedeviantní osoby s neobvyklými sexuálními preferencemi. Cílem je preventivní terapeutické působení na osoby, jež jsou kvůli svým sexuálním preferencím ve zvýšeném riziku sexuální delikvence či jiných dopadů.[5] Tento projekt funguje na principu dobrovolnosti a přihlášení je možné pouze na základě vlastní iniciativy. Důležité je obdobné programy dostávat do povědomí rizikových skupin. Na základě vlastního šetření jsem provedla výzkum a položila si pro sebe otázku: Pokud bych byla osobou vykazující deviantní či nedeviantní sklony, kde bych mohla narazit na upozornění mého problému či nabídnutí pomoci? Na pornografických stránkách pornhub.com, jsem proto do vyhledávače zadala klíčové slovo „children“. Vedle upozornění na škodlivost obsahu, byl přiložen odkaz na parafilik.cz s nabídkou poskytnutí pomoci. 

Zodpovězení otázky léčit nebo trestat nedeviantní i deviantní pachatele je zapotřebí řešit systematicky. Pomoc zvlášť zranitelným obětem znásilnění považuji za stejně důležitou jako pomoc pachatelům znásilnění zejména z důvodu prevence a zamezení recidivy.


[1] Taubner,V. Nejstřeženější tajemství-sexuální zneužívání dětí. Praha: Trizonia, 1996, s. 46.

[2] Brzek, A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1997, s. 41.

[3] Válková, H. A kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 436.

[4] Taubner,V. Nejstřeženější tajemství-sexuální zneužívání dětí. Praha: Trizonia, 1996, s. 44.

[5] https://parafilik.cz

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články