Utajované informace v řízeních podle zákona o pobytu cizinců

V otázce vstupu a pobytu cizích státních příslušníků ustálená judikatura Ústavního soudu konstantně zdůrazňuje, že Česká republika jako suverénní stát rozhoduje o tom, za jakých nediskriminujících podmínek je umožněn vstup a pobyt cizinců na vlastním území.[1]

advokát, Advokátní kancelář Čechovský & Václavek
právní asistent, Advokátní kancelář Čechovský & Václavek
Základní práva
Foto: Fotolia

Jednou z těchto podmínek je nepochybně zájem státu, aby přítomnost cizince nepředstavovala ohrožení jeho bezpečnosti či jiných základních zájmů společnosti, tj. veřejného pořádku. Závěr, že osoba cizince představuje státobezpečnostní nebo jiné nežádoucí riziko, se může mimo jiné opírat o tzv. utajované informace jako specifický podklad pro vydání správního rozhodnutí. S ohledem na povahu těchto informací není vyloučeno, že určitá procesní práva mohou být významně dotčena, neboť smysl a účel utajení vyžaduje, aby dotčený cizinec neměl plný přístup k citlivým informacím, jejichž prozrazení může potenciálně vést k nežádoucím následkům, resp. k ohrožení zájmů státu. Na druhou stranu toto nemůže odůvodňovat popření samotné podstaty (jádra) procesních práv, která jsou cizinci přiznána jako účastníkovi správního řízení, jako například právo seznámit se s takovými podklady či právo znát podstatu důvodů správního rozhodnutí. Problematika utajovaných informací je nicméně natolik komplexním tématem, že ji nelze uspokojivým způsobem vyčerpat v jediném článku, proto se zaměříme toliko na dva okruhy otázek, a sice na kvalitativní požadavky utajovaných informací, včetně způsobu jejich hodnocení, a obecně práva cizince se seznámit s utajovanými informacemi, případně právo znát skutečné důvody správního rozhodnutí.

Platná právní úprava

Dříve než přistoupíme k samotnému výkladu, je pro snadnější pochopení problematiky utajovaných informací vhodné alespoň ve stručnosti představit platnou právní úpravu. Pro účely našeho výkladu jsou klíčová především dvě ustanovení, a to § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),[2] a § 169m zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).[3]

První z nich zakotvuje právo se vyjádřit podkladům rozhodnutí coby základní součásti práva na spravedlivý proces,[4] které implicitně obsahuje též právo seznámit se s takovými podklady. Nicméně možnost se seznámit s podklady rozhodnutí může být podstatným způsobem omezena, a to z důvodu nutnosti ochrany utajovaných informací. Ze znění § 36 odst. 3 správního řádu, totiž vyplývá, že účastníkovi řízení bude umožněno se seznámit s takovým podkladem pouze v takové podobě, která nezmaří účel jejich utajení, a není-li to možné, je mu alespoň v obecné rovině sdělen jeho obsah. Na tomto místě je nicméně třeba upozornit, že seznámení se podklady rozhodnutí alespoň v omezené podobě je garantováno pouze v těch případech, kdy se rozhoduje o právním nároku účastníka řízení. V opačném případě, je možnost seznámit se s utajovanou informací zcela vyloučena.[5] K významu rozlišování mezi nárokovým a nenárokovým právem bude zvlášť věnována pozornost.

V této souvislosti stojí za zmínku vnitřní odkaz dotčeného ustanovení na § 17 odst. 3 správního řádu, který dále upřesňuje, jaké podklady je možné uchovávat mimo spis, což lze chápat jako formální podmínku pro omezení práva účastníka řízení se seznámit s podklady rozhodnutí. Mezi ně totiž patří mnohokráte opakované utajované informace, přičemž zvláštní postavení mají v tomto kontextu utajované informace, jejichž původcem je Policie České republiky nebo zpravodajské služby, neboť ty se vždy uchovávají mimo spis.[6]

V tomto směru obsahuje ustanovení § 169m odst. 1 zákona o pobytu cizinců zvláštní úpravu, která na rozdíl od obecné právní úpravy nerozlišuje mezi tím, kdo je zpracovatelem utajované informace. Ze zákonné dikce totiž vyplývá, že veškeré „písemnosti nebo záznamy, které obsahují informace, se v řízení podle tohoto zákona uchovávají odděleně mimo spis a nestávají se jeho součástí.“ Jinými slovy, všechny utajované informace se bez ohledu na jeho původce uchovávají mimo spis, čímž je per se omezeno cizincovo právo seznámit se s utajovanou informací jako podkladem rozhodnutí. Vzhledem k subsidiární povaze správního řádu[7] je třeba citované ustanovení považovat za lex specialis. Jak bude níže uvedeno, použitelnost ustanovení § 36 odst. 3 věta druhá část za středníkem správního řádu nemusí být bez dalšího vyloučena.[8]

Z ustanovení § 169m zákona o pobytu cizinců ještě zmiňme právní úpravu obsaženou v odstavci 2 a 3. Ta se již nedotýká problematiky seznamování se podklady rozhodnutí, nýbrž odůvodnění správního rozhodnutí vydaného v cizinecko-správním řízení. I této otázce bude také zvlášť věnována pozornost. Ve stručnosti toliko zmiňme, že oba odstavce předmětného ustanovení jsou zvláštní právní úpravou k § 68 odst. 3 věta druhá správního řádu.

Kvalitativní požadavky utajovaných informací a jejich hodnocení

Vychází-li správní orgán při rozhodování ve věcech pobytu cizinců z utajovaných informací, nutně vyvstává otázka, zda utajované skutečnosti, na jejichž základě dospěl aplikující správní orgán k závěru o ohrožení bezpečnosti státu či veřejného pořádku, musí splňovat určitou kvalitu. Jinými slovy, zda skutečnosti chráněné utajovanou informací mohou být jakékoliv povahy, anebo musí splňovat určitá kvalitativní kritéria. Odpověď na tuto otázku poskytuje bohatá judikatura správních soudů, která sice vznikla na půdorysu přezkumu rozhodnutí vydaných podle zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,[9] ale její nosné důvody jsou plně přenositelné též pro cizinecko-správní řízení.[10]

V prvé řadě je třeba odkázat na klíčové usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který po rekapitulaci dosavadní rozhodovací praxe uzavřel, že […] byť jde o podkladové akty, nemohou být zprávy zpravodajských služeb pouze vyjádřením názoru jejich zpracovatele, bez patřičného skutkového podkladu zachyceného ve spise a soudem ověřitelného. Žalovaný i správní soudy musí mít možnost zhodnotit věrohodnost a přesvědčivost zpravodajské informace a její relevanci ve vztahu k bezpečnostnímu řízení.“[11] Na tomto místě je třeba upozornit, že „skutkový základ úvahy mohou tvořit v podstatě jakékoli informace, které má příslušný orgán k dispozici, ať již je získal z jakýchkoli zdrojů a jakýmikoli prostředky. Podstatná je jen informační hodnota takových zjištění“,[12] kterou lze hodnotit z mnoha hledisek, především s ohledem na věrohodnost, přesvědčivost, relevanci a v neposlední řadě ověřitelnost utajované informace.

Na citovaná rozhodnutí navázala judikatura v oblasti cizineckého práva, která navíc zdůraznila, že utajované informace musí poskytovat „[…] dostatečně přesný a spolehlivý skutkový základ pro právní posouzení věci“[13] a současně musí být dostatečně individualizovány, a to tak, že obsahují […] fakta (mimo jiné místní a časové údaje), zdroj a způsob jejich zjištění či ověření, popisující chování, jednání či další činnosti stěžovatele, případně dalších osob.“[14]      

Co se však pod těmito kritérii rozumí? Začneme-li od posledních dvou hledisek, tj. dostatečné přesnosti a individualizace, nečiní jejich vymezení zvláštní obtíže. Obecně lze říci, že tato judikatorní kritéria v zásadě požadují, aby konkrétní utajovaná informace byla „na míru šitá“ ve vztahu ke dotčenému cizinci, v jehož neprospěch má být rozhodnuto. Informace obecného charakteru zřejmě nebude splňovat kritérium individualizace, tj. aby se primárně vztahovala a pojednávala o konkrétním cizinci. Současně nebude naplněno ani kritérium dostatečné přesnosti, u něhož se předpokládá, že informace bude natolik detailní, že umožní učinit závěr o ohrožení bezpečnosti státu, případně veřejného pořádku. S tím úzce souvisí kritérium relevance, kdy utajovaná informace musí obsahovat skutečnosti, které mají určitou vypovídající hodnotu při posuzování rizik, které cizinec představuje nebo může představovat. Jinými slovy, skutečnosti bez jakéhokoliv vztahu k státobezpečnostním zájmům či k zájmům veřejného pořádku nejsou způsobilými utajovanými informacemi. Pokud se jedná o zbývající kritéria věrohodnosti a přesvědčivosti, je jejich pojmové vymezení obtížnější. První z nich právní doktrína vymezuje jako „vlastnost, jež nám určuje, zda jsou relevantní subjekt, popř. zpráva, kterou nám poskytuje, hodny důvěry, tj. zda jim máme či nemáme věřit jako pravdivým.“[15] V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že při hodnocení utajované informace z hlediska věrohodnosti správní orgán ani správní soudy nemohou přezkoumávat její pravost ani pravdivost.[16] V případě kritéria přesvědčivosti se ptáme, nakolik jsou závažné v utajovaných informacích popsané a zachycené skutečnosti, že ve svém souhrnu vedou k jednoznačnému závěru o ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Ten však musí být (zpětně) ověřitelný, proto nepostačí toliko konečné stanovisko zpracovatele utajované informace. Jak vyplývá z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu, takový závěr se musí opírat o určité skutkové okolnosti, které jsou dostatečně podrobné a vztahují se výlučně k osobě cizince, kdy jednotlivé okolnosti v případě pochybností je možno ověřit a potvrdit.        

Shora předložené požadavky na obsahovou kvalitu utajovaných informací jsou pochopitelné, neboť v důsledku procesních omezení, kdy cizinci nejsou tyto informace plně zpřístupněny, musejí být tato omezení určitým způsobem vyvážena tak, aby byla přiměřená sledovanému účelu.[17] Proto jsou kladeny vyšší požadavky při rozhodování o pobytových oprávněních, je-li utajovaná informace jedním z podstatných podkladů pro vydání rozhodnutí, jímž je ovlivňován celkový výsledek cizinecko-správního řízení. Z tohoto důvodu je nepřijatelný argument, podle něhož toliko formální klasifikace určité informace jako utajené bez dalšího znamená, že jsou splněny kvalitativní požadavky na informační hodnotu utajované informace,[18] tj. věrohodnost, přesvědčivost, relevance, ověřitelnost, dostatečná přesnost a individualizace. V opačném případě by to vedlo k těžko obhajitelnému závěru, podle kterého by aplikujícímu správnímu orgánu, případně správnímu soudu, nezbývalo nic jiného než uvěřit zpracovateli utajované informace. Ostatně – v kontextu správního soudnictví – by to znamenalo v právním státě nepřípustnou rezignaci na kontrolní funkci správního soudnictví vůči veřejné správě.[19]

V tomto smyslu je to v prvé řadě správní orgán, který je povinen hodnotit utajovanou informaci z výše uvedených kvalitativních hledisek, a to bez ohledu na to, kdo je jeho původcem (zpracovatelem). Není totiž vyloučeno, že zpracovatel utajované informace byl ze strany svých informačních zdrojů uveden v omyl nebo dílčí (správné) informace byly naopak mylně vyhodnoceny a důsledku toho byly vyvozeny chybné závěry.[20] Proto za provedení a konečný výsledek cizinecko-správního řízení nese odpovědnost aplikující správní orgán.[21]

Je-li rozhodnutí takového správního orgánu napadeno správní žalobou, tak tato povinnost přechází na správní soud. V rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí je kontrolní role soudu naprosto klíčová, neboť jako orgán soudní moci supluje procesní aktivitu cizince a přezkoumává konkrétní utajovanou ze všech výše uvedených hledisek.[22] K tomu je vhodné dodat, že pokud má být dosaženo optimální rovnováhy mezi navzájem protichůdnými zájmy (tj. práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a zájmem státu na utajení informací potřebných k ochraně bezpečnosti státu nebo jiných fundamentálních zájmu na straně druhé), musí existovat účinná soudní kontrola. Ta vyžaduje, aby správní soud jako garant práva na spravedlivý proces měl neomezený přístup ke všem informacím, tak aby se mohl s utajovanou informaci jednak přímo seznámit a jednak na základě toho byl schopen ji ověřit (verifikovat), a v tomto směru vyvinul zvýšenou aktivitu vůči postupu veřejné správy v podobě hodnocení utajených informací podle výše uvedených kritérií.[23] To se rovněž promítá v judikatorně vysloveném požadavku, aby se utajovanými informacemi seznámili všichni členové senátu soudu, neboť jen za těchto podmínek přichází v úvahu jejich následné hodnocení. Skutečnost, že se soud, resp. členové rozhodujícího senátu, skutečně seznámili s utajovanou informací, musí prokazatelně vyplývat ze soudního spisu, případně z odůvodnění rozhodnutí.[24] Otázka kvality utajovaných informací je v kontextu soudního přezkumu klíčová právě proto, že sám cizinec se proti jejich obsahu nemůže nijak účinně bránit. Úkolem soudu je skutečnosti obsažené v utajovaných informacích ověřit a potvrdit jejich věrohodnost a relevanci (včetně jejich dostatečné přesnosti, přesvědčivosti a individualizace).[25]

Smyslem a účelem zvýšené aktivity při hodnocení utajovaných informací je především ochrana veřejných subjektivních práv cizinců jako účastníků cizinecko-správního řízení. V řízeních, kde bylo užito utajovaných informací, je to navíc správní soud, který zajišťuje jednak garanci férovosti řízení a jednak vyrovnává nerovnává nerovné postavení cizince, tím že je hodnotí, zda splňují všechna kvalitativní kritéria.[26] „Jinými slovy, v případě použití utajovaných informací, k nimž z legitimních důvodů je omezen přístup účastníkovi řízení, je soudní přezkum jedinou garancí zajišťující vyloučení libovůle v rozhodování správních orgánů a tato garance je navíc považována za nutnou součást vyvážení těchto procesních omezení účastníka řízení.“[27]

Konečný úsudek založený na utajované informaci, že cizinec představuje riziko pro bezpečnost státu nebo veřejný pořádek, podle recentní judikatury jasně vyžaduje, aby byly kumulativně splněny následující kvalitativní kritéria: (1) věrohodnost; (2) přesvědčivost; (3) relevance; (4) dostatečná přesnost; (5) individualizace; (6) ověřitelnost. Aby utajovaná informace mohla být vůbec způsobilým utajovaným podkladem pro vydání rozhodnutí, musí splňovat všechna shora uvedené atributy.

Procesní omezení cizince     

Přestože současná judikatura klade poměrně vysoké nároky jak na samotnou kvalitu utajovaných informací, tak aktivitu státních orgánů, především správního soudu, při jejich hodnocení, zůstává stále nevyřešena otázka procesních práv cizince v řízení, kde figurují utajované informace. Jejich existence totiž nemusí bez dalšího znamenat, že cizinci jsou bez dalšího upřena všechna procesní práva, prostřednictvím nichž se může účinně bránit proti obsahu utajované informace. Tuzemská judikatura shodně s judikaturou unijního a štrasburského soudu nepovažuje za přijatelnou situaci, kdy dotčený cizinec je fakticky držen v nevědomosti, ať už formou znemožnění nahlížení do utajované informace alespoň v agregované či utajované informace nebo nesdělením podstatného důvodu negativního rozhodnutí. V kontextu procesních práv je však třeba důsledně rozlišovat mezi právem se seznámit samotnou utajovanou informací na straně jedné a právem znát podstatné důvody (negativního) rozhodnutí na straně druhé.[28]

V případě práva seznámit se utajovanými informacemi je zde klíčové ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu. Jak již bylo výše řečeno, toto ustanovení zakotvuje obecné procesní právo účastníka řízení se vyjádřit k podkladům rozhodnutí, které nutně zahrnuje shora uvedené právo se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí. Výjimku z tohoto pravidla představují písemnosti a záznamy, které jsou uchovány odděleně mimo spis. V takovém případě právo nahlížet do podkladů rozhodnutí, jež byly odděleny ze správní spisu, přechází do zvláštního režimu. Účastníkovi řízení se totiž umožní seznámení se s utajovanou informací toliko v podobě, která nezmaří účel utajení (např. anonymizované nebo agregované údaje). To je však podmíněno, že se v cizinecko-správním řízení rozhoduje o právním nároku účastníka řízení. V opačném případě se toliko v obecné rovině sdělí, jaké skutečnosti z utajované informace vyplývají.

Přiznání práva nahlížet do utajované informace je tedy odvislé od toho, zda cizinec má právní nárok na udělení pobytového oprávnění, či nikoliv. Tento závěr potvrzuje i judikatura správních soudů, podle níž „zásadní význam pro aplikaci uvedeného ustanovení bude mít […] rozlišení nárokových a nenárokových pobytových oprávnění, neboť v případě právního nároku bude mít cizinec přístup k utajované informaci alespoň v agregované podobě.“[29] Ačkoliv převládající právní doktrína v zásadě odmítá tezi, že cizinci mají právní nárok na vstup a pobyt na území České republiky, je třeba upozornit, že v určitých případech takový nárok může vyplývat z unijního práva.[30] V takovém případě musí být cizinci umožněno seznámení s utajovanou informací, byť toliko v omezené podobě.

Co když se rozhoduje o pobytovém oprávnění, na který není právní nárok? Znamená to, že cizinci není sděleno vůbec nic? Nikoliv. V takovém případě vystupuje do popředí právo znát podstatu důvodů negativního rozhodnutí, jak bude níže vyloženo. Jak upozornila judikatura správní soudů, […] povinnost správního orgánu dle § 36 odst. 3 správního řádu míří na sdělení nějakých ‚skutečností‘, byť v obecné rovině, nikoli jen na sdělení předběžného právního hodnocení.“[31] S odkazem na průlomová rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie[32] a Evropského soudu pro lidská práva[33] dospěla judikatura správních soudů k závěru, že i v těchto případech musí cizinci sdělena alespoň podstata důvodů, resp. musí být seznámen alespoň s podstatou důvodů, na jejichž základě má být vydáno negativní rozhodnutí. Přirozeně míra podrobnosti takového sdělení se odvíjí případ od případu, tudíž není dobře možné předem stanovit, jak takové sdělení má vypadat. Přesto se domníváme, že se tak nemá dít způsobem, kdy je toliko jinými slovními formulacemi reprodukováno zákonné ustanovení. Nežádoucí je taktéž situace, kdy samotné sdělení je obsahově natolik obecné a univerzální, takže se cizinec ve výsledku nedozví vůbec nic. Proto je třeba trvat na tom, aby byly sděleny natolik relevantní, a pokud možno též dostatečně určité, skutečnosti, jež cizinci umožní účinně a smysluplně brojit proti závěrům, jež vyplývají z utajované informace. Inspirativním je v tomto směru nedávné rozhodnutí správního soudu, podle kterého ve sdělení podstatných důvodů by „například mohlo být uvedeno, zda důvody, pro které správní orgány stěžovatelku považují za bezpečnostní riziko pro Českou republiku, spočívají v jejím vlastním jednání, či v jednání jiných, s ní určitým způsobem spojených osob, zda jde o jednání týkající se jejího soukromého či pracovního života, zda se jedná o činnost dlouhodobou, případně jeden či více časově krátce ohraničených, ovšem závažných incidentů, a tak podobně.“[34]

Od problematiky sdělování podstatných skutečností vyplývajících z utajovaných informací ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu je třeba důsledně odlišovat otázku míry (kvality) odůvodnění správního rozhodnutí, jež se opírá o utajovanou informaci.[35] V tomto směru obsahuje zákon o pobytu cizinců zvláštní právní úpravu odůvodnění správního rozhodnutí, pokud je podkladem rozhodnutí utajovaná informace. Míra odůvodnění rozhodnutí není ale stanovena jednotně, jelikož se liší v závislosti na druhu utajované informace, resp. na tom jaký zájem státu je dotčen.

Ustanovení § 169m odst. 2 zákona o pobytu cizinců obecně uvádí, že je-li podkladem rozhodnutí utajovaná informace, musí splňovat dvě podmínky. Za prvé, je třeba uvést odkaz na takovou informaci a její stupeň utajení. Za druhé, jak úvaha při jejich hodnocení, tak důvody rozhodnutí se zmíní jen v tom rozsahu, ve kterém nejsou utajovanými informacemi.[36] Dodejme, že v těchto případech zákonodárce předem nestanoví, jaký zájem státu má být podle utajované informace dotčen, proto je žádoucí, aby byl určitým způsobem nastíněn.  

Odlišná situace však nastává, pokud mají být dotčeny esenciální zájmy (hodnoty) státu, a to bezpečnost, suverenita, územní integrita, demokratické základy, životy nebo zdraví osob. V takovém případě je rozsah odůvodnění podle § 169m odst. 3 zákona o pobytu cizinců omezen tak, […] že důvodem neudělení víza nebo rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu.“ Aplikace předmětného ustanovení však nemůže být předmětem „volné úvahy“ ze strany správního orgánu. Naopak „výluku z odůvodnění pak může podle napadeného ustanovení uplatnit toliko v případě, kdy se jedná o relevantní, a nikoliv zcela marginální bezpečnostní riziko. Pouze v takovém případě totiž platí, že vyjádření bezpečnostního důvodu, pro který správní orgán žádost zamítne, reálně může v konkrétním případě představovat ohrožení bezpečnosti státu či třetích osob […] a jen v takovém případě může být zákonná výjimka z povinnosti konkrétně uvést daný důvod zamítavého rozhodnutí legitimní.“[37]

Zvláštní právní úprava v zákoně o pobytu cizinců zřetelně rozlišuje utajované informace do dvou pomyslných skupin. Jedná-li se takovou informaci, z nichž vyplývá státobezpečnostní riziko, je odůvodnění správního rozhodnutí omezeno na nezbytné minimum, a sice na jedinou větu, podle které důvodem rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu. Nicméně, jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí, musí ohrožení taxativně uvedených hodnot, které představují bezpečnostní riziko pro stát, dosahovat obdobně vysokého stupně.[38] Správní orgán tak musí pečlivě vyhodnotit utajovanou informaci, na základě níž dojde k jednoznačnému závěru, že osoba cizince představuje ohrožení fundamentálních hodnot, jež chrání samotné jádro státnosti. V duchu požadavků na posuzování kvality utajovaných informací se domníváme, že stanovisko zpracovatele by nemělo předurčovat použitelnost § 169m odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán by proto neměl mechanicky přejímat zpracovatelem vyjádřený názor, že osoba cizince představuje státobezpečnostní riziko. Ostatně tento závěr lze opřít o gramatický výklad předmětného ustanovení, který použitím podmiňovacího slovesa „vyjde-li“ předpokládá jistou úvahu ze strany správního orgánu. V ostatních případech musí být míra odůvodnění podrobnější, což potvrzuje judikatura správního soudu, která konstatovala, že v textu odůvodnění musí být výslovně uvedena podstata důvodů, resp. srozumitelné shrnutí podstaty důvodů, o které se rozhodnutí opírá.[39] I v těchto případech je třeba trvat na tom, aby takové sdělení umožňovalo v co nejširší možné míře efektivní a plnohodnotnou obranu proti obsahu utajované informace, na které se zakládá negativní rozhodnutí.

Závěr

Při shrnutí předloženého výkladu můžeme učinit následující závěry. Má-li správní orgán v rámci řízení podle zákona o pobytu cizinců k dispozici utajovanou informaci, na základě které hodlá založit své negativní správní rozhodnutí, je povinen hodnotit její informační hodnotu, a to z hlediska ověřitelnosti, věrohodnosti, přesvědčivosti, relevance, dostatečné přesnosti a individualizace. Nedostojí-li správní orgán této povinnosti, připadá tato úloha v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí na správní soud. U něho se nicméně předpokládá, že vyvine zvýšenou aktivitu při posuzování utajované informace, neboť je to právě soud, který jako garant práva na spravedlivý proces vyvažuje případná procesní omezení.

Přesto nelze bez dalšího říci, že cizinec jako účastník řízení ztrácí veškerá procesní práva. Naopak má právo na to, aby mu byla sdělena alespoň podstata důvodů. Stejný požadavek lze vztáhnout i na samotné odůvodnění negativního správního rozhodnutí. Zde je třeba mít na paměti, že v případě, že jsou skutečně ohroženy esenciální zájmy státu, jako například bezpečnost státu, dochází k ještě podstatnějšímu omezení odůvodnění. V takovém případě má toliko minimalistickou podobu, neboť se jen uvede, že důvodem negativního rozhodnutí je ohrožení bezpečnosti státu. K tomu má docházet jen ve výjimečných případech, kdy ohrožení ze strany cizince dosahuje takového stupně, že jsou dotčeny samotné fundamentální zájmy státu.   


[1] nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11  

[2] zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[3] zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[4] PRŮCHA, Petr. Správní řád s poznámkami a judikaturou: podle stavu k 1.7.2019. 4. vyd. Praha: Leges, 2019, s. 130.

[5] § 36 odst. 3 in fine správní řád

[6] K rozlišování utajovaných informací srovnej POHOŘELÁ, Jaroslava. Utajovaná informace jako podklad pro vydání rozhodnutí v cizineckém správním řízení. In: POŘÍZEK, Pavel, JÍLEK, Dalibor. (eds.) Ročenka uprchlického a cizineckého práva 2018. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2019, s. 441. Dostupné zde: https://www.ochrance.cz/uploads-import/Publikace/Rocenka_cizinci_2018.pdf.

[7] § 1 odst. 2 správního řádu.  

[8] […]; není-li to možné, sdělí se takovému účastníkovi alespoň v obecné rovině, jaké skutečnosti z takových podkladů vyplývají.“

[9] zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

[10] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 4 As 108/2013-69, bod 28.

[11] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015‑40, č. 3667/2018 Sb. NSS, bod 32

[12] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2013 Sb. NSS

[13] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019‑28, č. 4031/2020 Sb. NSS, bod 22

[14] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, bod 32 a 37

[15] ŠÍNOVÁ, Renáta. Věrohodnost důkazních prostředků. In: HAMUĽÁK, Ondrej (ed). Debaty mladých právníků 2007. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 11.

[16] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 3 As 63/2012-25

[17] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 2 Azs 259/2019‑28, č. 4031/2020 Sb. NSS, bod 15 a tam odkazovaná judikatura.

[18] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255/2015-49, bod 20 až 21.

[19] usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2016, č. j. 4 As 1/2015‑40, č. 3667/2018 Sb. NSS, bod 27

[20] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2016, č. j. 4 Azs 255/2015-49.

[21] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2013 Sb. NSS.

[22] V tomto smyslu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 As 31/2011-101, č. 2602/2013 Sb. NSS.

[23] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2018, č. j. 1 Azs 439/2017-57, bod 27.

[24] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2 Azs 17/2022-60, bod 21.

[25] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 330/2019-36, bod 24; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2019, č. j. 9 Azs 81/2019-33, bod 23.

[26] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, č. j. 1 Azs 330/2019-36, bod 25.

[27] tamtéž.

[28] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.3.2022, č.j. 10 Azs 521/2021-43, bod 24.

[29] POHOŘELÁ In: POŘÍZEK, op. cit. sub 6, s. 442.

[30] V podrobnostech POŘÍZEK, Pavel. In: POŘÍZEK, Pavel, JÍLEK, Dalibor. (eds.) Aktuální právní problémy azylového a cizineckého práva. Praha: Kancelář veřejného ochránce práv, 2016, s. 37-63. Z judikatury například

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 1 Azs 250/2014-37, bod 16 až 24; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2019, sp. zn. 30 Cdo 2672/2018, R 17/2020 civ. A obecně občané EU a jejich rodinní příslušníci mají na unijního práva nárok na pobyt v jakémkoliv členském státě.

[31] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, bod 20 až 21.

[32] rozsudek velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 6. 2013, ZZ, C-300/11.

[33] rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 10. 2020, Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, stížnost č. 80982/12.

[34] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2022, č. j. 8 Azs 230/2020-48, bod 17.

[35] § 68 odst. 3 správního řádu

[36] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, bod 47 až 49.

[37] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2022, č. j. 10 Azs 521/2021-43, bod 33.

[38] tamtéž, bod 30.

[39] rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2022, č. j. 10 Azs 438/2021-47, bod 51.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články