Lze úsporami ze spoření pro dítě nahradit výživné?

Stěžovatelky – dcera a matka – se domáhaly zrušení rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelek zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a základní právo první stěžovatelky dle čl. 32 Listiny ve spojení s čl. 3 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.

Rozsudkem okresního soudu byla otci stanovena vyživovací povinnost, soud také určil nedoplatek na výživném. Ke zpětnému zvýšení výživného, které bylo požadováno, soud neshledal důvody a poukázal mj. i na možnost dcery/její matky čerpat peníze ze spořícího účtu zřízeného otcem.

Rozsudkem krajského soudu byl tento rozsudek co do výše výživného změněn. I když soud konstatoval podstatné zvýšení nákladů dcery v maturitním ročníku, podle soudu postačovaly na úhradu těchto výdajů úspory vyplacené po dosažení zletilosti.

Stěžovatelky okresnímu soudu vytkly, že nepřistoupil ke zvýšení výživného ke dni podání návrhu, ačkoliv shledal změnu poměrů jak u dcery, tak u otce. Naproti tomu při rozhodování o výši nedoplatku na výživném vzal soud do úvahy výši úspor, čímž nárok dcery na výživné zcela neoprávněně zkrátil.

Co se týká řízení před krajským soudem, namítaly, že v rozporu s jejich legitimním očekáváním soud nepřiměřeně a neopodstatněně snížil výživné. Soud dle nich nedostatečně posoudil majetkové poměry otce, který je sdělit odmítl, resp. akceptoval jejich vyměření prostřednictvím tzv. zákonné fikce.

V replice dále sdělily, že výživné dceři přiřknuté krajským soudem neodpovídá životní úrovni otce. Dále nesouhlasí s postupem soudu, když k tíži dcery posuzoval její nižší náklady, které byly ovlivněny také nízkou výší výživného a nízkými příjmy matky. Zdůraznili, že ač je otec v důchodovém věku, vlastní prosperující společnost generující nadstandardní zisk, což mu zajišťuje nadstandardní životní úroveň, na které má jeho dcera právo se podílet.

Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy musí pro stanovení adekvátní výše výživného zjistit všechny relevantní skutečnosti, včetně celkové majetkové situace povinného. Má přitom vycházet nejen z fakticity příjmů a reálných majetkových poměrů povinného, ale také z potenciality příjmů, tj. příjmů, kterých by mohl dosahovat. Současně musí přihlédnout také k celkové sumě movitého a nemovitého majetku povinného a ke způsobu jeho života, resp. jeho životní úrovni. Ta je dána bydlením, zájmovými aktivitami a koníčky, způsobem trávení dovolené atd. (nález ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23, body 18 a 19). Posouzení takového návrhu je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. nálezy ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24, bod 53, ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291), bod 9, ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 756/16 (N 114/81 SbNU 785), bod 10 či ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče nelze dle ÚS postupovat mechanicky a obecné soudy by při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Právem i povinností rodičů je také naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny. To v individuálních případech nevylučuje možnost, aby soudy rodičům s nadstandardními příjmy stanovily i nadstandardně vysoké výživné. Soudce by neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem (nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. V. ÚS 2278/24, bod 50).

Výživné placené rodičem slouží k okamžitému uspokojování potřeb dítěte, čemuž musí odpovídat i disponibilita plnění výživného. Pokud soud zavázal povinného rodiče platit výživné v pravidelných opětujících se částkách, a nebylo-li povinnému současně uloženo přispívat na tvorbu úspor, představují finanční vklady povinného rodiče na účtech (např. stavebního) spoření ve prospěch dítěte platby mimo rámec soudním rozhodnutí stanoveného výživného (viz usnesení Nejvyššího ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 20 Cdo 2922/2010).

Hovoří-li zákon o možnosti tvorby úspor, musí být dítěti z výživného zásadně spořeno vždy, pokud to majetkové poměry povinného umožňují, tj. nejen tehdy, jsou-li majetkové poměry, ale i celkové možnosti a schopnosti povinného hodně vysoké, resp. nadprůměrné. Vedle běžného výživného splatného zpravidla v podobě pravidelných měsíčních splátek je možné povinným stanovit povinnost platit také částky na tvorbu úspor, a to měsíčně, čtvrtletně či jinak. Ve fungující rodině rodiče, resp. prarodiče dětem také obvykle různě spoří. Proto je třeba mít za to, že úspory jsou odůvodněnými potřebami oprávněného dítěte i v situaci, kdy není dítěti spořeno „dobrovolně“ a o výživném, resp. jeho výši rozhoduje soud [Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Beck-online. C. H. Beck, 2020 (komentář k § 917, autorka Z. Králíčková)]

Z pohledu Ústavního soudu je v ústavních stížnostech stěžejní námitka, že krajský soud neoprávněně zohlednil finance, které otec spořil na vázaném účtu pro dceru, při stanovení výživného. Z judikatury a literatury je zřejmý požadavek, aby dítěti bylo z výživného zásadně spořeno vždy, pokud to majetkové poměry povinného umožňují. Úspory však nejsou běžným výživným, přestože jde o formu plnění vyživovací povinnosti, ale plní odlišnou funkci. Jde o nástroj, který má dítěti kompenzovat náklady vzniklé v budoucnu - tj. poté, kdy zanikla vyživovací povinnost rodičů (pořízení bydlení, další studium), nebo má uspokojovat případné mimořádné (nadstandardní) výdaje, které nepokrývá běžné výživné, případně to již nedovolují (neumožňují) majetkové poměry rodičů (typicky školné na zahraniční škole).

Krajský soud při rozhodování o výživném konstatoval, že „zejména v maturitním ročníku“ se náklady dcery podstatněji zvýšily, avšak na pokrytí těchto „mimořádných výdajů“

jí postačily úspory od otce. Jako mimořádné výdaje přitom označil i nové vybavení pokoje, výdaje na kurzy, školu, cestování (mj. i se školou) apod. Na novém vybavení pokoje nebo výdaji spojenými se školou však nelze spatřovat nic mimořádného v tom smyslu, že by neměly být kryty z „běžného“ výživného. Z provedeného dokazování i závěrů soudu plyne, že otec má dlouhodobě nadstandardní životní úroveň a vysoké příjmy, a proto by měly být takové výdaje pokryty běžným výživným, jehož výši měl (zpětně) v odpovídající výši stanovit soud. Za takto zjištěných majetkových poměrů otce není v souladu s výše uvedenými požadavky zákona a judikatury, aby krajský soud zvýšil otci vyživovací povinnost na přiměřenou výši až od data pozdějšího, byť navýšení bylo možné i za dobu minulou; namísto toho nepřípustně zohlednil úspory dcery při placení výdajů, které by měly být zajištěny z běžného výživného.

Z okolností přitom nelze dovozovat, že by peníze vkládané otcem na vázaný účet byly zálohou na budoucí výživné ve smyslu § 918 občanského zákoníku. Účelem tohoto institutu je předcházet situacím, kdy by povinný (rodič) nebyl schopen plnit svou vyživovací povinnost v důsledku změny poměrů. Nic takového však žádný z účastníků netvrdil a nenapovídají tomu ani samotné dlouhodobě stabilně nadstandartní majetkové poměry otce.

Ústavní soud uzavřel, že úspory lze sice použít i v průběhu plnění vyživovací povinnosti, nemají však nahrazovat běžné výživné a uhrazování odůvodněných potřeb dítěte z tohoto běžného výživného. Pokud krajský soud v posuzované věci postupoval při stanovení výživného odlišně, zvolil postup jdoucí k tíži dcery a zákon nevyložil ústavně konformním způsobem, vybočil tím z rámce účelu stanoveného čl. 32 odst. 4 Listiny a postupoval v rozporu s právem dítěte na rodičovskou péči a výchovu. Zvoleným excesivním výkladem § 913 občanského zákoníku, nerespektujícím právo dcery na výživné, krajský soud současně porušil právo stěžovatelek na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavním stížnostem stěžovatelek zčásti vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu zrušil.