Násilná trestná činnost v péči lékařů

Stejně tak to vnímá i společnost. Byť v současnosti se v médiích nejvíce probírají různé hospodářské delikty, selhání úředních osob a samotné úplatkářství, jakmile dojde k nějakému útoku proti životu či jinému násilnému jednání, pozornost se ihned přenese právě na něj. Asi tak si lze ostatně vysvětlit, proč tak vysoké procento spoluobčanů považuje bezpečnostní situaci u nás za alarmující, ač násilná trestná činnost léta klesá, v nejhorším stagnuje, a náš stát je považován za jednu z nejbezpečnějších lokalit celé planety.

Chtěl bych se tentokrát zastavit u trestných činů proti zdraví, především u ublížení na zdraví dle § 146 a těžkého ublížení na zdraví dle § 145 trestního zákoníku a u jejich právní úpravy.

Pro začátek si připomeňme znění základních skutkových podstat:

§ 146 odst. 1, ublížení na zdraví:
Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán…

§ 145 odst. 1, těžké ublížení na zdraví:
Kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, bude potrestán…

Kde je hranice mezi odpovídajícím přestupkem a § 146, tzv. lehkým ublížením na zdraví, a kde začíná těžká újma na zdraví, to ze znění shora uvedených norem nezjistíme. Něco nám prozradí výkladové ustanovení z hlavy VIII. trestního zákoníku, § 122?

Ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví

(1) Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.

(2) Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.

Pro ty z vás, kteří se trestnímu právu nevěnují, může být možná překvapením, že ani nový trestní zákoník, stejně jako jeho předchůdce, blíže ony doby podmiňující příslušnou právní kvalifikaci neupravuje. Převzal z trestního zákona z roku 1960 v podstatě doslovné znění těchto norem, z čehož vyplývá, že se opírá o konstantní judikaturu soudů, která oba pojmy po dlouhá desetiletí vykládá shodně. Onen znak „nikoli jen po krátkou dobu“ stanovují soudy na dobu delší sedmi dnů, „delší dobu trvající poruchu zdraví“ pak na více jak šest týdnů. Takhle se to na právnických fakultách naší republiky učí již více jak padesát let.

Ale co se vlastně počítá, měří, zkoumá v oněch časových lhůtách? Čeho dní, čeho týdnů? Nejhrubším orientačním údajem bude délka pracovní neschopnosti poškozeného, pro definitivní právní kvalifikaci však nestačí.

Připomenu nejdříve rozhodnutí pléna Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. II Sbírky rozhodnutí roč. 1965 č. 7-8, textově takřka shodné je i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 38/65 a řada dalších: „Pracovní neschopnost a její trvání, i když je důležitým kritériem při posuzování charakteru poranění, není jediným z rozhodujících kritérií. Skutečný charakter poranění je proto nutno zkoumat i na podkladě dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozeného projevovalo, jaké lékařské ošetřování si vyžádalo, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu.”

Nejvyšším soudem popsané následky začaly soudy obecně nazývat omezením či znesnadněním obvyklého způsobu života postiženého.

Za takové omezení obvyklého způsobu života zpravidla soudy považují omezení pohyblivosti či upoutání na lůžko. Ovšem také třeba bolesti, zvýšenou teplotu, nutnost užívání léků, zejména pokud jde o jejich vedlejší negativní účinky, pochopitelně pracovní neschopnost a podobně. Zkrátka vše, co omezí různé stránky způsobu života poškozeného, třeba pracovní, společenské, kulturní, sportovní a podobně.

Jako jistý žertík o tom, jak neprůkazným následkem je délka pracovní neschopnosti, by mohla být považována právní věta Nejvyššího soudu R 21/1984:

„Okolnost, že při poruše zdraví, která má objektivně povahu ublížení na zdraví a vyžaduje si i pracovní neschopnost, poškozený na vlastní riziko práci vykonává, nemůže vést k závěru, že nejde o ublížení na zdraví.”

Ono se totiž významné procento násilné trestné činnosti stává v rodinách, mezi příbuznými, partnery, ale i přáteli a podobně. Vášně hádky už před příjezdem policie zchladnou a po ránu se řada poškozených cítí zase více příbuznými, než obětí. A tak honem nastoupí do práce, aby obviněnému nepřitížili…

Co mě však nedávno zaujalo z hlediska právníka věnujícího se trestnímu právu ještě více, je úvaha senátu 67 Tmo Městského soudu v Praze:

„Doba léčení stanovená pro delší dobu trvající poruchu zdraví pro účely posouzení charakteru újmy na zdraví se v právní praxi dlouhodobě nemění, zatímco léčebné metody doznávají významných posunů a pokroků, díky nimž se doba léčení naopak výrazně zkracuje, čímž nepochybně nastává mnohdy posun i v posuzování charakteru újmy na zdraví v konkrétních případech.”

Jasně, je to tak, lékaři jsou dnes schopni lecjaké zranění vyléčit mnohem dříve, zraněný je relativně rychle schopen předchozího obvyklého způsobu života, většina nutných operačních zákroků je méně invazivních a snadno se hojících.

Pokud jsem článek začal optimistickým konstatováním, že naše bezpečnostní situace v České republice je statisticky stále lepší, tak po zamyšlení nad pravdivou úvahou našeho odvolacího senátu mně nezbývá, než připustit, že klesající tendenci násilných trestných činů neovlivňuje asi jenom vynikající práce policie, státního zastupitelství a soudů, ale i pokrok lékařské vědy a schopnosti lékařů samotných.