Výše trestu jako důvod vazby?

Nechci se zde zaobírat úvahami, co vede obyvatele tak bezpečného území, jakým je česká kotlina, k neustálému volání po drastičtějších trestech, mnohaletých žalářích, drakonicky krátkých soudních procesech. Ale z té četby si zvykám předem na to, s čím přijdou političtí reprezentanti této země při nejbližším předvolebním boji. Protože ti musí hledat témata pro své sympatizanty právě v podobných diskusích. A tak se potom aspoň nedivím, že ač patříme mezi nejbezpečnější země světa, máme jeden z nejvyšších počtů vězňů na počet obyvatel.

Přepjatou přísností však občas překvapí i soudci. Jako třeba v následujícím případu, který pro přehlednost musím zásadním způsobem zjednodušit, a proto ani nebudu uvádět, které soudy v případu rozhodovaly.

Obžalovaný byl stíhán pro násilný zvlášť závažný zločin, soud probíhal bez umístění obžalovaného ve vazbě, případně nahrazení vazebních důvodů příslušnými zákonnými instituty.

Nalézací soud shledal vinu obžalovaného za prokázanou a uložil mu trest ve výměře devíti let trestu odnětí svobody. A ihned po vyhlášení odsuzujícího rozsudku vyhlásil senát usnesení, jímž jej podle § 68 odst. 1 trestního řádu vzal do vazby z důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu. Podle § 73 písm. d) trestního řádu a § 88h trestního řádu byl zamítnut návrh obžalovaného na nahrazení vazby zákazem vycestování do zahraničí. Podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla současně přijata nabídka peněžité záruky.

Nechci komentovat výši trestu, ale pochopitelně ne až tak frekventovaný postup nalézacího soudu, který po vyhlášení rozsudku ihned, bez návrhu státního zástupce, vezme obžalovaného do vazby, v tomto případě z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. Ten pro připomenutí zní: „Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, …“

O poslední slova zákona také soud prvního stupně své vazební rozhodnutí opřel, když argumentoval nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 566/03, kde strážce ústavnosti mimo jiné vyslovil, že „­‚hrozbou vysokým trestem‛ lze odůvodnit tzv. útěkovou vazbu v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let.“ Zde obžalovaný dostal dokonce let devět, takže hrozba útěku před vysokým trestem je naplněna.

Proti tomuto usnesení podal obžalovaný stížnost, kterou odůvodnil prostřednictvím svého obhájce skutečně podrobně.

Zdůraznil, že vazba musí být podmíněna existencí konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu předpokládanou v ustanovení § 67 trestního řádu. Tyto skutečnosti pak musí být dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodnění takové obavy a nikoli jen mlhavými úvahami. To platí i pro útěkovou vazbu, přičemž v posuzované věci žádné takové konkrétní skutečnosti nalézací soud v napadeném usnesení neuvádí. Obžalovaný svým chováním nezavdal podnět k tomu, aby bylo možné se oprávněně domnívat, že uprchne nebo se bude skrývat. Poukaz nalézacího soudu na zámožnost obžalovaného je bezpředmětný, neboť v takovém případě by mohl být vzat do vazby každý, jehož průměrné měsíční příjmy jsou vyšší než výdaje. Lidská svoboda je jedno z nejdůležitějších lidských práv. Obžalovaný se vždy dostavil ke každému jednání soudu, ačkoli byl řádně zastoupen svým obhájcem. Pokud nalézací soud rozhodl o vzetí do vazby s poukazem na hrozbu vysokého trestu, tak je nutno si uvědomit, že tuto hrozbu bylo možno dovozovat již v momentě, kdy došlo k překvalifikaci skutku.

Stížnostní soud pak po přezkoumání všech výroků napadeného usnesení a řízení mu předcházejícího dospěl k závěru, že soud prvního stupně při svém rozhodování pochybil, pokud v dané fázi trestního řízení rozhodl o uvalení vazby na obžalovaného.

Podle stížnostního soudu shora citovaným nálezem Ústavního soudu ČR lze sice odůvodnit tzv. útěkovou vazbu v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let, když takový předpoklad byl v posuzované věci naplněn. Nicméně obžalovaný v duchu zmíněného nálezu může a má právo namítat a prokazovat za těchto okolností existenci konkrétních skutečností, jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminují, a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu.

Apelační senát se ztotožnil se stěžovatelem, že z jeho dosavadního přístupu k trestnímu řízení a z jeho vzetí do vazby předcházejícímu způsobu života nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, která by jakýmkoli způsobem signalizovala, že obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Po zahájení trestního stíhání byl obžalovaný sice vzat do vazby, ale jen na dobu cca jednoho měsíce a pouze z důvodu vazby koluzní. Předpoklad, že vysoký trest může být uložen, existoval po celou dobu trestního stíhání, a to zejména od okamžiku již zmíněné překvalifikace až do vyhlášení rozsudku, a orgány v přípravném řízení ani krajský soud přesto o uvalení vazby (do meritorního rozhodnutí) neuvažovaly, a to nepochybně proto, že k tomu neshledávaly žádný důvod.

Obžalovaný se řádně dostavoval ke všem úkonům trestního řízení včetně hlavního líčení, zdržoval se na adrese, kterou uvedl jako kontaktní, a podnikal ve svém oboru. V tomto ohledu dle stížnostního soudu lze u něj v dostatečné míře dovodit v konkrétní podobě onu ve výše citovaném nálezu požadovanou potřebnou společenskou konformitu jeho jednání a chování, která důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu eliminuje. Dává za pravdu argumentaci stěžovatele, že vazba představuje zcela krajní a navíc výjimečně ultimativní opatření ze strany orgánů činných v trestním řízení, pročež platí princip zdrženlivosti, proporcionality a fakultativnosti. Za této konstelace, kdy kromě uložení nepravomocného trestu odnětí svobody ve výměře devíti let nesnesl nalézací soud na podporu svého rozhodnutí žádnou další relevantní argumentaci a ani soud druhého stupně žádné skutečnosti podporující a ospravedlňující napadené rozhodnutí neshledává, je nutno považovat vzetí do vazby v tomto stadiu trestního řízení za neopodstatněné, byť byl obžalovanému uložen vysoký trest.

Nepovažuji tuto otázku za jednoznačnou, v hraničních případech ale vždy fandím méně ofenzivním postupům soudců, protože justici sluší předvídatelnost a přiměřenost.

Za paradoxní považuji potom „život“ argumentace Ústavního soudu ze zmíněného rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 566/03. Pokud si dobře pamatuji komentáře ústavních soudců, kteří toto rozhodnutí vydali, jejich ambicí bylo zúžit podmínky pro užívání vazebního důvodu § 67 písm. a) trestního řádu a celkově omezit počty vazebních stíhání. Poněkud lakonická věta o možném nepodmíněném trestu ve výměře 8 let však láká řadu právníků k odkazu, aniž by takový izolovaný argument vnímali v patřičných souvislostech.