Doložení pohledávky insolvenčního navrhovatele, o níž je účtováno

Doložení a přihláška pohledávky

V případě podání insolvenčního návrhu je věřitel podle § 105 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „IZ“) povinen společně s návrhem doložit, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, a k návrhu připojit její přihlášku.

Tato povinnost je dále modifikována pro případ, kdy (i) insolvenčním navrhovatelem je věřitel, který vede účetnictví nebo daňovou evidenci, a současně (ii) dlužníkem je právnická osoba. V takovém případě je insolvenční navrhovatel povinen doložit svoji splatnou pohledávku za dlužníkem jedním z předepsaných způsobů a k insolvenčnímu návrhu dále připojit:

uznání dluhu dlužníkem s jeho ověřeným podpisem;
vykonatelné rozhodnutí;
notářský zápis se svolením k vykonatelnosti;
exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti; nebo
potvrzení auditora, soudního znalce nebo daňového poradce, že insolvenční navrhovatel o pohledávce účtuje.

V úvodu citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývá posledně uvedeným dokladem splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele za dlužníkem, tj. potvrzením vystaveným zákonem určenou osobou (tj. auditorem, soudním znalcem nebo daňovým poradcem) o tom, že insolvenční navrhovatel o v insolvenčním návrhu uvedené pohledávce účtuje.

Požadavek na doložení splatné pohledávky insolvenčního navrhovatele má za cíl jednak ověřit, zda insolvenčnímu navrhovateli svědčí aktivní věcná legitimace k podání věřitelského insolvenčního návrhu a současně omezit prostor pro podávání šikanózních insolvenčních návrhů opřených o uměle vykonstruované pohledávky a tím přispět k tomu, aby insolvenční řízení nebylo zneužíváno jako nástroj konkurenčního boje.[2]

Podle důvodové zprávy je přitom legitimní požadovat po insolvenčním navrhovateli, aby svoji pohledávku prokázal a „zdánlivý nepoměr mezi požadavky kladenými na prokázání pohledávky uplatňované při zahájení insolvenčního řízení a uplatňované přihláškou v již zahájeném řízení je odůvodněn rozdílným charakterem obou úkonů z hlediska jejích dopadů do právní sféry dlužníka i dalších osob. Přísnější požadavky kladené na insolvenční návrh reflektují závažnost účinků zahájení insolvenčního řízení jak pro dlužníka, který je v jejich důsledku omezen v nákladní se svým majetkem a diskreditován jako spolehlivý obchodní partner v očích svých klientů i dodavatelů, tak pro dlužníkovy věřitele, kteří jsou v jejich důsledku omezeni v možnosti vymáhat své pohledávky.“[3]

Potvrzení o tom, že insolvenční navrhovatel o pohledávce účtuje

Dle Nejvyššího soudu musí potvrzení pro účely doložení pohledávky insolvenčního navrhovatele podle § 105 odst. 1 IZ jednoznačně vypovídat o řádné evidenci pohledávky za dlužníkem v účetnictví insolvenčního navrhovatele.

Lze přitom shrnout, že potvrzení musí splňovat následující podmínky:

Potvrzení musí být vystaveno zákonem určenou osobou, tj. auditorem, soudním znalcem nebo daňovým poradcem.

Pokud by potvrzení vystavila jiná než uvedená osoba, nesplňovalo by takové potvrzení zákonné požadavky a insolvenční navrhovatel by tak neprokázal svoji aktivní věcnou legitimaci.

Potvrzení se musí týkat pohledávky, z níž insolvenční navrhovatel podle insolvenčního návrhu dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci.

Zákon nevyžaduje, aby se potvrzení týkalo všech pohledávek insolvenčního navrhovatele, kterými disponuje vůči dlužníkovi a které případně také přihlašuje do insolvenčního řízení. Věřitelské insolvenční návrhy jsou zpravidla koncipovány tak, že v samotném návrhu navrhovatel uvede pouze některé (např. nejvyšší) pohledávky a ostatní pohledávky uvede v příloze insolvenčního návrhu, zejména pokud disponuje celou řadou pohledávek. Podle § 105 odst. 1 IZ přitom postačuje, pokud se potvrzení bude vztahovat (pouze) na jednu ze splatných pohledávek insolvenčního navrhovatele, kterou insolvenční navrhovatel současně přihlásí do insolvenčního řízení. Je tomu tak proto, že k doložení aktivní věcné legitimace postačuje insolvenčnímu navrhovateli pouze jediná splatná pohledávka za dlužníkem. Tím samozřejmě není nijak dotčen požadavek na pluralitu věřitelů, jako předpokladu úpadku dlužníka.

Potvrzení musí obsahovat jednoznačný závěr auditora, soudního znalce či daňového poradce, že insolvenční navrhovatel o pohledávce účtuje.

V rámci zpracování potvrzení zákonem určená osoba (tj. auditor, soudní znalec či daňový poradce) posoudí na podkladě účetních podkladů insolvenčního navrhovatele, zda je předmětná pohledávka zaevidována v účetnictví, tj. že o dané pohledávce insolvenční navrhovatel účtuje. Při této úvaze zákonem určená osoba bude především vycházet z (i) účetního deníku, a (ii) faktury, byla-li vystavena. V rámci zadání zákonem určená osoba posoudí, zda předmětná pohledávka je zaúčtována v souladu s právními předpisy, přičemž pro naplnění předpokladů uvedených v § 105 odst. 1 IZ je zásadní, aby závěr / nález zákonem určené osoby obsahoval jednoznačné a výslovné potvrzení, že předmětná pohledávka je řádně zaúčtována v účetnictví insolvenčního navrhovatele.

Účelem potvrzení přitom není potvrzovat existenci a právní důvod pohledávky či okamžik její splatnosti. Zákonem určená osoba (tj. auditor, soudní znalec či daňový poradce) by se tak při koncipování potvrzení měla vyvarovat takovému právnímu posouzení, které jí ostatně ani nepřísluší, a v potvrzení se pouze omezit na závěr, že insolvenční navrhovatel o dané pohledávce účtuje v souladu s právními předpisy. Tím samozřejmě není dotčena povinnost zákonem určené osoby v potvrzení náležitě specifikovat posuzovanou pohledávku, čehož zpravidla dosáhne uvedením mimo jiného také právního důvodu vzniku pohledávky a její splatnosti (např. pohledávka insolvenčního navrhovatele vůči dlužníkovi na zaplacení kupní ceny v určité výši dle kupní smlouvy z určitého dne uplatněná fakturou určitého čísla, vystavenou insolvenčním navrhovatelem určitého dne a splatnou rovněž určitého dne). Lze více než doporučit, aby specifikace posuzované pohledávky v potvrzení vystaveném zákonem určenou osobou odpovídala vymezení pohledávky v insolvenčním návrhu, resp. v přihlášce pohledávky.

Důležité je také uvést, že insolvenční soud bude ve vztahu k potvrzení vystaveného zákonem určenou osobou zkoumat zejména to, zda (i) potvrzení bylo vystaveno zákonem určenou osobou, (ii) posuzovaná pohledávka je totožná s tvrzenou a přihlášenou pohledávkou do insolvenčního řízení a (iii) potvrzení obsahuje závěr o tom, že insolvenční navrhovatel o dané pohledávce účtuje.

Vzhledem k nedostatku odborných předpokladů na straně insolvenčního soudu nebude insolvenční soud pravděpodobně hodnotit věcnou správnost potvrzení. V rámci posouzení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele podle § 105 odst. 1 IZ se tak insolvenční soud omezí pouze na přezkum formální správnosti předloženého potvrzení vystaveného zákonem určenou osobou.

Navzdory výše uvedenému je vhodné dále uvést, že i nadále je možné podat věřitelský insolvenční návrh pro pohledávku nevykonatelnou, kterou dlužník může považovat za spornou, jestliže o ní insolvenční navrhovatel účtuje a předloží o tom kvalifikované potvrzení. Naopak v případě, kdy insolvenční navrhovatel nebude schopen předložit kvalifikované potvrzení, může se namísto podání insolvenčního návrhu obrátit se svým nárokem na soud pořadem práva.

Důsledky nedoložení potvrzení

Dle závěru Nejvyššího soudu je předložení potvrzení vystaveného zákonem určenou osobou o tom, zda insolvenční navrhovatel o předmětné pohledávce účtuje, koncipováno podle § 105 odst. 1 IZ jako jedna z povinných příloh insolvenčního návrhu. To má za následek, že insolvenční soud je povinen tuto náležitost zkoumat ihned po zahájení insolvenčního řízení, tedy v té jeho fázi, v níž zkoumá formální náležitosti (projednatelnost) insolvenčního návrhu a jeho příloh. V rámci tohoto úvodního posouzení insolvenční soud zatím nezkoumá důvodnost insolvenčního návrhu, jíž se zabývá v pozdější fázi.

V případě, že insolvenční navrhovatel nedoloží, ani po výzvě insolvenčního soudu, potvrzení o účtování pohledávky, k pohledávce se pro účely rozhodnutí o úpadku nepřihlíží a insolvenční návrh insolvenční soud odmítne jako neúplný podle § 128 odst. 2 IZ. Nedoložení potvrzení o účtování pohledávky naopak nevede k zamítnutí insolvenčního návrhu (pro neprokázání pohledávky). Nejvyšší soud v této souvislosti totiž uzavřel, že jakkoliv část první věty za středníkem § 105 odst. 1 IZ hovoří o „doložení“ pohledávky, ve skutečnosti jde o doložení zákonem požadované přílohy.

Výše uvedené závěry mají přitom zásadní dopad na insolvenční navrhovatele, neboť v případě nesplnění povinnosti podle § 105 IZ není soud povinen nařídit jednání podle § 133 odst. 2 IZ za účelem zjištění sporných skutečností. O odmítnutí insolvenčního návrhu v takovém případě insolvenční soud rozhoduje bez nařízení jednání.

Závěr

Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro insolvenční navrhovatele zásadní, neboť stanoví, jaké náležitosti musí obsahovat potvrzení vystavené zákonem určenou osobou (tj. auditorem, soudním znalcem či daňovým poradcem) a jaké skutečnosti v této fázi insolvenční soud zkoumá. Nedoložení potvrzení o tom, že insolvenční navrhovatel o pohledávce účtuje, resp. doložení neúplného potvrzení pak vede k odmítnutí insolvenčního návrhu.

V případě jakýchkoli dotazů týkajících se podávání insolvenčních návrhů, jakož i jiných otázek věcně souvisejících s problematikou insolvenčního řízení obecně, Vám jsme k dispozici, neváhejte se proto na nás obrátit.