Ústavní soud k odškodnění pracovního úrazu

Začátkem roku tomu bylo přesně 10 let, co nabyla účinnosti novela zákoníku práce, která explicitně stanovila, že na pracovněprávní vztahy se subsidiárně použije občanský zákoník. Podle tehdy novelizovaného § 4 se má občanský zákoník použít na ty pracovněprávní vztahy, na které se zákoník práce použít nemůže. V otázce náhrady škody bylo následně dovozeno, že jelikož zákoník práce obsahuje zvláštní, výslovnou a komplexní úpravu náhrady nemajetkové újmy při pracovních úrazech, je subsidiární užití občanského zákoníku v tomto vyloučeno.

Na náhradu nemajetkové újmy při pracovním úrazu se tak užije výhradně § 271c zákoníku práce ve spojení s prováděcím nařízením vlády č. 276/2015 Sb., dle kterých se bolest a ztížení společenského uplatnění hodnotí v bodech, na základě kterých je přiznáno odškodnění (1 bod = 250 Kč).

Na náhradu nemajetkové újmy při nepracovním úrazu se potom užívá § 2958 občanského zákoníku, dle kterého má škůdce plně odčinit újmu peněžitou náhradou, která vyvažuje bolesti, další nemajetkové újmy a ztížení společenského uplatnění. Výše odškodnění není určena paušálně, ale počítá se v každém případě zvlášť ve světle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví.

Díky dvojkolejnosti právní úpravy odškodnění nemajetkové újmy nicméně mohlo dojít (a docházelo) k absurdním situacím, kdy ve zcela totožném případu (pokud jde o příčiny, průběh i následky události) je dvěma jedincům přiznána jiná částka jako odškodnění, a to pouze z důvodu jejich odlišného statusu (zaměstnanec a běžný smrtelník).

Jedním z těchto případů se zabýval i Ústavní soud ve svém nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 2925/20. V tomto případě utrpěl stěžovatel pracovní úraz při dopravní nehodě, kterou sám nezavinil. Jeho zranění spočívala ve zlomenině hrudní kosti a několika žeber, poranění tračníku, mesenteria a ruptuře svalů dolní stěny břišní, přičemž následně byl u stěžovatele shledán vznik invalidity prvního stupně s poklesem pracovní schopnosti o 35 %.

Soudem ustanovený znalec ohodnotil ztížení společenského uplatnění stěžovatele 700 body, na základě čehož byla stěžovateli přiznána částka 175 000 Kč. Jelikož stěžovatel původně nesouhlasil s kvalifikací úrazu jako pracovního, nechal si ještě před zahájením soudního řízení vypracovat lékařský posudek podle zmíněné Metodiky NS, ve kterém znalec určil výši náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 712 718 Kč, tedy částku 4 × vyšší, než jaká by mu náležela podle pracovněprávních předpisů.

Obecné soudy v řízení pak vyšly ze znění § 4 zákoníku práce a z toho, že pokud existuje pro pracovněprávní vztahy speciální předpis, tak je nutné jej aplikovat. Obecné soudy tedy odmítnuly užití Metodiky NS, která se dle nich vztahuje výlučně na občanskoprávní vztahy. Podobné postavení zaujal i Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání, jelikož otázka byla soudy vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Stěžovatel v tomto způsobu odškodňování újmy, který umožňuje zaměstnancům přiznat řádově nižší částku oproti stejným případům v občanskoprávních sporech, shledal porušení ústavně zakotveného principu rovnosti v právech a obrátil se na Ústavní soud.

Ústavní soud zdůraznil ochranu zdraví jako klíčové součásti práva na nedotknutelnost osoby, zejména se ale pak zabýval otázkou rovnosti a rovného přístupu k ochraně základních práva a svobod. Při přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda:

1. jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny (resp. srovnatelnost jejich postavení);
2. je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu;
3. jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra);
4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy sleduje legitimní cíl a je přiměřené.

Ve světle těchto kritérií tak vyvstala otázka, zda právní postavení zaměstnance, jako jediné relevantní rozlišující kritérium, ospravedlňuje mandatorní užití striktnější podzákonné právní úpravy namísto civilněprávně právní úpravy. Obecné soudy ani dosavadní judikatura, na níž se tyto ve svých rozhodnutích odkazovaly, přitom neobsahují jakékoli určení a vyhodnocení legitimního cíle, jehož by mohlo být dosaženo takovou nerovností, jíž byl stěžovatel v dané věci podroben.

Ústavní soud potom dospěl k závěru, že žádný legitimní cíl, jehož by mohlo být dosaženo daným nerovným zacházením, v rámci českého ústavního pořádku, který je ústavním pořádkem materiálního právního státu založeného na úctě k lidským právům a svobodám, neexistuje. S ohledem na princip plného odškodnění za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy nelze objektivně dojít k jakémukoli smysluplnému odůvodnění závěru o tom, že by stěžovatel, tedy zákonem zvláště chráněná fyzická osoba, měl být po právu za ztížení jeho společenského uplatnění, byť jej utrpěl v důsledku pracovního úrazu, kompenzován nižší částkou než jiná fyzická osoba ve srovnatelném postavení, jejíž nárok by byl posuzován dle občanského zákoníku.

Závěrem Ústavní soud označil za nepřijatelný závěr o tom, že výši odškodnění lze určit výlučně dle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. a uložil soudům provést ústavně konformní výklad dotčených ustanovení zákoníku práce - pokud stěžovatel prokáže, že by mu při posouzení věci dle obecné občanskoprávní úpravy náleželo odškodnění ztížení společenského uplatnění v částce vyšší, než by mu jinak náleželo dle kalkulace provedené dle vládního nařízení č. 276/2015 Sb., přiznají mu odškodnění alespoň na úrovni, které by se mu dostalo v občanskoprávním vztahu za daných okolností, a to bez toho, aby byl stěžovatel povinen tvrdit a prokazovat okolnosti v jeho poměrech, které by z jeho věci činily výjimečný případ.