Rozhodují soudci politicky?

Právo mezi legalismem a realismem

Proč jsem si vybral toto téma? Přiznám se, že mě trochu inspiroval povzdech našeho pana premiéra v loňském roce nad tím, že někteří čeští soudci rozhodují politicky. A možná ještě víc následná debata a hlasy, které se z justice celkem logicky a pochopitelně začaly ozývat, protože soudci přece rozhodují jen a pouze na základě zákona, nikoliv politicky. Jakkoli té odezvě z justice rozumím a asi v tu chvíli ani jiná být nemohla, připomnělo mi to už víc než století trvající debatu mezi právními legalisty, kteří tvrdí, že právo je vlastně objektivní fenomén, který umožňuje vyřešit sebezapeklitější případ prostě tím, že aplikujete objektivně existující pravidla, která v něm soudce nalezne, a mezi právními realisty, kteří přistupují k právu jako k politice.

Jak tomu tedy je? Budeme-li k sobě upřímní, je po mém soudu odpověď jednoduchá. A přestože se může na první dobrou jevit jako kontroverzní, je jediná možná.

Platí, že jsme povinni „řídit se právním řádem České republiky, vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a v souladu s ním rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě[1]“, a že se nesmíme nechat „ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním ani sdělovacími prostředky[2]“. Nicméně tvrdit, že jediné, co na nás působí, jsou texty právních předpisů a pravidla jejich výkladu formulovaná právní vědou, by bylo lhaním si do vlastní kapsy.

Odborná debata, vedená na poli společenských věd, podle čeho soudci rozhodují, resp. co vše na ně působí při výkonu jejich funkce, probíhá více než sto let. Velké množství studií a empirických výzkumů současnosti dokládá, že vedle práva samotného působí na soudce značné množství mimoprávních faktorů.

Mimoprávní faktory působící na soudcovské rozhodování

Jde o faktory, které ve svém souhrnu ovlivňují, respektive mohou ovlivňovat výsledky soudcovské činnosti, a tedy právo jako takové. Jejich společným jmenovatelem je prostý fakt, že soudce je (chvála Pánu Bohu za ty dary) stále ještě člověk. Nikoliv bezduchý stroj na aplikaci pravidel, nikoliv jakýsi „e-soudce“, ale člověk z masa a kostí, člověk s určitou povahou, temperamentem, emocemi, limitovanými znalostmi, zkušenostmi, hodnotovým nastavením…. Člověk žijící nikoliv ve skleníku, ve slonovinové věži či ve vzduchoprázdnu, ale jako součást širší společnosti, kterou vnímá a která na něj působí. Člověk mající omezené zdroje času, energie i materiálního vybavení….

A jelikož je každý člověk trochu jiný (to, co máme všichni stejné, je nevyhnutelnost chyb), platí i poměrně odvážná teze amerického soudce a právního filosofa Jeroma Franka, podle níž se právo (jakožto výsledek výkladu textu právních předpisů) může lišit v závislosti na osobě soudce, který danou věc rozhoduje. Není-li právo matematika a nemá-li řada právních otázek jediné možné (správné) řešení, zvyšuje se význam toho, kdo text právního předpisu interpretuje a právní pravidla v něm „nalézá“.

Vědci zkoumající mimoprávní vlivy působící na soudce člení tyto vlivy na interní a externí. Mezi interní vlivy (k nimž se za chvíli vrátím) lze zařadit téměř vše, co souvisí s osobností soudce jako takovou. Externí faktory představuje například způsob ustavení do funkce, omezenost mandátu a možnost jej opakovat, naši kolegové (kteří tvoří náš pracovní kolektiv a jednu z našich sociálních bublin), veřejné mínění, dění v médiích či na sociálních sítích, další sociální bubliny, v nichž se pohybujeme…. Anebo také podmínky, které máme pro naši práci, množství práce, čas, který máme na každé rozhodnutí, odborné zázemí na soudu, vybavení soudu atd.

Co znamená rozhodovat politicky?

Z těch mnoha (navzájem se ovlivňujících) mimoprávních faktorů se chci zaměřit jen na malou část, spojenou s osobností soudce, jeho povahou a motivací.

Ptáme-li se, zda soudci rozhodují politicky, musíme si nejdřív vyjasnit, co rozumíme pod pojmem „politika“. Protože politika stricto sensu, ve smyslu soutěže politických stran, je soudcům zapovězena[3] a nepochybuji o tom, že čeští soudci v tomto smyslu na politické kolbiště nevstupují. Určitě ne svou rozhodovací činností a dnes už (doufám) ani činností jinou. Nepřichází v úvahu, aby např. předsedkyně okresního soudu oficiálně podpořila ve volbách do Senátu určitého kandidáta[4] či aby se soudce přímo podílel na předvolební kampani v komunálních volbách[5]. A v tomto smyslu čeští soudci vskutku nerozhodují politicky, míněno podle své náklonosti k té či oné politické straně či hnutí.

Nicméně politika je mnohem širší pojem, zahrnující více než jen soutěž politických stran. V tom nejobecnějším významu jí lze podřadit téměř jakoukoliv snahu jednotlivce či skupiny lidí ovlivnit uspořádání společnosti, jejích zdrojů a hodnot, či – chceme-li – správu věcí veřejných. Ještě jinak řečeno, politikou lze rozumět i jakékoliv prosazování svého vidění světa, svých názorů či svých hodnot.

Soudce jako ústa zákona, nebo tvůrce práva?

A tady už je na místě se ptát. Opravdu soudci rozhodovací činností neovlivňují uspořádání věcí veřejných? Opravdu jsou toliko Montesqieovskými „ústy zákona“? Opravdu jenom nacházejí objektivně existující pravidla schovávající se v textech právních předpisů? Anebo je celý příběh mnohem barvitější a soudci jsou (tu více, tu méně) aktivními aktéry uplatňujícími svůj vliv a prosazujícími své vidění světa?

Současný předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts při svém nominačním projevu před Výborem pro soudnictví v Senátu USA v září 2005[6] mimo jiné uvedl, že soudci jsou rozhodčími, kteří pouze pískají podle předem stanovených regulí, jsou služebníky práva a nikoliv naopak. A zdůrazňoval potřebu pokory a skromnosti před názory nejen ostatních členů soudcovského sboru, s nimiž bude spolurozhodovat, ale také dalších právníků, kteří se snažili naplnit své poslání a formulovali pravidla (zhusta obsažená v precedentech) podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí.

Byl to nominační projev, v němž uchazeč zpravidla říká přesně to, co předpokládá, že členové orgánu schvalujícího nominaci chtějí slyšet. Ale budiž, vystihuje jeden z možných pohledů na soudcovskou činnost, jak ji chceme vidět. Je to nicméně tak trochu „wishful thinking“, jak by to mělo v ideálním světe, kde je striktně respektována dělba moci, vypadat.

Zcela na druhé straně spektra se nachází sdělení, které si lze přečíst v disentu 5 ústavních soudců k plenárnímu nálezu Ústavního soudu v tzv. kauze Anička[7], podle něhož je (zjednodušeně řečeno) ústavním právem v ČR to, co za ústavní právo prohlásí aktuální většina soudců Ústavního soudu. Jasné a stručné vystižení reality. Čtenáři se samozřejmě může vkrádat na mysl otázka, kdo je tedy čí služebník – zda soudce práva, nebo právo soudcovým?

Kolegové se zde mimoděk zcela otevřeně přihlásili k právnímu realismu a potvrdili před chvílí zmíněnou tezi Jeroma Franka – to, jaké máme právo, do určité míry závisí na osobách a osobnostech interpretů zákonných textů.

Není soud jako soud, není kauza jako kauza a není soudce jako soudce

Jak už to tak bývá, jediná správná odpověď na otázku, zda soudci rozhodují politicky, zní: „jak kdo“ a „jak kdy“. Podle okolností případu. Záleží na stupni soudu, na němž se daný soudce nachází, na konkrétní kauze, kterou řeší, jakož i na osobnosti dotčeného soudce.

Soudce okresního soudu rozhodující stovky většinou právně jednodušších případů[8], proti jehož rozhodnutí lze brojit řadou opravných prostředků, má jen velmi omezený prostor promítat do své rozhodovací činnosti „svoji politiku“.

Jinak je už na tom soudce Nejvyššího soudu, u něhož se mnohem více koncentrují složité případy nemající jednoznačné (či jediné správné) řešení a jehož rozhodnutí, podléhající pouze limitovanému přezkumu, představují „precedenty“ nastavující pravidla hry.

A pochopitelně ještě jinak soudce téměř omnipotentního Ústavního soudu, který představuje ultimativního interpreta a konečného hlídače, jehož rozhodnutí jsou definitivní[9]. Nemluvě o tom, že v prostředí Ústavního soudu s malým soudcovským sborem je vliv a význam každého jednotlivého soudce mnohem vyšší, než je tomu u soudů jiných.

Jinými slovy, čím vyšší soud, tím větší vliv (alespoň některých) mimoprávních faktorů. Také proto se sociologické (či politologické) studie zaměřené na mimoprávní vlivy působící na soudce soustředí téměř výhradně na ústavní či nejvyšší soudy.

Sečteno a podtrženo: Čím „výše“ soudce „sedí“, tím více je politickým aktérem, ovlivňujícím pravidla hry a v důsledku pak i společenské uspořádání.

Uměřenost, pokora a osobnost soudce

Intenzita, s jakou tak činí, závisí výrazně na jeho osobnosti, především pak na tom, kde se pohybuje na škále uměřenosti, pokory, odpovědnosti a respektu k ostatním aktérům. Či, jak by možná řekl Ladislav Mňačko, na tom, „ako mu chutí moc“.

Je korektní si to přiznat. Nemyslím si, že je to principiálně špatně. Jsme součástí systému tvořeného lidmi, jinak to ani být nemůže. Jako obvykle v těchto věcech jde o míru. Anebo, chcete-li, o uměřenost jakožto jednu z nejvýznamnějších Aristotelovských ctností. To, zda se soudcům českých vrcholných soudů daří být při výkonu svých funkcí moudří a uměření, nechám na hodnocení jiných.

[1] Slib soudce: Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.”

[2] Ustanovení § 80 odst. 2 písm. d) zákona o soudech a soudcích (soudce se nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky).

[3] Viz § 80 odst. 2 písm. d) a odst. 4, a dále § 85 odst. 3 zákona o soudech a soudcích (podle něhož výkon funkce soudce je neslučitelný s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí).

[4] Jako se tomu stalo v 90. letech minulého století v jednom nejmenovaném krajském městě, kde vaří prý nejlepší pivo na světě.

[5] Viz rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2015, č. j. 16 Kss 7/2014-92, a následná nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2617/15.  

[6] Viz projev současného předsedy Nejvyššího soudu USA Johna Robertse před Výborem pro soudnictví v Senátu USA v září 2005, dostupný na https://www.govinfo.gov/content/pkg/GPO-CHRG-ROBERTS/pdf/GPO-CHRG-ROBERTS.pdf.

[7] Nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 17/24.

[8] Samozřejmě i ty nejsložitější kauzy často začínají na okresních soudech, nicméně jejich poměr k celkovému počtu věcí zde řešených je (logicky) nejnižší.

[9] Míněno „relativně definitivní“, tedy nenastane-li změna „poměrů“ (např. nezmění-li soudci Ústavního soudu, třeba v důsledku odborné kritiky, názor, či nezmění-li se složení Ústavního soudu natolik, že onen jiný názor prostě převáží).