Je finanční arbitr „soudem“ podle nařízení Brusel I bis? Komparativní pohled na autonomní pojem soudu v evropském procesním právu

Český spor jako evropská otázka

Otázka, zda lze českého finančního arbitra považovat za „soud“ ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), není pouze otázkou vnitrostátního procesního práva. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. ledna 2025, č. j. 5 A 71/2024-60 dovodil, že finanční arbitr tento autonomní pojem naplňuje, a proto může vydávat osvědčení podle čl. 53 Nařízení Brusel I bis.[1] Rozhodnutí tím otevřelo širší otázku: kde v evropském procesním právu leží hranice mezi soudem a orgánem, který sice autoritativně rozhoduje spory, avšak stojí mimo soudní soustavu?

Tato otázka nabývá na významu s rozvojem specializovaných a mimosoudních mechanismů řešení sporů (tzv. ADR – Alternative Dispute Resolution). Nařízení Brusel I bis je založeno na vzájemném uznávání a výkonu rozhodnutí a pojem „soud“ v tomto nařízení nelze určovat pouze podle označení orgánu ve vnitrostátním právu.[2] Současně však z autonomního charakteru pojmu neplyne, že každý orgán vykonávající některé funkce srovnatelné se soudem musí být do tohoto režimu zahrnut. Právě napětí mezi těmito dvěma přístupy (tzv. institucionálním a funkčním) tvoří jádro českého případu.

Autonomní pojem „soud“ v evropském procesním právu

Nařízení Brusel I bis pojem „soud“ obecně nedefinuje. Autonomní výklad je nutný proto, aby použití nařízení nebylo závislé na rozdílech mezi vnitrostátními soudními systémy. Obsah pojmu musí být určován unijním právem s ohledem na účel a systematiku nařízení.[3] Zároveň však čl. 3 tohoto nařízení výslovně ukazuje, že unijní zákonodárce může pro účely nařízení pod pojem „soud“ zahrnout i některé orgány, které nejsou klasickými soudy, například maďarské notáře a švédský orgán pro výkon rozhodnutí.[4] Autonomie pojmu proto neznamená ani jeho závislost na vnitrostátním označení, ani jeho neomezenou šíři.

Odlišný kontext představuje čl. 267 SFEU[5]. V rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) Dorsch Consult pro účely definice „soudu“ oprávněného k podávání předběžných otázek vymezil soud zejména kritéria zákonného zřízení, trvalosti, obligatorní jurisdikce, kontradiktornosti, aplikace právních norem a nezávislosti.[6] Tento test však slouží soudnímu dialogu mezi vnitrostátními orgány a SDEU, zatímco nařízení Brusel I bis upravuje příslušnost a přeshraniční uznávání a výkon rozhodnutí. Nelze proto bez dalšího předpokládat, že splnění kritérií podle čl. 267 SFEU automaticky zakládá postavení „soudu“ podle Brusel I bis.

Evropská judikatura a odborná literatura

Nejvýznamnějším rozhodnutím přímo k Brusel I bis je rozhodnutí SDEU ve věci Pula Parking. SDEU zde posuzoval chorvatského veřejného notáře, který vydával exekuční tituly na základě „autentické listiny“. Dospěl k závěru, že notáři jednající v tomto rámci nejsou „soudem“ ve smyslu nařízení.[7] Rozhodující byl zejména konkrétní procesní rámec, v němž před vydáním exekučního titulu neprobíhalo kontradiktorní řízení. Rozhodnutí Pula Parking proto nepředstavuje obecnou pozitivní definici soudu, ale ukazuje, že při posuzování konkrétního orgánu jakožto soudu nelze odhlédnout od povahy rozhodovacího procesu.

Významný je také názor generálního advokáta Michala Bobka ve stejné věci, který rozlišil institucionální a funkční přístup: vedle formálního postavení orgánu je třeba zohlednit skutečnou povahu činnosti, kterou vykonává. Funkčnímu hledisku však rozumí jako výjimečnému korektivu, nikoli jako automatické náhradě institucionálního pojetí.[8] Stanovisko samo o sobě navíc není závazným výkladem unijního práva.

Judikatura podle čl. 267 SFEU navíc ukazuje, že funkční podobnost se soudem nemusí být dostačující. V případu Miles SDEU odmítl považovat odvolací senát Evropských škol za „soud nebo tribunál“ členského státu, přestože vykazoval řadu charakteristik soudního rozhodování.[9] V rozhodnutí Banco de Santander pak SDEU zdůraznil strukturální požadavky nezávislosti a neodvolatelnosti členů rozhodujícího orgánu.[10] Tato rozhodnutí nelze mechanicky přenášet na Brusel I bis, představují však významný argument proti představě, že funkční charakteristiky mohou vždy převážit nad institucionálním kontextem.

Stejnou otázku reflektuje i odborná literatura, když např. Burkhard Hess upozornil, že široké funkční pojetí může značně rozšířit okruh orgánů zahrnutých pod Brusel I bis a setřít hranici mezi soudy a jinými kvazisoudními institucemi.[11] Evropské právní řády přitom znají řadu orgánů, které rozhodují spory závazně, poskytují procesní garance, ale nejsou součástí soudní soustavy. Čistě funkční test by proto mohl vést k obtížně předvídatelnému rozšiřování působnosti nařízení Brusel I bis.

Z evropské judikatury a literatury tak podle našeho názoru vyplývá kombinovaný přístup, jehož východiskem je hledisko institucionální s korektivem funkčního pojetí. Pojem „soud“ je třeba primárně chápat v jeho institucionálním kontextu, neboť Brusel I bis vytváří systém vzájemného uznávání a důvěry mezi soudními systémy členských států. Funkční kritéria mají zabránit tomu, aby byl tento přístup příliš formalistický a aby autonomní pojem „soud“ závisel pouze na vnitrostátním označení či organizační struktuře konkrétního orgánu. Nemohou však sama o sobě založit postavení soudu tam, kde institucionální postavení orgánu takové kvalifikaci zásadně odporuje.

Český finanční arbitr optikou evropské komparace

Finanční arbitr je v českém právu orgánem rozhodujícím spory, které jinak spadají do pravomoci soudů.[12] Jeho řízení proto vykazuje výrazné funkční podobnosti se soudním řízením: rozhoduje podle právních norem, vydává odůvodněný nález, účastníci mohou podat námitky a pravomocný nález je soudně vykonatelný.[13] Nejvyšší soud jej označil za orgán veřejné moci oprávněný rozhodovat o subjektivních soukromých právech účastníků.[14]

Současně však finanční arbitr není součástí soudní soustavy. Zákon jej koncipuje jako nezávislý a nestranný orgán, jehož postavení a jmenování se od postavení soudů liší.[15] Finančního arbitra jmenuje vláda na návrh ministra financí a je financován napřímo prostřednictvím státního rozpočtu. Nemá tak ústavní záruky nezávislosti jako soudci v soudním systému. Jeho role je navíc v evropském právu spojena s alternativním řešením spotřebitelských sporů. Směrnice 2013/11/EU chápe ADR[16] jako mechanismus řešení sporů bez nutnosti obrátit se na soud.[17]

Právě tato kombinace je rozhodující. Finanční arbitr se funkčně soudu výrazně blíží, ale systémově je koncipován jako alternativa k soudu. Z institucionálního hlediska proto stojí mimo základní kategorii soudů, zatímco jeho funkční charakteristiky mohou představovat důvod, proč jeho případ posoudit odlišně od běžných ADR mechanismů. Funkční podobnost tedy není východiskem kvalifikace, nýbrž argumentem, který může v konkrétním případě korigovat institucionální hledisko.

Městský soud v Praze proto podle našeho názoru dospěl k nesprávnému závěru. Závaznost a vykonatelnost nálezů finančního arbitra nepochybně představují významné funkční podobnosti se soudním rozhodováním, nemohou však samy o sobě překonat jeho institucionální postavení mimo soudní soustavu. Soud zde podle našeho názoru přikládá funkčním kritériím nepřípustně konstitutivní význam: namísto toho, aby sloužila jako korektiv institucionálního východiska, činí z nich samostatný základ pro kvalifikaci orgánu jako „soudu“. Takový extenzivní výklad nemá dostatečnou oporu ani v systematice Brusel I bis, ani v evropské judikatuře.

Kam může směřovat další vývoj?

Český případ podle našeho názoru neodůvodňuje extenzivní rozšiřování pojmu „soud“, nýbrž potvrzuje potřebu jeho institucionálního vymezení. Funkční podobnost finančního arbitra se soudem může být pouze korektivem, nikoli náhradou institucionálního hlediska. Závěr Městského soudu v Praze je proto třeba odmítnout, neboť samotný výkon některých soudních funkcí neodůvodňuje kvalifikaci finančního arbitra jako „soudu“ ve smyslu Brusel I bis.

Další vývoj evropské judikatury by měl jasně potvrdit institucionální východisko a vymezit meze funkčního korektivu. Jinak by hrozilo nepředvídatelné rozšiřování působnosti Brusel I bis na kvazisoudní a ADR orgány. Přeshraniční účinky rozhodnutí „nesoudních institucí“ mají být případně řešeny samostatným mechanismem unijního práva, nikoli rozšiřováním pojmu „soud“ ve smyslu Nařízení Brusel I bis.

---

[1] Městský soud v Praze, rozsudek ze dne 21. 1. 2025, č. j. 5 A 71/2024-60.

[2] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I Bis“), zejména čl. 2 a 3.

[3] Soudní dvůr Evropské unie, rozsudek ze dne 9. 3. 2017, Pula Parking d.o.o. v Sven Klaus Tederahn, C-551/15, ECLI:EU:C:2017:193.

[4] Nařízení Brusel I Bis, čl. 3.

[5] Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), ve znění Lisabonské smlouvy, podepsané dne 13. prosince 2007. Úř. věst. C 202, 7. 6. 2016.

[6] Soudní dvůr Evropské unie, rozsudek ze dne 17. 9. 1997, Dorsch Consult Ingenieurgesellschaft mbH v Bundesbaugesellschaft Berlin mbH, C-54/96, ECLI:EU:C:1997:413, bod 23.

[7] Soudní dvůr Evropské unie, Pula Parking, C-551/15, ECLI:EU:C:2017:193. Soudní dvůr výslovně rozhodl, že chorvatští notáři jednající v rámci pravomocí svěřených jim v exekučních řízeních založených na „autentické listině“ nespadají pod pojem „soud“ podle nařízení.

[8] Stanovisko generálního advokáta M. Bobka ze dne 27. 10. 2016, Pula Parking, C-551/15, ECLI:EU:C:2016:825.

[9] Soudní dvůr Evropské unie, rozsudek ze dne 14. 6. 2011, Miles a další v European Schools, C-196/09, ECLI:EU:C:2011:388.

[10] Soudní dvůr Evropské unie, rozsudek ze dne 21. 1. 2020, Banco de Santander, C-274/14, ECLI:EU:C:2020:17.

[11] HESS, B. Factual Contracts in European Law? Critical Reflections on the Conclusions of AG Bobek of October 27, 2016 in Case C-551/15 Pula Parking ./. Tederahn.

[12] Ust. § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi.

[13] Ust. § 15–17 zákona č. 229/2002 Sb.

[14] Nejvyšší soud, rozsudek ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4744/2010, ECLI:CZ:NS:2012:25.CDO.4744.2010.1.

[15] Ust. § 4 a 5 zákona č. 229/2002 Sb.

[16] ADR (Alternative Dispute Resolution) označuje souhrnné označení pro metody mimosoudního řešení sporů, tedy postupy řešení sporů jinými prostředky než v rámci klasického soudního řízení; typicky jde zejména o mediaci, konciliaci a rozhodčí řízení.

[17] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. 5. 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů.