JUDr. Jiří Gorčík

Aktuálně se lze ve veřejném prostoru setkat s diskusemi o zvýšení daňových odvodů osob samostatně výdělečně činných (dále jen „OSVČ“). Možné navýšení sociálních odvodů OSVČ si pak začalo žít svým vlastním životem.

Ačkoliv se může zdát, že zrušení pracovního poměru ve zkušební době dle ustanovení § 66 zákoníku práce nenese oproti jiným způsobům zrušení pracovního poměru ani pro zaměstnavatele žádné potenciální problémy, a to i proto, že toto zrušení může být provedeno dokonce bez uvedení důvodu, není to zcela jednoznačné. I tento způsob zrušení pracovního poměru s sebou nese totiž určitá, ne zcela zanedbatelná rizika, o čemž chceme pojednat v našem článku.

Na úvod bych rád uvedl, že ačkoliv mnoha zaměstnavatelům se může zdát možnost zakotvit mzdu s přihlédnutím k práci přesčas velmi lákavá, nejedná se o jednoduché a bezproblémové řešení. Ve věci se kontinuálně ve své judikatuře vyjadřuje i Nejvyšší soud. Jedním jeho rozsudkem z loňského roku se chci níže podrobněji zabývat.

V souvislosti s nově zavedeným peněžitým příspěvkem na stravování neboli stravenkovým paušálem (dále jen „stravenkový paušál“) vyvstává dle našeho názoru i zajímavá otázka, nakolik může tento příspěvek za shodných podmínek jako zaměstnanec čerpat i člen orgánu právnické osoby, jež není ke společnosti v pracovním poměru (dále jen „jednatel“).

Zákoník práce a související pracovněprávní legislativa podrobně upravují postavení a ochranu zaměstnance, která vzniká uzavřením pracovní smlouvy (event. v omezeném rozsahu pak i uzavřením dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti).

Povinnost testovat zaměstnance a navýšení nemocenské při karanténě jsou dvě nová opatření týkající se zaměstnanců a zaměstnavatelů.

S novým rokem vstoupila v platnost novinka v oblasti bonusů pro zaměstnance, a to tzv. stravenkový paušál.

Pojmem „home office“ obvykle označujeme situaci, kdy zaměstnanec nepracuje na pracovišti zaměstnavatele. V zákoníku práce je takový stav upraven pouze v jeho § 317, což je pro praxi vzhledem k velmi stručné až strohé úpravě tohoto institutu bezesporu málo. Ani po zkušenostech s jarní první vlnou epidemie COVID19 však bohužel nedošlo k jakékoli upřesňující či doplňující úpravě v zákoníku práce.

V současnosti se nám může při studiu judikatury v pracovněprávních věcech občas zdát, že soudní spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem velmi často vyhrává zaměstnanec jako „slabší“ strana pracovněprávních vztahů. Ačkoli tomu tak bezesporu nezřídka je, v následujícím textu si dovolíme ukázat, že ne vždy je úspěch zaměstnanců v soudních sporech se zaměstnavatelem zaručen. Zaměřili jsme se na několik judikátů Nejvyššího soudu, které ukazují, že i zaměstnavatel má v takových sporech šanci na úspěch.

Konkurenční doložka je závazkem směřujícím k omezení výkonu konkurenční činnosti jedné ze smluvních stran ve prospěch druhé ze stran. Toto ujednání se pravidelně vyskytuje v pracovněprávních vztazích, ve vztazích korporace a bývalého člena jejího orgánu, dále pak ve smlouvách o obchodním zastoupení, event. i v dalších smluvních typech. V tomto článku se budeme zabývat institutem konkurenční doložky v pracovně právních vztazích, a to ve světle nejnovější judikatury ústavního a nejvyššího soudu.

Na úvod bych rád uvedl, že ačkoliv mnoha zaměstnavatelům se může zdát proces směřující k uzavření pracovního poměru jako zcela běžná činnost bez možných nástrah, číhají na ně ovšem při jeho uzavírání různá úskalí, kterým bych se na ploše vymezené tomuto článku rád krátce věnoval.