Opatrovnické spory dovolání nespasí

Má pochopitelně pravdu. Jsem rád, že pečovatelské soudní spory se konečně dočkaly nejen mezi právníky zasloužené pozornosti. Jen je škoda, že mediálně to vypadá, že ona pozornost je důsledkem těch několika málo procent sporů, kde proti sobě stojí jako rodiče osoby tak krajně podivné, že mám někdy pocit, že by jejich dítěti bylo lépe, kdyby se jej ujal někdo třetí.

Každopádně jako soudce považuji pečovatelské spory za opravdové souzení. Procesně formalistický postup k dobrému výsledku zjevně nevede, ale zato všude spousta emocí, lidské příběhy, které každá ze stran hodnotí často zcela protichůdně, ochotně vypovídající svědci z blízké rodiny, o jejichž věrohodnosti lze vážně pochybovat, zkrátka terén pro tvůrčí práci soudce již v průběhu procesu. Pokud jeden či oba z rodičů nejsou oni psychopati, kterých je prý dle odborníků zhruba 5%, zkušený, trpělivý, ale zásadně rozhodný soudce může rozhádaným rodičům a zejména dítěti opravdu pomoci. A takový pocit většina právních odvětví nenabízí.

Se zájmem sleduji, jak se tento právní obor vyvíjí. Kolik nových možností a myšlenek! Vždyť jenom v posledních pár letech model střídavé výchovy nebo takzvaná Cochemská praxe.

Čemu nerozumím, jsou občasné zmínky, že by i v pečovatelských sporech mělo být připuštěno dovolání.

Nejde ani tak o chronicky přetížený Nejvyšší soud, který by potřeboval spíše o pár set případů ročně ulevit.

Jde o charakter pečovatelských sporů, kde, pokud konflikt není po právní moci zcela zažehnán, může být dalším návrhem prakticky ihned znovu oživen. Dovolací řízení by jen vytvořilo další bitevní pole, další nejistotu pro obě strany a dítě zejména. A to za situace, kdy samotní odborníci na tyto spory, ať už soudci, advokáti, sociální pracovníci, psychologové a podobně se shodují na tom, že každý spor je jedinečný, neopakovatelný. Čili asi těžko zobecnitelný. Ostatně, ve své úvaze Tomáš Lichovník poukázal i na to, jak často jsou Ústavním soudem rušena měnící rozhodnutí odvolacích senátů, a dovozuje, že je to i tím, že oproti nalézacím soudcům nemají takovou znalost účastníků.

Čemu by zrovna v tomto typu sporů měl Nejvyšší soud vlastně pomoci?