Nutná obrana výtržníků

Komentář k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2014, sp. zn. 67 Tmo 32/2014

Dle názoru městského soudu se obvodní soud řádně vypořádal právě i s námitkou, že jednání obžalovaného nebylo posuzováno ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku jako nutná obrana.

Dle platného výkladu nutná obrana předpokládá odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem a obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, tedy tak, jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku a nikoliv tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují.

V daném případě je zřejmé, že obžalovaný byl na místě spolu s dalšími osobami, zúčastnil se výtržnického jednání, které zde probíhalo, a pokud se poškozený v této souvislosti snažil aktéry výtržnictví pacifikovat, byť z pohledu objektivního ne zcela vhodným způsobem, když vytáhl střelby schopnou zbraň, pak však jeho aktivita v této věci, kdy nečekaně přistoupil zezadu k poškozenému a poměrně silným prknem jej udeřil zezadu do hlavy a poškozený upadl na zem, byla nepřiměřená.

Je zřejmé, že následná zranění, která poškozený utrpěl, byla pak způsobena i dalšími osobami a vznikla útokem zepředu do obličejové části hlavy poškozeného, avšak i tento úder poměrně silnou zbraní mohl vést k ohrožení života či zdraví poškozeného. Městský soud se proto v tomto směru plně přiklání k závěrům soudu I. stupně, že se v žádném případě nemohlo jednat o jednání vylučující protiprávnost, tedy jednání v nutné obraně, kdy není zcela jednoznačně patrno, že by poškozený, když sám to popřel, chtěl na životě nebo zdraví ohrožovat další osoby.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde