Dědění autorských práv

Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval možností domáhat se dědického práva k majetkovým autorským právům a majetkovým právům výkonného umělce poté, co byla tato práva jako majetek nepatrné hodnoty vydána osobě, která vypravila zůstaviteli pohřeb, ačkoliv nebyla zkoumána hodnota těchto práv. Stěžovatelka (dcera) se v této situaci pokusila o dodatečné projednání dědictví poté, co byla majetková autorská práva náležející jejímu otci vydána vedlejší účastnici (bývalé manželce zemřelého) jako vypravitelce jeho pohřbu. S tímto postupem stěžovatelka neuspěla postupně u notáře, u odvolacího soudu a konečně ani u Nejvyššího soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka se v důsledku napadených rozhodnutí ocitla v situaci, v níž nemá možnost se tvrzeného dědického práva k majetkovým autorským právům domoci. Podle Ústavního soudu jde o důsledek několika zákonných procesních pravidel nebo jejich výkladu zastávaného obecnými soudy. To ovšem nesmí vést k tomu, že stěžovatelka zůstává bez možnosti domáhat se ústavně zaručeného práva dědit, tedy bez možnosti ústavně zaručené soudní ochrany. Konečný závěr o způsobu, jakým se stěžovatelka bude moci tvrzeného dědického práva domáhat, budou muset po zásahu Ústavního soudu nalézt obecné soudy.

Po smrti stěžovatelčina otce zahájil Obvodní soud pro Prahu 2 řízení o jeho pozůstalosti a k provedení úkonů pověřil notáře jako soudního komisaře. Notář při předběžném šetření v listopadu 2022 zjistil potenciální dědice a majetek náležející do pozůstalosti. Mezi jiný majetek zařadil autorská práva po otci zůstavitele (hudebním skladateli). Notář se dále obrátil na kolektivní správce autorských práv (OSA, Intergram a DILIA), kteří vesměs uvedli, že zůstavitel neměl evidovánu žádnou pohledávku ani závazek, nicméně zároveň shodně vyslovili názor, že majetková autorská práva nelze v rámci řízení o pozůstalosti vydat vypraviteli pohřbu jako majetek nepatrné hodnoty. Navzdory tomu notář v prosinci 2022 usnesením rozhodl tak, že se majetek nepatrné hodnoty zanechaný zemřelým vydává vypravitelce pohřbu a řízení zastavil. V lednu 2023 se na obvodní soud obrátila OSA s návrhem na dodatečné projednání dědictví v rozsahu majetkových autorských práv zůstavitele a na určení jejich nabyvatelů. Notář na to reagoval sdělením, že existuje překážka věci rozhodnuté a že se s právním názorem OSA neztotožňuje.

V březnu 2023 se stěžovatelka obrátila na obvodní soud s žádostí o prostudování dědického spisu, neboť jí nikdy nebylo oznámeno, že probíhá dědické řízení. Poté, co jí soud umožnil nahlédnout do spisu, podala stěžovatelka k obvodnímu soudu návrh na projednání dědictví, kterým žádala zahájení řádného dědického řízení s dědici. Notář o tomto návrhu rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že řízení zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Zdůvodnil, že stěžovatelkou uvedený majetek již byl v řízení o pozůstalosti řešen a bylo o něm rozhodnuto usnesením o zastavení řízení. Stěžovatelka následně neuspěla ani se svým odvoláním. Městský soud v Praze konstatoval, že usnesení o zastavení řízení nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel nezanechal pouze majetek nepatrné hodnoty, nýbrž je zde i majetek další. To však není tento případ, neboť stěžovatelka netvrdila, že se objevil nový majetek. Notář zároveň neměl žádnou indicii, že by o majetková autorská práva byl na trhu zájem, nepřináší-li žádný výnos, jeho závěr o nepatrné ceně byl tedy podle odvolacího soudu správný. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle něj nepřestavuje žádnou zvláštní formu opravného prostředku proti dříve přijatému pravomocnému usnesení o zastavení řízení. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

V ústavní stížnosti uvedla, že podle ní nebyly naplněny předpoklady pro vydání usnesení o zastavení řízení a vydání majetku zůstavitele vypravitelce pohřbu. Majetek nebyl nepatrné hodnoty, ale stěžovatelka neměla možnost to v řízení prokázat, neboť v pozůstalostním řízení vůbec nevystupovala. Bylo jí odňato právo dědit po svém otci a uplatňovat svá práva v pozůstalostním řízení. Proti usnesení o zastavení řízení a vydání nepatrného majetku vypraviteli pohřbu zákon nepřipouští žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek, stěžovatelka tak neměla k dispozici žádný prostředek, jak se domoci svých dědických práv či jak napadnout zjevně nezákonné rozhodnutí. Stěžovatelka z pozice nepominutelné dědičky nemá šanci na nápravu situace, kdy jiná osoba vypravuje pohřeb a majetek zůstavitele označí za majetek nepatrné hodnoty, načež notář jeho hodnotu nezkoumá a soud pozůstalostní řízení zastaví. Taková zákonná úprava, respektive její interpretace Nejvyšším soudem, je v očích stěžovatelky v rozporu s ústavně zaručenými právy.

První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) dospěl k závěru, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dědit podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto toto usnesení zrušil.

Byl to totiž nakonec Nejvyšší soud, který stěžovatelce uzavřel cestu k výkladu procesních pravidel, jenž by jí umožnil domáhat se tvrzeného dědického práva. Bude nyní na něm, aby našel způsob, jak stěžovatelce a osobám v obdobné situaci poskytnout efektivní soudní ochranu. V části směřující proti usnesení městského soudu a obvodního soudu proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud dospěl k závěru, že osoba, která se domáhá tvrzeného dědického práva k majetkovým autorským právům nebo majetkovým právům výkonného umělce poté, co byla tato práva vydána vypraviteli pohřbu jako majetek nepatrné hodnoty, aniž by byla jejich hodnota skutečně zkoumána, a to v řízení, kterého se tato osoba neúčastnila, musí mít k dispozici procesní prostředek, jímž se může svého tvrzeného dědického práva domáhat a v jehož rámci může nesprávnost závěru o nepatrné hodnotě těchto majetkových práv tvrdit. Navrhne-li tato osoba dodatečné projednání pozůstalosti a dospějí-li obecné soudy k závěru, že toto řízení nepředstavuje takový procesní prostředek, ačkoliv není zřejmé, zda má tato osoba k dispozici jiný účinný prostředek ochrany tvrzeného dědického práva, poruší obecné soudy její právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem dědit podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Nejvyšší soud se bude zřejmě muset v dalším řízení vypořádat i s kolizí tvrzeného dědického práva stěžovatelky a vlastnického práva vedlejší účastnice, v jejíž prospěch zní usnesení o zastavení řízení a vydání nepatrného majetku zůstavitele. Ústavní soud nijak nepředjímá, jak tuto kolizi Nejvyšší soud vyřeší a jakou roli v jeho posouzení bude hrát povaha tohoto rozhodnutí, resp. povaha nabytí vlastnického práva na jeho základě. Stěžovatelka se v důsledku napadených rozhodnutí ocitla v situaci, v níž nemá možnost se tvrzeného dědického práva k majetkovým autorským právům domoci. Jde o důsledek několika zákonných procesních pravidel a jejich výkladu zastávaného obecnými soudy. Nejvyšší soud proto bude muset po nynějším nálezu nalézt účinnou cestu k efektivní soudní ochraně tak, aby stěžovatelka mohla v soudním řízení tvrdit hodnotu majetkových autorských práv a mohla se účinně domáhat svého tvrzeného dědického práva. Zda půjde o extenzivní výklad § 192 zákona o zvláštních řízeních soudních, a stěžovatelka tak zvolila správnou cestu dodatečného projednání pozůstalosti, nebo najde Nejvyšší soud pro tyto situace i pro stěžovatelku samotnou jiný vhodný způsob, zůstává na jeho posouzení. Ústavní soud nevylučuje, že na konci (ať už jakkoliv procesně zarámovaného) řízení bude závěr o nepatrné hodnotě majetkových autorských práv, která tak zůstanou po právu vydána vedlejší účastnici. Podstatné ale je, aby takový procesní postup stěžovatelka mohla vůbec využít a hodnota majetkových autorských práv mohla být na základě jejích tvrzení zkoumána i přes prvotní nesprávný závěr o jejich neocenění.

Ústavní soud v tomto nálezu naopak ocenil, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení odstranil nejistotu v autorskoprávní komunitě, když postavil na jisto, že majetková autorská práva hodnotu obecně mají a mít mohou a je třeba jejímu zjišťování věnovat v pozůstalostním řízení náležitou pozornost.

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1005/26