Činí tak přesto, že policejní orgán vyhledal a za stanovených podmínek také provedl důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 tr. řádu). Proto jsou ve spisu všechny důkazy, které byly provedeny v přípravném řízení. Autor se tedy následně zabývá odpověďmi na tyto dvě otázky. Co zapříčiňuje stav, kdy v obžalobě nejsou obsaženy důkazy ve prospěch obviněného, přestože byly získány v průběhu vyšetřování a jsou obsaženy ve spisu? Jak lze zabezpečit, aby v obžalobě byly obsaženy důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného? Autor současně přináší také návrhy de lege ferenda.
První část článku si můžete přečíst zde.
Co zapříčiňuje spory mezi státním zástupcem a obhajobou?
V praxi jsou zřejmě nejčastěji předmětem sporů mezi státním zástupcem a obhajobou případy, kdy dokazováním provedeným v přípravném řízení je zjištěno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem (a není důvod k postoupení věci), avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. V těchto případech, kdy v průběhu vyšetřování nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, musí obhájce po skončení vyšetřování navrhnout zastavení trestního stíhání. Státní zástupce však takovému návrhu mnohdy nevyhoví a podá obžalobu, i když při jejím podání není práh důvodného podezření (§ 176 odst. 1 tr. řádu) výše než při zahájení trestního stíhání.
Obhájci mohou dokladovat, že i v případech, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch obviněného, státní zástupce je neuvádí v obžalobě a pomíjí, že pro její podání nestačí jen důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obžalovaný. To bylo podle § 160 odst. 1 tr. řádu dostatečné při zahájení trestního stíhání vůči obviněnému, nestačí to však pro podání obžaloby, kde je podle § 180 odst. 2 tr. řádu nutná vyšší míra důvodného podezření než při zahájení trestního stíhání.
V praxi státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy míra důvodného podezření vůči obviněnému je stejná, příp. po dokazování provedeném v průběhu vyšetřování dokonce někdy nižší než při zahájení trestního stíhání. To dokladuje, že úprava obsažená v § 177 písm. e) tr. řádu nenutí státního zástupce zabývat se vyvracením argumentů obhajoby, a proto obžaloba často nevystihuje obsah spisů, neboť obsahuje pouze nebo převážně usvědčující důkazy.
Vzhledem k tomu existuje riziko, že předseda senátu, který nerespektuje § 185 odst. 1 tr. řádu, nařídí hlavní líčení jen podle obsahu obžaloby, nikoliv také podle obsahu spisového materiálu. Pokud předseda senátu před nařízením hlavního líčení neprostuduje spis, tak nemůže vědět, zda důkazy ve prospěch obviněného nejsou obsaženy ve spisu, nebo zda je státní zástupce v obžalobě pouze neuvedl. Jestliže předseda senátu nařídí hlavní líčení jen dle obžaloby, tak s časovým odstupem ji posoudí nejen podle jejího obsahu, nýbrž také podle obsahu spisu (§ 185 odst. 1 tr. řádu), a zjistí, že obžaloba je státním zástupcem sepsána jednostranně, v neprospěch obviněného a neobsahuje důkazy a další skutečnosti v jeho prospěch. Pro obhajobu i pro soud to však nic nemění na skutečnosti, že pokud předseda senátu prostuduje spis až poté, co nařídil hlavní líčení, tak mu již trestní řád neumožňuje nařídit předběžné projednání obžaloby.
Dle § 2 odst. 5 tr. řádu orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Tato základní zásada trestního řízení je promítnuta v § 164 odst. 3 větě první tr. řádu, podle něhož policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek také provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného (§ 164 odst. 1 věta první). Proto má policejní orgán konající vyšetřování povinnost usilovat nejen o usvědčení obviněného, nýbrž je také povinen vyhledat (opatřit) a v zákonem stanoveném rozsahu provést i důkazy svědčící ve prospěch obviněného. Také na to je zaměřen dozor státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení (§ 174 odst. 2 tr. řádu).
Podstatné je, že dozorující státní zástupce je obeznámen se všemi důkazními prostředky i důkazy, včetně těch, které svědčí ve prospěch obžalovaného. Přesto však v obžalobě uvádí zásadně jen všechny důkazy v neprospěch obviněného, zatímco důkazy v jeho prospěch pomíjí, a tento přístup opírá o § 177 písm. e) tr. řádu. Při sepisování obžaloby státní zástupce neví, zda předseda senátu nařídí hlavní líčení. Přesto již v obžalobě, tedy ještě v přípravném řízení, dokazuje vinu obžalovaného, což by měl činit až v hlavním líčení před soudem.
Novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. byl doplněn § 206 odst. 1 tr. řádu tak, že předseda senátu nejenže vyzve v hlavním líčení státního zástupce, aby přednesl obžalobu, nýbrž nově také, aby uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné. Od 1. 9. 2020, kdy nabyl účinnosti citovaný zákon, někteří státní zástupci formulují obžalobu tak, že v ní akcentují skutečnosti, které považují za nesporné. Přitom otázku předsedy senátu, které skutečnosti obsažené v obžalobě považuje za nesporné (§ 206 odst. 1 tr. řádu), má státní zástupce zodpovědět až po přednesení obžaloby v hlavním líčení.
Nelze pominout, že přípravné řízení končí až doručením obžaloby soudu. Proto vždy, když státní zástupce uvádí v obžalobě jen důkazy v neprospěch obviněného, tak v závěru přípravného řízení postupuje v rozporu s § 2 odst. 5 tr. řádu, protože se nezabývá okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného, a to přesto, že policejní orgán vyhledal a za stanovených podmínek také provedl důkazy ve prospěch obviněného (§ 164 odst. 1 věta první tr. řádu).
Pro podání obžaloby postačí dostatečně důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obviněný. Otázkou však je, z čeho vychází vnitřní přesvědčení státního zástupce, že podání obžaloby na obviněného je důvodné. Státní zástupce se má řídit svým vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, nejen na důkazech, které usvědčují obviněného, nýbrž i na těch, které svědčí v jeho prospěch. Obhájci mohou dokladovat, že i v případech, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch obviněného, státní zástupce je vesměs neuvádí v obžalobě, a tak pomíjí, že pro podání obžaloby nestačí jen důvodné podezření, že se skutek stal, vykazuje znaky trestného činu a spáchal jej obžalovaný. To bylo dostatečné při zahájení trestního stíhání vůči obviněnému (§ 160 odst. 1 tr. řádu), nestačí to však pro podání obžaloby, kdy je dle § 180 odst. 2 tr. řádu nutná vyšší míra důvodného podezření než při zahájení trestního stíhání. V praxi však státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy míra důvodného podezření vůči obviněnému je po dokazování provedeném v průběhu vyšetřování stejná, nebo někdy dokonce nižší než při zahájení trestního stíhání.
Kdy by státní zástupce neměl podat obžalobu?
Podání obžaloby je součástí přípravného řízení, což vyplývá nejen ze systematického zařazení tohoto ustanovení v rámci trestního řádu, ale i z toho, že jde o jedno z rozhodnutí, jímž může skončit přípravné řízení.
Státní zástupce podá obžalobu, pokud v přípravném řízení byly opatřeny v souladu se zákonem důkazy o všech základních skutkových okolnostech potřebných pro meritorní rozhodnutí soudu [§ 2 odst. 5, § 89 odst. 1, § 164 odst. 1 až 4, § 188 odst. 1 písm. e) tr. řádu]. Existují-li i po skončení vyšetřování, tedy druhé fáze přípravného řízení, dvě skupiny navzájem si odporujících důkazů, žádná z nich nepřevažuje a doplnění dokazování dalšími vyšetřovacími úkony již není možné, je to důvod k podání obžaloby.
Státní zástupce by neměl podat obžalobu, pokud existují dvě skupiny navzájem si odporujících důkazů, přičemž výrazně převažují důkazy, které nesvědčí o spáchání skutku obviněným, a jen některé důkazy tento závěr vyvrací. Tak je tomu v případech, kdy výpověď jednoho či dvou svědků je v rozporu s výpověďmi více svědků, se znaleckými posudky i s dalšími listinnými a věcnými důkazy provedenými v přípravném řízení. Státní zástupce by především neměl podat obžalobu v případě, že existuje kterýkoliv z důvodů pro obligatorní zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 1 písm. a) až f) tr. řádu], a nemusí podat obžalobu, jsou-li fakultativní důvody pro zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 2 písm. a) až c) tr. řádu]. Obzvláště by nemělo dojít k podání obžaloby v případech, kdy je po skončení přípravného řízení nepochybné, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem, avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
„Sporná je otázka, zda je státní zástupce povinen podat obžalobu, pokud je zjevné, že se skutek stal a spáchal jej obviněný, avšak není jisté, zda naplňuje znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Pokud se jedná o skutek, ohledně něhož doposud neexistuje přiléhavá judikatura, měl by státní zástupce obžalobu podat, pokud lze relevantně argumentovat ve prospěch závěru, že žalované jednání je trestné.“[1]
V praxi jsou zřejmě nejčastěji předmětem sporů mezi státním zástupcem a obhajobou případy, kdy dokazováním provedeným v průběhu vyšetřování je zjištěno, že se stal skutek, pro který se trestní stíhání vede, tento skutek je trestným činem (a není důvod k postoupení věci), avšak není prokázáno, že skutek spáchal obviněný [§ 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu]. V těchto případech, kdy v průběhu vyšetřování nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, musí obhájce po skončení vyšetřování navrhnout zastavení trestního stíhání. Státní zástupce však takovému návrhu mnohdy nevyhoví a podá obžalobu, i když při jejím podání není práh důvodného podezření (§ 176 odst. 1 tr. řádu) výše než při zahájení trestního stíhání.
V praxi jsou spory také o to, kdy výsledky vyšetřování odůvodňují podání obžaloby. Beckova učebnice trestního práva procesního k tomu uvádí: „Formulace § 176 odst. 1 o tom, že obžaloba se podá, ,jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud‘, je velmi vágní. Ani § 2 odst. 5 požadující, aby orgány činné v trestním řízení zjistily ,skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí‘, nedává pro řešení tohoto problému jasnou instrukci. Dá se z něj však dovodit, že rozsah zjištění skutkového stavu lze diferencovat v závislosti na druhu rozhodnutí. Při systematickém výkladu § 176 odst. 1 lze úvahami o vztahu mezi přípravným řízením a řízením před soudem a s přihlédnutím k § 188 odst. 1. písm. e) dovodit, že stupeň jistoty o spáchání trestného činu může být v okamžiku podání obžaloby nižší, než je požadován po vynesení odsuzujícího rozsudku.“[2]
Státní zástupci podávají obžalobu na obviněného, i když vůči němu po vyšetřování nezesílilo podezření, že právě on je pachatelem trestného činu. I za situace, kdy si dvě skupiny důkazů zásadně odporují a vyšetřování je možné doplnit dalším dokazováním, policejní orgán mnohdy nevyhoví návrhu obhajoby na doplnění vyšetřování a státní zástupce se s ním při přezkoumávání jeho postupu ztotožní v rámci dozoru i po žádosti obhajoby o přezkoumání postupu policejního orgánu. I když jsou ve věci usvědčující i vyviňující důkazy a je možnost doplnění dokazování v dalším průběhu vyšetřování, podá státní zástupce obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy s odůvodněním, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud (§ 176 odst. 1 věta první tr. řádu). Státní zástupci podávají obžalobu bez ohledu na to, že si dvě skupiny důkazů zásadně odporují, avšak o odstranění rozporů se lze pokusit ještě ve vyšetřování, tudíž postupují mnohdy stejně jako v případech, když doplnění dokazování dalšími vyšetřovacími úkony již není možné.
Dva přístupy státních zástupců k obžalobě
Do 31. 12. 1993 měl § 177 písm. d) tr. řádu toto znění: „Obžaloba musí obsahovat … d) odůvodnění žalobního návrhu, jež musí obsahovat vylíčení skutkového děje s uvedením důkazů, o které se toto vylíčení opírá, obhajobu obviněného a stanovisko prokurátora k ní s uvedením skutečností, pro které prokurátor pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jakož i právní úvahy, kterými se prokurátor řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.“ Každý státní zástupce, který byl před 30 a více lety prokurátorem, si pamatuje, jak mu až do konce roku 1993 nadřízený vracel k dopracování návrhy obžaloby, pokud v nich nezmínil obhajobu obviněného a neuvedl své stanovisko k ní, lépe řečeno, pokud obhajobu obviněného nevyvrátil, nebo ji alespoň nezpochybnil. Nejnáročnější vždy bylo dokladovat konkrétními důkazy, proč je obhajoba obviněného vyvrácená nebo je nerozhodná. Tak byla zabezpečována kvalitní příprava žalobce na hlavní líčení. Státní zástupce již nemá v zákoně výslovně uloženu povinnost uvést v obžalobě obhajobu obviněného a svoje stanovisko k ní. Tuto povinnost mu už od 1. 1. 1994 neukládal § 177 písm. d) tr. řádu a neukládá mu ji od 1. 9. 2020 ani § 177 písm. e) tr. řádu, kde je obsaženo dosavadní písm. d), což je důsledkem novelizace trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb.
V současnosti vycházejí státní zástupci při odůvodnění žalobního návrhu vesměs ze současného znění § 177 písm. e) tr. řádu a z pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019 o postupu státních zástupců v trestním řízení (1 SL 901/2015). Dle čl. 60 odst. 1 cit. pokynu státní zástupce před podáním obžaloby přezkoumá výsledky přípravného řízení, důvodnost postavení obviněného před soud, a zda bylo řádně zahájeno trestní stíhání a je zachována totožnost skutku. Dle čl. 60 odst. 4 tohoto pokynu státní zástupce v odůvodnění obžaloby uvede důkazy, o něž se obžaloba opírá, i své právní úvahy. Zde se přímo odkazuje na § 177 písm. d) tr. řádu, od 1. 9. 2020 se jedná o § 177 písm. e) tr. řádu.
V důsledku zmíněné zákonné úpravy § 177 tr. řádu, stejně jako dle resortního pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 9/2019 o postupu státních zástupců v trestním řízení, není povinností státního zástupce uvést v obžalobě obhajobu obviněného a zareagovat na ni. Reakce na obhajobu obviněného je ponechána na soudu. Přesto se v obžalobách projevují dlouhodobě dva výrazně odlišné přístupy státních zástupců.
První přístup k obžalobě uplatňuje většina státních zástupců tak, že při odůvodnění obžaloby postupuje v současnosti dle § 177 písm. e) tr. řádu [do 30. 8. 2020 dle § 177 písm. d) tr. řádu], tedy obhajobu obviněného neuvádí ani ji nevyvrací.
Druhý přístup k obžalobě uplatňuje výrazně menší část státních zástupců, kteří se i v současnosti zabývají v obžalobě argumenty obhajoby. Jsou to především ti státní zástupci, kteří do konce roku 1993 byli prokurátory a postupovali a nadále postupují při odůvodnění obžaloby dle § 177 písm. e) tr. řádu, a proto se vypořádávají v obžalobě s obhajobou obviněného. Postupují tak ale i někteří mladší státní zástupci, bez ohledu na to, zda o dřívější právní úpravě vědí či nikoliv.
Zásadním důvodem, proč někteří státní zástupci reagují na argumenty obhajoby, je to, že by o vyvrácení nebo zpochybnění obhajoby obviněného měli usilovat, ať již dříve, nebo později, i když jim to zákon neukládá. Buď to činí již v průběhu vyšetřování, či po seznámení s jeho výsledky, nebo při úvahách o podání obžaloby, event. při jejím formulování, nebo v hlavním líčení, pokud je nařízeno. Státní zástupci, kteří se v obžalobě zabývají obhajobou obviněného a uvádějí své stanovisko k ní a uvádějí skutečnosti, pro které pokládají obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jsou vždy kvalitně připraveni na hlavní líčení, a proto jsou v jednací síni soudu schopni reagovat na argumenty obhajoby. Na rozdíl od nich ti státní zástupci, kteří se v obžalobě nevyjadřují k obhajobě obviněného, nejsou mnohdy dostatečně připraveni reagovat na obhajobu obžalovaného a nejednou pak v hlavním líčení neunesou důkazní břemeno. Vyskytují se i státní zástupci, jejichž účast v hlavním líčení se omezuje na přednesení obžaloby a závěrečné řeči, přičemž jejich podíl na dokazování před nalézacím soudem je minimální, příp. dokonce nulový, a to přesto, že by měli prokazovat vinu obžalovaného.
Obhájci se v nemalém počtu případů setkávají v hlavním líčení se státními zástupci, kteří mají značné problémy reagovat na argumenty obhajoby, a to přesto, že byly opakovaně prezentovány v průběhu vyšetřování. Státní zástupci však na ně ani při výkonu dozoru nad přípravným řízením věcně nereagovali buď vůbec, nebo pouze odmítavě, příp. vyhýbavě, a to bez řádného zdůvodnění svého postoje a vyvrácení názorů obsažených v návrzích obhajoby. Takto postupující státní zástupce nejednou není s to reagovat věcně na argumenty obhajoby obsažené v návrhu na předběžné projednání obžaloby pro některý z důvodů dle § 186 tr. řádu, ani na dokazování, které se koná v hlavním líčení. Mnohdy na výslovný dotaz předsedy senátu, chce-li se vyjádřit k názoru obhajoby, reaguje státní zástupce neadekvátně, někdy dokonce vůbec, i když jde o názory, jež obhajoba uváděla nejen před nalézacím soudem, nýbrž i v průběhu či po skončení vyšetřování.
Může soud vyjít jen z odůvodnění obžaloby?
Předsedové senátu vesměs vycházejí z předpokladu, že obžaloba, zejména její odůvodnění a v ní uvedené návrhy státního zástupce vycházejí z výsledků přípravného řízení. V řadě případů, kdy státní zástupce uvádí v obžalobě jen důkazy usvědčující obviněného, se však tento předpoklad nepotvrzuje.
„Základní chybou předsedy senátu, jejíž důsledky se zpravidla vždy projeví v průběhu hlavního líčení nebo později, například ve stadiu odvolacího řízení, je unáhlené či mechanické nařízení hlavního líčení jen na podkladě obžaloby a v ní uvedených návrhů, tj. bez důkladného prostudování spisu z toho hlediska, jaký podklad ve skutečnosti skýtají výsledky přípravného řízení. Nekritický vztah k obžalobě se předsedovi senátu zpravidla vymstí nebo mu alespoň způsobí nečekané komplikace. Předseda senátu by se nikdy neměl spokojit s tím, co je uvedeno v odůvodnění obžaloby, ani s tím, jaké důkazy v obžalobě navrhl státní zástupce.“[3]
Obhájci v hlavním líčení rychle rozpoznají předsedu senátu, který nezná obsah spisu, v němž se orientuje jen se značnými problémy, příp. za pomoci obhájce, který průběžně prokazuje, že zná spis lépe než on.[5] Obhajobu by nemusely zajímat komplikace, jež má předseda senátu, který nařídil hlavní líčení jen na základě obžaloby, nikoliv spisu, pokud by to nemělo nepříznivý dopad pro obviněného.
Nařídí-li předseda senátu hlavní líčení jen na základě obžaloby, bez znalosti spisu, pak při nařízení hlavního líčení neví, že obžaloba neodráží výsledky přípravného řízení, protože státní zástupce v obžalobě neuvedl ty skutečnosti a důkazy obsažené ve spisu, které jsou ve prospěch obviněného. Pokud by předseda senátu prostudoval také spisový materiál, mohl zjistit, že je zde některý z důvodů odůvodňujících zastavení trestního stíhání či jiné vyřízení věci, a neměl by důvod k nařízení hlavního líčení, nýbrž by nařídil předběžné projednání obžaloby, v němž by pak rozhodl senát. K této situaci by nemohlo dojít, pokud by měl státní zástupce povinnost uvést v obžalobě také důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného, stejně jako důkazy, které nebyly v průběhu vyšetřování provedeny, i když byly navrženy obhajobou. Ust. § 177 písm. d) tr. řádu to však státním zástupcům neukládá.
Obžaloba a pohled veřejnosti na obviněného
Desítky let se ve sdělovacích prostředcích objevují informace o konkrétních trestních kauzách, které z nějakých důvodů vzbuzují pozornost veřejnosti. Většinou jeden investigativní novinář vychází ve svých informacích z obžaloby, protože usuzuje, že v ní jsou obsaženy výsledky přípravného řízení. V důsledku toho autor článku, který je seznámen pouze s obžalobou, v níž jsou jen důkazy usvědčující obviněného z trestné činnosti, mylně usuzuje, že obviněný od zahájení trestního stíhání až do skončení vyšetřování nebyl schopen uvést žádné skutečnosti na svoji obhajobu. Takto také informuje novinář veřejnost, dokonce i v případech, kdy na základě důkazů vyvracejících obvinění, provedených ve vyšetřování, navrhovala obhajoba zastavení trestního stíhání. Za této důkazní situace, kdy ve spisu jsou důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, se na základě informace zveřejněné ve sdělovacích prostředcích dle obžaloby jeví obviněný XY jako pachatel trestného činu. Jde-li o veřejně známého obviněného nebo o jakkoliv zajímavou kauzu, je důsledkem zveřejnění informace v jednom sdělovacím prostředku následné publikování této původní zprávy v tištěných i internetových médiích, v rozhlase či televizi.[5] To, že existují dvě odlišné skupiny důkazů, novinář neví, neboť to plyne pouze ze spisu, k němuž zásadně nemá přístup. Veřejnost není na základě obžaloby informována, že jsou důkazy pro vinu i proti ní. Je to proto, že obžaloba, z níž čerpá informace novinář, vyznívá stejně jednostranně jako v případech, kdy jsou výlučně důkazy o vině obviněného.
Pokud následně navštíví autor zprávy hlavní líčení, tak očekává, že obžalovaný XY bude snadno a rychle usvědčen z trestné činnosti, a to vzhledem k tomu, že toto přesvědčení nabyl po přečtení obžaloby. Mnohdy však ke svému údivu zjistí, že soud provádí také některé a nezřídka četné důkazy, které vyvracejí obvinění, a nechápe, proč se o důkazech ve prospěch obviněného nedozvěděl již z obžaloby sepsané státním zástupcem. Novinář, který zná pouze obžalobu, teprve v průběhu hlavního líčení před nalézacím soudem s údivem zjišťuje, že ve spisu jsou obsaženy četné důkazy a další skutečnosti ve prospěch obviněného. Vzniku těchto situací, kdy na základě obžaloby se o obviněném ve sdělovacích prostředcích hovoří jako o pachateli trestného činu, lze předcházet pouze tím, že obžaloba bude obsahovat jak důkazy v neprospěch obviněného, tak i důkazy v jeho prospěch. To je žádoucí také v zájmu vytváření právního vědomí občanů, kteří by se dozvěděli, že státní zástupce podává obžalobu i v případech, kdy jsou důkazy v neprospěch i ve prospěch, a v průběhu vyšetřování již nelze rozpory mezi nimi odstranit.
V případech, kdy předseda senátu nařídí hlavní líčení, aniž by prostudoval spis, může soud projednávat v hlavním líčení věc, ve které výsledky přípravného řízení dostatečně neodůvodňují postavení obviněného před soud. Obhájci mohou v řadě případů dokladovat, že novináři na základě jednostranně formulované obžaloby informovali o obviněném jako o pachateli trestného činu po celou dobu řízení před soudem.
Je-li obžalovaný zproštěn obžaloby, zejména pokud bylo prokázáno, že trestný čin nespáchal, stejní novináři kriticky informují veřejnost o stíhání osoby, která nespáchala trestný čin. To však již nemůže změnit fakt, že o obžalovaném byla veřejnost pouze na základě obžaloby opakovaně informována jako o pachateli trestné činnosti,[6] a to po dobu několika měsíců, někdy i několika let.
Závěr s návrhy de lege ferenda
Po rozboru současného stavu dospívám k návrhům de lege ferenda a k odpovědím na otázky, které jsem položil v úvodu tohoto článku.
V současnosti existuje nesoulad mezi § 181 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. řádu, tedy základních ustanovení upravujících řízení před soudem. Zatímco v § 181 odst. 1 tr. řádu se zdůrazňuje pouze povinnost soudu přezkoumat obžalobu, podle § 185 odst. 1 tr. řádu předseda senátu přezkoumá obžalobu a podle jejího obsahu a obsahu spisu nařídí předběžné projednání obžaloby nebo hlavní líčení.
De lege ferenda proto navrhuji, aby název hlavy dvanácté trestního řádu byl doplněn o dvě slova, mnou zvýrazněná tučně, takto: „Přezkoumání obžaloby a spisu.“ V § 181 odst. 1 tr. řádu pak navrhuji, aby první věta byla doplněna o slova, mnou zvýrazněná tučně: „Podanou obžalobu, stejně jako spis, je třeba u soudu nejprve přezkoumat…“[7] V případě realizace těchto návrhů by § 181 odst. 1 a § 185 odst. 1 tr. řádu byly v souladu a předsedové senátu by v případě námitek obhajoby nemohli účelově odkazovat na § 181 odst. 1 tr. řádu, kde se uvádí povinnost soudu přezkoumat pouze obžalobu.
Co zapříčiňuje stav, kdy v obžalobě nejsou obsaženy důkazy ve prospěch obviněného, přestože byly získány v průběhu vyšetřování a jsou obsaženy ve spisu?
Tento stav, trvající již 30 let, zapříčiňuje ust. § 177 písm. e) tr. řádu [do 30. 8. 2020 se jednalo o § 177 písm. d) tr. řádu], které ukládá státnímu zástupci, aby odůvodnil obžalobu a uvedl pro to důkazy, avšak neukládá mu, aby uvedl také důkazy obhajoby a aby se s nimi také vypořádal. Za současného právního stavu je pouze na úvaze státního zástupce, zda v obžalobě uvede jen důkazy usvědčující obviněného, nebo také důkazy v jeho prospěch, které byly provedeny v průběhu vyšetřování, a zda se s nimi vypořádá nebo k nim uvede alespoň své stanovisko.
Jak lze zabezpečit, aby v obžalobě byly obsaženy důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného?
Navrhuji novelizaci § 177 písm. e) tr. řádu tak, aby měla následující znění, včetně nové části mnou uvedené tučně: „Obžaloba musí obsahovat … e) odůvodnění žalobního návrhu s uvedením důkazů, o které se toto vylíčení opírá, seznam důkazů, jejich provedení v hlavním líčení navrhuje, a také obhajobu obviněného a stanovisko státního zástupce k ní s uvedením skutečností, pro které státní zástupce pokládá obhajobu za vyvrácenou nebo za nerozhodnou, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.“
Pokud by § 177 písm. e) tr. řádu měl toto navrhované znění, neměnilo by to dosavadní povinnosti orgánů činných v přípravném řízení, které by stejně jako dosud vyhledávaly a za stanovených podmínek také prováděly důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného (§ 164 odst. 3 tr. řádu). Státní zástupce by se nadále průběžně seznamoval s provedenými důkazy v průběhu vyšetřování a souhrnně po jeho skončení. Základní změnou pro státního zástupce by bylo pouze to, že na důkazy ve prospěch obviněného by musel reagovat již v obžalobě, a to by zkvalitňovalo jeho přípravu k hlavnímu líčení, příp. by jej to vedlo k jinému rozhodnutí v přípravném řízení. Pak by bylo možné reálně očekávat, že by státní zástupce v některých případech nepodal obžalobu a buď by dal policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování závazný pokyn k doplnění dokazování [§ 174 odst. 2 písm. a) tr. řádu], nebo by zvažoval zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) tr. řádu, nebo příp. jiné rozhodnutí v přípravném řízení dle oddílu čtvrtého trestního řádu.
Z pohledu obhajoby obviněných je cenné, že určitá, byť menší část státních zástupců uvádí i v současnosti v obžalobě důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. Přesto považuji za nutné, aby § 177 písm. d) tr. řádu de lege ferenda zavazoval všechny státní zástupce k tomu, aby v obžalobě uváděli také obhajobu obviněného a zdůvodnili, proč ji pokládají za vyvrácenou nebo za nerozhodnou. Pak by obžaloba odrážela obsah spisu. To, že v současnosti musí státní zástupce vyvracet obhajobu obžalovaného až v hlavním líčení, pokud chce udržet důkazní břemeno, není dostatečné. Neshledávám důvod pro to, aby státní zástupce mohl v obžalobě pomíjet důkazy ve prospěch obviněného, tak jako je tomu v současnosti.
Článek byl publikován v Advokátním deníku.
[1] A. Draštík, J. Fenyk a kol.: Trestní řád, komentář, I. díl, Wolters Kluwer ČR, Praha 2017, str. 1322.
[2] P. Šámal, J. Musil, J. Kuchta a kol.: Trestní právo procesní, 4. přepracované vyd., C. H. Beck, Praha 2013, str. 541.
[3] P. Šámal, P. Hrachovec, Z. Sovák, F. Púry: Trestní řízení před soudem prvního stupně, C. H. Beck, Praha 1996, str. 103.
[4] Občas dochází i k tomu, že se předseda senátu dotazuje v hlavním líčení obhájce, na jakém čísle listu je určitá listina, kterou sám není schopen ani po vytrvalém hledání nalézt. K tomu dochází za účasti veřejnosti, která je přítomna v jednací síni soudu.
[5] Výjimkou jsou pouze případy, kdy v důsledku úniku informací zná novinář i důkazy obsažené ve spisu, obsahující i důkazy ve prospěch obviněného. Pak novinář nehovoří o obžalovaném jako o pachateli, nýbrž o obžalovaném nebo osobě, která byla obžalována z trestné činnosti.
[6] Někteří obhájci registrují, kolikrát byla veřejnost na základě obžaloby opakovaně informována o obviněném klientovi jako o pachateli trestné činnosti. Nezřídka je to v desítkách i stovkách dokladovatelných případů.
[7] Srov. P. Vantuch: Trestní řízení z pohledu obhajoby, 2. vyd., C. H. Beck, Praha 2019, str. 627.
Diskuze k článku ()