Může být vůči právnické osobě spáchán trestný čin pomluvy dle § 184 trestního zákoníku?

Dle LZPS má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Osobní čest je přitom chápána jako morální vědomí, které vyjadřuje nejen vztah jedince k sobě samému, ale i vztah společnosti k jedinci. Míra cti se u každé osoby liší, avšak neexistuje osoba zcela bezectná.[1]

I přes ustálený výklad se na nás pravidelně obrací zástupci právnických osob s žádostí o ochranu dobré pověsti jejich společnosti prostřednictvím podání trestního oznámení pro pomluvu. Tuzemský právní řád však právnické osoby skutkovou podstatou pomluvy ve smyslu § 184 trestního zákoníku (dále jen “TZ“) právnické osoby nechrání. Proč tedy není možné úspěšně podat trestní oznámení pro pomluvu právnické osoby a jaké jsou jiné možnosti?

Jedním z klíčových prvků ochrany pověsti a dalších statků vymezených v úvodu tohoto článku je ustanovení § 184 TZ, které postihuje ty, kdo šíří nepravdivé informace s potenciálem značně poškodit pověst druhého. Dle judikatury Nejvyššího soudu toto ustanovení nechrání kolektivy, instituce, úřady, právnické osoby apod., předmětem útoku je zde pouze fyzická osoba.[2]

Ochrana právnických osob v tomto ohledu je tedy upravena v jiných částech TZ, zejména v § 248 odst. 1 TZ a § 324 TZ. Tato ustanovení poskytují právní rámec pro ochranu právnických osob a jejich zájmů v různých oblastech. V ustanovení § 248 TZ je upraven trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, který se soustřeďuje na ochranu zájmu na dodržování pravidel hospodářské soutěže v podmínkách tržního hospodářství. V § 248 odst. 1 písm. d) TZ je upravena skutková podstata parazitování na pověsti podniku, výrobku či služeb jiného soutěžitele. Zásadním aspektem je samotné zneužití pověsti. Toto zneužití musí být provedeno způsobem, který umožňuje získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, kterého by soutěžitel jinak nedosáhl, a musí představovat nedovolenou nekalosoutěžní praktiku spočívající v parazitování na pověsti jiného soutěžitele, jeho výrobku, službě či závodu. Daná ochrana právnických osob a podnikatelů je klíčovým prvkem ustanovení, které se snaží zajistit férové prostředí pro konkurenci. Významným rozhodnutím v této oblasti je rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 447/2006, který se týká situace, kdy jedna firma vynaložila náklady a vytvořila známou určitou doménu s koncovkou „.cz“, a jiný soutěžitel se pokusil využít skoro identické doménové jméno s drobným odlišením, a to s koncovkou „.com“. Nejvyšší soud rozhodl, že tímto jednáním byly naplněny jak znaky generální klauzule nekalé soutěže, tak znaky skutkové podstaty vyvolání nebezpečí záměny a parazitování na pověsti. V ustanovení § 248 odst. 1 písm. f) TZ je dále upravena skutková podstata zlehčování, čehož se soutěžitel dopustí uvedením nebo rozšiřováním nepravdivého, nebo v některých případech dokonce i pravdivého údaje o výkonech, poměrech nebo výrobku jiného soutěžitele, který je způsobilý tomuto soutěžiteli přivodit újmu.[3] Tento trestný čin byl například předmětem rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který jako zlehčování označil dopis s nabídkou služeb (náborový leták), naznačující nedostatečnou péči o určitý druh služeb u druhého soutěžitele, což bylo prezentováno jako nevýhodné pro adresáty dopisu.[4]

V rámci ochrany pověsti se naskýtá nejen otázka ochrany fyzických osob, ale také specifické výzvy spojené s osobami právnickými. Přestože trestní právo poskytuje nástroje k potírání pomluvy a šíření nepravdivých informací, právnické osoby se nacházejí v poněkud složitějším postavení, pokud jde o možnost ochrany v rovině trestněprávní. Problematika spočívající v tom, že právnická osoba nemůže přímo podat potenciálně úspěšné trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, vyvolává otázky přístupu k spravedlnosti. Navzdory existenci určitých ustanovení, která se snaží poskytnout právnickým osobám ochranu před neoprávněnými zásahy do pověsti v rovině trestního práva, zůstává problém ochrany pověsti v kontextu trestného činu pomluvy uzavřeným. I když právní systém přiznává právnickým osobám určitá práva a prostředky pro boj proti útokům na jejich pověst, neposkytuje úplnou ochranu, kterou by mohlo být specifické ustanovení trestního zákoníku, konkrétně § 184 TZ.

---

[1] Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2313.

[2] srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 25/2006

[3] Šámal. Trestní zákoník. 3. vydání, s. 3209.

[4] rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 3 Cmo 156/95 – SR