Komentář Frank Bold Advokáti: Legislativní rada vlády vrací nový stavební zákon k přepracování

LRV přitom ve svých připomínkách mj. konstatovala, že návrh, který jí byl předložen, se v mnoha důležitých bodech odchyluje od základních principů a cílů vládou schváleného věcného záměru zákona. Stejně tak se zásadně liší od návrhu předloženého v listopadu do připomínkového řízení, který naopak z věcného záměru důsledně vycházel.

Příčinou těchto zásadních změn byla snaha MMR vyhovět co největšímu počtu připomínek jiných ministerstev a dalších subjektů, které z různých důvodů nesouhlasí s radikální reformou stavebního práva. (Vznikla tak řada mýtů a dohadů, které demytizujeme zde.)

Tato snaha vyhovět pokud možno všem kritikům však nutně vedla k opuštění řady základních principů věcného záměru a jednotné koncepce zákona.

Postup MMR není v souladu s Legislativními pravidly vlády, která vyžadují, aby návrh zákona vycházel z věcného záměru a každá dílčí odchylka byla dostatečně zdůvodněna. Legislativní pravidla jsou přitom pro ministerstva závazná. Na zásadní změny návrhu navíc nemohly reagovat ty subjekty a instituce, které souhlasily s jeho původně předloženou podobou. I z tohoto hlediska LRV předložený návrh kritizovala.

Nejpodstatnější rozdíly mezi původním a upraveným návrhem spočívají v oblastech reformy stavebních úřadů a integrace rozhodování.

Původní návrh v souladu s věcným záměrem navrhoval vytvoření jednotné soustavy „státních“ stavebních úřadů, v čele s Nejvyšším stavebním úřadem. V oblasti povolování staveb tak již neměly rozhodovat úřady územních samosprávných celků, ale úředníci ve služebním poměru ke státu. Návrh předložený LRV však obsahuje kombinaci dosavadních „obecních“ stavebních úřadů s novými státními, doplněnou navíc o speciální úřad pro velké infrastrukturní stavby. Úředníci „obecních“ stavebních úřadů zůstávají mimo služební poměr a přetrvává u nich riziko systémové podjatosti.

V rámci integrace rozhodování vycházel původní návrh co nejdůsledněji z principu „1 úřad-1 řízení-1 razítko“, vyjádřeného ve věcném záměru. V aktuálním návrhu není integrace provedena důsledně, řada rozhodnutí a stanovisek zůstává samostatná. Podkladem pro rozhodnutí „obecního“ stavebního úřadu má být „koordinované vyjádření“ nadřízeného úřadu řešící soulad stavby s požadavky dílčích zákonů. Není přitom jasné, zda toto vyjádření bude pro stavební úřad závazné nebo ne. V každém případě budou vznikat komplikované situace a spory, čemuž měl zákon podle původního zadání zabránit.

Návrh dále v rozporu s věcným záměrem neobsahuje žádný efektivní nástroj ochrany proti nečinnosti stavebního úřadu. Důsledkem nečinnosti má být přechod pravomoci k vydání rozhodnutí na nadřízený úřad. Tím se řízení pouze prodlužuje. Návrh přitom nezavádí ani žádný jiný, například sankční, prostředek proti nečinným úřadům a úředním osobám.

Podle věcného záměru by základním cílem územního plánování mělo být vyhodnocení a vzájemné zvážení všech dotčených zájmů v území, jejich koordinace a stanovení výsledného řešení, představujícího konkrétní veřejný zájem na využití území. I toto zásadní pravidlo v aktuálním návrhu chybí. Proces pořizování územních plánů se zásadně neliší od současného stavu, nedochází k zásadnějšímu urychlení, například stanovením jednoznačných lhůt pro jednotlivé fáze pořizování.

I v dalších oblastech představuje návrh předložený do LRV do značné míry návrat k současnému stavu. Ten je přitom jak ve věcném záměru, tak v řadě podkladových materiálů a stanovisek odborných institucí i jednotlivých expertů kritizován jako nevyhovující. Na rozdíl od původního relativně stručného znění má aktuální návrh cca o 100 paragrafů více než stávající stavební zákon.

I podle dosud uplatněných připomínek LRV by proto bylo více než vhodné, aby MMR upravilo návrh tak, aby se co nejvíce vrátil do souladu se základními principy a cíli vládou schváleného a pro všechna ministerstva závazného věcného záměru.

**

**