NOZ odšpuntoval českou civilistiku

Filip Melzer na otázku, zda je vůbec možné zákon bez judikatury vykládat, odpověděl již v úvodu svého příspěvku kladně. „Jít to samozřejmě musí, protože právo dneska máme bez judikatury a abychom jej mohli aplikovat, musíme jej samozřejmě interpretovat,“ uvedl a vzápětí se dotkl i často probírané otázky použitelnosti dosavadní judikatury: „Na to je poměrně jednoduchá paušální odpověď. Nejprve se musí interpretovat a vyložit nové právo, podívat se, jaký je závěr podle nového práva, a je-li závěr v souladu s dosavadní judikaturou, je dosavadní judikatura použitelná.“

Filip Melzer vidí největší přínos nového občanského zákoníku ne snad v tom, že obsahuje nová pravidla, ale v tom, že doslova „odšpuntoval“ českou civilistiku. Ta byla dlouhá léta posazena na judikátech ze 70. a 80. let. Nové právo otevírá prostor pro nový směr rozhodování civilních soudů. Při výkladu je samozřejmě třeba vycházet jednak z textu zákona, ze souvislostí a z hodnot nového občanského zákoníku. Filip Melzer ale mimo jiné poukázal, „že české právo neexistuje ve vzduchoprázdnu, že jsme součástí širší právní kultury, že jsme z této širší právní kultury utekli a velmi často jsme se jí tím bohužel vzdálili.“ Nový občanský zákoník dává příležitost podívat se na příbuzné právní řády, podívat se na to, jak jsou určité problémy řešeny za hranicemi. Měli bychom využít toho, že občanský zákoník velice často přejímá platná ustanovení ze zahraničních právních řádů. Nejznatelnější vazby lze pak spatřovat s právní úpravou v Rakousku, Německu a Švýcarsku. „Měli bychom hledat, zkoumat a studovat tyto právní řády, vycházet z jejich dogmatiky, učit se jejich dogmatiku a nechat se touto dogmatikou inspirovat, inspirovat se rozhodovací praxí. To je, myslím si, nejrozumnější směr, jak jednak pomoci rozvoji českého práva, a jednak nás zpátky začlenit do toho právně kulturního prostředí, ve kterém jsme vždycky byli.“ Při této příležitosti byla vzpomenuta i prvorepubliková literatura a učebnice, které se v poznámkách pod čarou dovolávaly zahraniční literatury. I tato vazba na zahraničí byla jedním z důvodů, proč byla tehdejší civilistika na relativně vyšší úrovni.

Záměry a cíle připravované novely

S praktickým pohledem na nový občanský zákoník přišel JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., který se zaměřil na záměry a cíle připravované novely občanského zákoníku. Ačkoli dle jeho tvrzení byla skupina připravující návrh novely vyzvána, nechť je tento návrh odrazem potřeb praxe, není možné jinak než považovat tento požadavek za nesplnitelný. „Důvodem je zejména skutečnost, že samotný občanský zákoník nebyl vytvořen na základě analýzy potřeb praxe, nýbrž cestou doktrinální tvorby. Ta v současné době ještě nemůže reagovat na poznatky z praxe, neboť tyto doposud jednoduše chybí.“ Robert Pelikán dále poukázal, že „je však třeba upozornit na to, že některá ustanovení občanského zákoníku jsou nejasná, rozporná či nedokonalá. Dokonalý zákon, který by nepotřeboval opravy, bohužel neexistuje.“

Příkladem uvedl Robert Pelikán rozpor mezi ustanoveními § 1994 a § 1878. Obě ustanovení upravují situaci, kdy splyne právo jednoho ze solidárně oprávněných věřitelů s povinností dlužníka. Je pak otázka, zda má zaniknout dluh jako celek nebo jen co do části, která přináleží solidárně oprávněnému věřiteli. Návrh novely škrtá dotčené ustanovení § 1994, což má tento konflikt pro zjevný rozpor odstranit. Dalším příkladem bylo zmíněno ust. § 2000, věta druhá. Toto ustanovení v první větě omezuje délku, na kterou se lze nezrušitelně vázat, na dobu deseti let. Věta druhá pak dodává, že soud závazek zruší i tehdy, pokud se okolnosti, z nichž strany zřejmě vycházely při vzniku závazku, změnily do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby byla smlouvou dále vázána. Avšak tatáž úprava, tj. možnost zrušení závazku pro podstatnou změnu okolností, je zakotvena v ust. § 1765 an., bohužel však jinak. I v tomto případě by mělo dojít k vypuštění zmíněné druhé věty § 2000. Problematickou se dále jeví například následná nemožnost plnění, zakotvená v § 2006 an., tedy stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. V porovnání se zněním § 353 obchodního zákoníku zde však chybí povinnost dlužníka nahradit škodu věřiteli. V závěru Robert Pelikán uvedl, že se podle jeho názoru jedná o změny potřebné, vedené očividnými nedostatky současné právní úpravy.

Vybrané otázky rozhodování nejvyšších orgánů společností

Samostatný blok byl věnován obchodním korporacím a s nimi spojenou problematikou s ohledem na nový občanský zákoník. Doc. JUDr. Ivana Štenglová se v tomto směru ujala slova k tématu rozhodnutí nejvyšších orgánů společností a s nimi spojenými požadavky na souhlas všech členů, popř. společníků korporace s těmito rozhodnutími. Zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“) zná tři případy, kdy je souhlas všech těchto osob pro přijetí rozhodnutí nejvyššího orgánu vyžadován, všechny se týkají změny programu nejvyššího orgánu. Tuto úpravu nalezneme u společností s ručením omezeným v § 185 ZOK, u akciových společností v § 408 odst. 3 ZOK a u družstev v § 643 odst. 2 ZOK. „Je však zajímavé, že jak u společností s ručením omezením, tak u družstev vyžaduje ZOK zároveň přítomnost těchto osob, nikoli však u akciových společností. Otázkou zůstává, co zákon o obchodních korporacích považuje za „přítomnost“ těchto společníků při zasedání nejvyššího orgánu,“ poznamenala Ivana Štenglová. Může se jednat o přítomnost osobní, popřípadě o přítomnost v zastoupení. Lze se domnívat, že za přítomné osoby je možno považovat též osoby hlasující pomocí technických prostředků.

Dále je třeba zabývat se tím, co nastane v případě, že bude přijato rozhodnutí valné hromady/členské schůze, aniž by byl dodržen požadavek souhlasu všech společníků/členů. „Zcela jistě nebude důsledkem fikce nepřijetí rozhodnutí orgánu. Možností je vyslovení neplatnosti rozhodnutí nejvyššího orgánu soudem, a to na návrh oprávněné osoby, dále také postup podle ust. § 260 občanského zákoníku, kdy soud v případě naplnění zákonných podmínek, přestože dospěje k závěru o porušení zákona ohledně přijetí rozhodnutí nejvyššího orgánu, neplatnost usnesení nevysloví,“ uvedla. Je již uvedeno výše, že u akciové společnosti se nevyžaduje přítomnost akcionářů, ale pouze souhlas. „Musí však být tento souhlas udělen pouze při účasti na rozhodování valné hromadě nebo jej mohou udělit i akcionáři, kteří se rozhodování valné hromady neúčastní?“ V tomto ohledu dospívá Ivana Štenglová k závěru, že akcionář, který na valné hromadě nehlasuje, může udělit souhlas s tím, aby došlo ke změně programu valné hromady. Takový postup není možné využít za situace, kdy dojde k návrhu na změnu programu valné hromady přímo na valné hromadě, lze jej však využít v případě, že se o změně programu uvažuje předem. Zákon neřeší, jakým způsobem je možné souhlas udělit, nicméně je možné se domnívat, že tak lze učinit zcela neformálně. Souhlas však nelze udělit následně, s výjimkou ust. § 174 odst. 1 ZOK, kdy společníci s. r. o. neúčastnící se valné hromady mohou následně s příslušným rozhodnutím vyslovit souhlas.

Závěrem

Na konferenci padlo mnoho dalších zajímavých postřehů a myšlenek. Nezbývá tedy než poděkovat pořadatelům, tedy epravu.cz a České advokátní komoře, za přínosně strávený den a těšit se na další setkání s akademiky i praktiky, na další rozšiřování právního povědomí v české společnosti. I konání takových konferencí může vrátit českou civilistiku do evropského právně kulturního prostředí tak, jak vyjádřil ve svém příspěvku JUDr. Melzer. Snad se to povede.