Začneme možná trochu politologickým úvodem, Římskou říši v r. 117 po Kr., protože má úvodní teze je taková, že když dosáhnete vrcholu, tak začnete vidět konec. Tzn. že dosažení vrcholu, ať už v čemkoliv, může být předzvěstí budoucích problémů a případného budoucího konce. Přesně takhle to bylo v Římě v r. 117 po Kr. - už koncem 2. století se Řím začal potýkat s docela složitými problémy a kdo zná jeho historii, tak ví, že ještě nějakou dobu vydržel, ale že už to nebyl vrchol, ale spíš postupný, a nakonec docela zrychlený úpadek.
Když se podíváme na jiná impéria ve světě – španělské, britské, ruské impérium (tehdy v kostýmu sovětského svazu), vždy můžeme najít nějaký historický moment, kdy byla ta impéria na vrcholu, a pak když se podíváte, za jak dlouho skončila nebo začala upadat, tak ten úpadek byl potom často docela rychlý. Můžeme si samozřejmě klást otázku, jestli toto čeká Spojené státy americké po roce 1989. Já doufám, že ne, ale můžeme vidět jejich mocenský vrchol někdy po roce 1989. Můžeme se ptát, jak je to s Evropskou unií, když si jen tak přecvakneme, jak se vyvíjela a kde je dnes z hlediska, řekněme, jejího územního rozšíření.
V každém případě ta teze, že dosažení vrcholu může znamenat předzvěst příštích problémů, to je něco, s čím bych se chtěl vydat na zkoumání vývoje právního státu. My se samozřejmě můžeme ptát obecně i na některé jiné věci – jestli ideologie mají také vzestupy a vrcholy a poklesy, a můžeme se ptát také na to, jak to vlastně funguje v právu a v tom, co označujeme za právní stát.
Abstraktní úvahy o právu
Když budeme uvažovat abstraktně o právu, můžeme ho, podle mého názoru, vidět v podstatě ze dvou úhlů pohledu. Ten první je ryze technologický – je to nějaký nástroj na správu společnosti, abstrahujeme od jakýchkoli hodnot, prostě bereme ho jako technologii na správu společnosti nyní založenou na monopolu legitimního násilí, tzn. že je spojena se státem jako monopolním majitelem práva na legitimní násilí. Můžeme velmi zjednodušeně říci, že všude mají nějaké vládce a nějaká pravidla.
Když to právo budeme vnímat ne jako ryzí technologii, ale jako hodnotový systém, tzn. jako něco, co říká, jak má něco být dobře, a jak je něco naopak špatně, a to špatně má být nějak potlačováno, tzn. budeme tam dávat dobro kontra zlo, tak se můžeme ptát, do jaké míry je právo, které je takovýmto způsobem vnímáno, hodnotové, do jaké míry vytváří samo o sobě nějakou formu ideologie. Mám za to, že vývoj právního státu, a za chvilku vám to ukážu v jakési dichotomii, je vývoj od formálního k materiálnímu právnímu státu.
Formální versus materiální právní stát
Základní ideou formálního právního státu je, že je vázán svým vlastním právem, ale zase už se tam tak úplně neříká, co má být obsahem toho práva. Takže svým způsobem jakýmsi absolutním vládcem ve formálním právním státě je ten, kdo je tvůrcem práva. A ten má samozřejmě omezené možnosti technologické, ale ty obsahové možnosti omezeny nejsou a on může to právo kdykoli jakkoli změnit a dát mu tedy jakékoliv hodnoty, které si usmyslí.
Materiální právní stát, to je něco, o čem budeme hovořit a co je vlastně ve znamení, řekněme, evropského vývoje po roce 1945. Materiální právní stát už není vázán jenom svým vlastním právem, ale sám sobě říká, jaké jsou povolené obsahy práva. A říká, že právo může mít jenom určité obsahy, a jisté obsahy práva jsou zakázané. Co to znamená? No, že právo nemůže být jakékoliv. Právo může být jenom nějaké, a když by bylo jiné, tak vybočíme z nějakých mantinelů materiálního právního státu. A právě tento moment, mám za to, je ten, kdy o materiálním právním státu nebo o koncepci doktríny materiálního právního státu můžeme hovořit jako o jakési ideologii svého druhu.
Milníky vzniku materiálního státu
Když se podíváme, jak celý koncept materiálního právního státu v dnešní době vznikal, nalezneme mnoho historických milníků. Jedním z významných je idea zastoupení, tzn. představa, že ti, na které právo dopadá, mají mít nějakým způsobem vliv na to, jaký ten obsah práva má být, tzn. mají být přinejmenším slyšeni, možná mohou dokonce spolurozhodovat nebo rozhodovat.
Pak je tam idea práva jako něčeho, co reprezentuje abstraktní konstrukci, tzn. státu. Tam je velmi důležitá idea suverenity státu, která vlastně znamená, že stát je něco o sobě, co není prostým majetkem toho, kdo mu vládne, tedy že stát není majetkem panovníka. Toto je velmi významný moment, který se objevuje někdy na přelomu středověku a novověku a vytváří koncepci moderního neosobního státu.
Pak je velmi důležitým milníkem řekněme konec 18. století (nebo zhruba tato doba – už i 17. a začátek 18. století). Racionalistický přístup k světu a představa, že svět je nějakým způsobem poznatelný a že problémy mají zásadně jedno řešení, které je správné. Tzn. svět není magický, svět není jenom nějaká vnitřní představa, ale svět je objektivní, poznatelný, a tím pádem racionálně řiditelný.
A pak se dostáváme k tomu, co známe posledních zhruba 200 až 300 let, tzn. k ideji moderního konstitucionalismu, teorii dělby moci, vůbec konstitucionalizaci, která vytváří základní kontury státu a svazuje jej systémem brzd a rovnovah, dělbou moci atd.
A potom, a to je pro moderní materiální právní stát naprosto zásadní, milníky postupně následují také zhruba od konce 18. století, někde trochu dříve – kodifikace základních práv, což je klíčová idea v tom, že určuje základní kontury toho, co už nesmí být obsahem práva, tedy ty zakázané obsahy práva v materiálním smyslu. Základní práva znamenají, že jisté věci stát proti jednotlivci vůbec nesmí dělat nebo smí dělat jen výjimečně, omezeně atd. Kodifikace neznamená nic jiného, než že se státu v jistých ohledech zakazuje určitými způsoby proti tomu jednotlivci působit. To, že se mu to zakazuje, je v zásadě opřeno o zeď, je to opřeno o víru v to, že to tak má být. Protože striktně vzato formální právní stát si může kdykoli změnit obsah základních práv tak, jak si usmyslí. Ve chvíli, kdy máme nějakou kodifikaci, o které se tváříme, že je přirozenoprávní nebo řekněme extrastátní, tak tady máme základ, a velmi důležitý základ, obsahového omezení práva.
Prosazení principů materiálního státu
Dostáváme se do provozně-technické roviny, velmi důležité, která má na systém daleko větší vliv, než si myslíme, a to ve chvíli, kdy zavádíme reálnou kontrolu toho, co má být omezením obsahu práva. A to je v podstatě soudní kontrola jednání veřejné moci, typicky ústavními soudy nebo obecnými soudy, ty modely jsou různé, většinou jsou nějak propojené. U nás máme model soudní kontroly prostřednictvím obecných soudů se zvláštním vrcholem v podobě Ústavního soudu, máme jiné modely americké (rozptýlenou soudní kontrolu zase s nějakým vrcholem, který ale vlastně nevybočuje z obecného soudnictví).
A pak je tady velmi důležitá věc, která se rozvíjí zejména po roce 1945, v evropském kontextu je to Evropská úmluva o ochraně lidských práv, a sice internacionalizace, stanovení pravidel toho, kam stát nemůže a co jsou zakázané obsahy práva ve smyslu doktríny materiálního právního státu. Ve chvíli, kdy určité základní zákazy zavedete v rámci celého kontinentu, což se zprvu podařilo pouze pro jeho západní část, ale po pádu komunismu se rozšířilo na reálně celý kontinent, tak máte situaci velmi složitou pro nějakého jednotlivého "diktátora" nebo někoho, kdo by tento hodnotový řád chtěl změnit. Protože on bude v nějaký moment stát sám nebo budou dva nebo budou tři třeba proti 40 nebo 50 dalším státům, které budou mezinárodní řád lidských práv hájit, vytvářet, a samozřejmě budou i nějakým způsobem politicky, justičně a jinak tlačit na to, aby ten řád zůstal zachován i u těch jednoho, dvou, tří nebo několika dalších rebelů.
A co je důležité z mého pohledu úplně nakonec, zejména pro český kontext, ale ono to má dopad pro celý Západ a celou západní doktrínu lidských práv jako takových, je pád komunismu, tzn. revoluce roku 1989 a pár let následujících, která z mého pohledu jsou důležitá v tom, že znamenala vítězství, nebo ne až tak vítězství, ale pád jediné relevantní západní alternativy vůči koncepci materiálního právního státu. Reálný socialismus byl ideologicky založen na tom, že jistá práva, která my dnes ctíme (vlastnictví, svoboda, svoboda projevu atd.), nejsou až tak důležitá, že je důležitý jiný koncept základních práv, když to zjednoduším: práva na nějaké materiální zabezpečení, takové či onaké. Tato systémová alternativa v zásadě padla, a jestli dnes můžeme něco říct, tak nevidím reálnou systémovou alternativu přinejmenším pro západní svět než liberální kapitalismus, který funguje na koncepci lidských práv a materiálního právního státu.
Ve chvíli, kdy toto máme, tak se bavíme už jenom uvnitř systému a velmi složitě se budeme bavit o tom, jestli budeme mít nějaký systém jiný. V tomto já vidím rok 1989 jako docela důležitý.
Právní stát po roce 1945
No, a teď se podívejme na právní stát po roce 1945, u nás po roce 1989. Jaké hodnoty za ním stojí. Já si myslím, že se velmi, alespoň v našem kontextu, podceňuje to, co bylo určitě významným momentem pro vznik Evropské úmluvy, a sice šok z 2. světové války a šok z neúspěchu formálního právního státu německého, přednacistického, výmarského, když to zjednoduším. Tzn. šok z koncepce, která říká: obsahy si tam dávejte, jaké chcete, podstatné je to, že stát je vázán svým vlastním právem. Protože nacismus ukázal, že je velmi jednoduché vytvořit nelidský formální právní stát, kde bude právo formálně vzato docela dobře platit, soudy budou rozhodovat, dokonce budou plus mínus rozhodovat i podle práva, jenže obsahy toho práva jsou nelidské. A tím pádem, samozřejmě, to vedlo k tomu, že v reakci na nacismus se určité obsahy práva stávají zakázanými. Vlastně kmenové pojetí, tzn. rozlišování mezi „my“ (dobro) a „oni“ (jako nějaké systematické zlo, vůči kterému je možno postupovat jakýmikoliv prostředky), to je něco, co je po roce 1945 velmi obtížně představitelné a identita založená na „my a oni“ je něco, co začíná být velmi salonunfähig, takříkajíc. Identita má být racionální, což je samozřejmě rys – ta racionalita, poznatelnost atd. – něčeho, co provází celé moderní dějiny státu.
Další je fungování veřejné moci. Veřejná moc po roce 1945 je velmi silně vnímána jako služebník, a nikoliv pán. Co to znamená pro právo? Primát jednotlivce před státem a tím pádem samozřejmě i to, že stát musí být pevně svázán okovy, které mu nedovolí, aby panoval nad jednotlivcem. Co to znamená pro nějakou systémovou debatu se systémy, které jednotlivce za primární nepovažují, např. čínský nebo i jiné tohoto typu, to je samozřejmě jasné, to je zásadní rys, který nás odlišuje od těchto systémů.
Stát se nám stává něčím, co přestává být posvátné. Protože státní hodnoty samy o sobě nejsou vnímány jako něco velmi specifického, stát je brán jako nástroj na prosazení víceméně univerzálních všelidských hodnot.
Pokud se ztotožníte s tímto mým výkladem toho, co to je materiální právní stát po roce 1945, tak si samozřejmě můžete říci: Stačí nám to? Je to dost sexy? Je to dost identitotvorné? Někdo by mohl říci, že není, protože to není dost emocionální. Protože se tam nevytváří vztah pozitivity, která je jiná než jenom racionální, mezi systémem a jednotlivcem. A materiální právní stát v tomto pojetí, tzn. racionalistickém a všelidském, může být vnímán jako něco, co neuspokojuje dostatečně potřebu lidí po emocích, tzn. milovat, nenávidět, identifikovat se, být součástí party, protože ta parta existuje, a čelit nějakým zlým nepřátelům, kteří nejsou součástí party. Tzn. to „my a oni“, které je oslabeno, může být něco, co někomu může chybět, a někdo může materiální právní stát považovat za nudnou, racionální pakárnu, abych se vyjádřil expresivně. Samozřejmě to pak může mít nějaké projevy v konkurenčních ideologiích proti tomuto uspořádání.
Racionalita a předvídatelnost
Už jsem zmínil jeden rys, který stál na cestě k vytvoření materiálního právního státu. A tím je racionalita. Ona se pak propisuje nebo promítá do požadavků na to, jak má jednat veřejná správa a vůbec stát jako takový. Vlastně má jednat tak, aby ke svému jednání měl dobré důvody a aby ty důvody byly zpětně přezkoumatelné a zopakovatelné. V podstatě je to podobný styl myšlení, jako když provádíte vědecký pokus. Máte dělat vědecký pokus tak, aby kdokoli jiný za stejných podmínek ten pokus mohl zopakovat a ověřit, že vede k stejným výsledkům. Tzn. je to opravdu založeno na ideji racionality a jediného správného řešení.
Druhým rysem je, že když rozhodujete případy racionálním způsobem opakovaně, tak samozřejmě nelze odůvodnit, proč mají být stejné případy rozhodovány za jinak stejných podmínek různým způsobem. A to je samozřejmě rys předvídatelnosti, tzn. v principu to, že se máme právo odvolávat na precedenty. Nnaše argumentace v rámci systému se začne velmi soustředit na to, jestli můj případ je stejný jako jiný případ v minulosti a nakolik jsou ty případy srovnatelné a nakolik jsou odlišné. Ve chvíli, kdy byste měli opravdu důsledně precedenční svět, tak v zásadě končí překvapení, protože na všechno v budoucnu najdete nějaký precedent a jediné, o čem budete debatovat, bude, jak moc se liší nebo shoduje s tím či oním precedentem. To by mohla být představa velmi statického nudného světa, kde všechno už bylo řečeno.
Zákaz libovůle
Ovšem samozřejmě když toto dáte dohromady, tzn. racionalitu a předvídatelnost, tak co máte? Máte zákaz libovůle. To je centrální norma, se kterou pracují v podstatě všechny moderní evropské ústavní systémy. Zákaz libovůle je mantra, kterou používá správní soudnictví, ústavní soudy, prostě znamená to, že veřejná moc musí jednat racionálně a předvídatelně, a tím pádem jsou stanoveny parametry kontroly. A ve chvíli, kdy jsou stanoveny parametry kontroly, tak je velmi jednoduché tu kontrolu v praxi zavést, vyžadovat přes nějaké úřady, soudy, ombudsmany atd., a vede to k jistému chování veřejné moci. Veřejná moc, když ví, že je kontrolována, tak i když třeba možná tolik nechce, tak nakonec začne jednat tak, jak je po ní těmi kontrolními mechanismy vyžadováno, a samozřejmě se snaží i chovat tak (nebo je k tomu třeba i donucená), aby signalizovala, jak se bude chovat v budoucnu. K čemu to vede, je jasné: je to relativně drahé, protože se hodně zkoumá, než se rozhoduje, a existuje spousta procedur a možností, jak se v rámci toho procesu nějakým způsobem bránit, argumentovat atd. Náklady na to jsou jasné a samozřejmě má to i určité negativní efekty.
Stát, který je "pod kontrolou", je stát, kterého se nikdo nebojí, zejména se vlastně nikdo nebojí těch úředníků a spíš se bojí ti úředníci, protože se bojí, že jsou pod kontrolou a že můžou býti předmětem potenciálně úspěšných stížností jednotlivců. Z tohoto státu, a to je vlastně centrální bod mého uvažování, se také v takovémto případě vytrácí v určitém ohledu politika, protože spousta procesů a rozhodování přestává mít politickou povahu, není to rozhodování ve smyslu „dáme tomu, koho máme rádi, kdo je náš“, tzn. rozhodování ve stylu „my kontra oni“, a začíná se to překlápět do rozhodování právního, tzn. „dáme tomu, kdo splní právní podmínky“. A vlastníkem politiky se tím pádem stává v určitém ohledu právník, protože vlastně on vykládá, jaká jsou ta pravidla, jaké jsou ty podmínky, a na základě toho vlastně rozhoduje, komu bude co přiděleno anebo naopak nepřiděleno. Samozřejmě vzniká i určitá "černá" poptávka po tom, aby existovala nějaká fasáda právních pravidel a pod ní možná nějaká skutečnost, která ve skutečnosti bude politická a pouze se bude tvářit jako kriteriální nebo racionální a právní.
Důsledky pro politický prostor
To, že to má nějaké dopady i na fungování politiky, je také jasné, protože ve chvíli, kdy nemám až tak moc věcí, o které mohu vést reálný politický spor, nejsou alternativy, třeba ty systémové alternativy, které bych mohl nabízet, tak samozřejmě začne forma převažovat nad obsahem a budu se hádat o ty samé otázky, protože o jiné se hádat nemůžu. A budu více klást důraz na to, jak hezky se o ně hádám nebo jak hezky je prosazuji, a ne na to, co je obsahem těch otázek, tzn. marketing a forma zvítězí nad obsahem. A může být velká debata o tom, jestli toto je něco, co politické společenství uspokojuje, a zda to nevede k tomu, že určité věci, které společenství možná trápí nebo možná se nad nimi zamýšlí nebo možná by o nich chtělo debatovat, se vlastně dostanou ven z debaty, protože jsou nedebatovatelné, jsou vyloučeny z toho, co by mohlo býti reálně zavedeno, protože to právo z hlediska obsahu zakazuje.
A samozřejmě pak může být debata, jestli je to dobře, jestli se pak prostor politiky nezužuje tak, že to, co by bylo skutečně politické, je vytlačeno mimo mainstream a nebude to nakonec na "oficiálním" fóru debatováno.
Když se podíváme na praxi, může to znamenat problém v tom, že nemožnost jisté věci debatovat a zároveň nutnost poslouchat, takříkajíc, pravidla systému, může vést k tomu, že ani ti, kdo na straně státu vykonávají moc, ale ani objekty výkonu moci nemusí být v určitých ohledech spokojeni. Státní moc může reagovat jakýmsi zlým pokrytectvím, tzn. tvářit se, že všechno dodržujeme, ale zároveň hledat v systému skulinky, jak prodloužit, jak znepříjemnit, jak hledat zástupné důvody, když nemůžu použít ty pravé atd. Na straně druhé, tzn. na straně jednotlivců, můžeme mít problém v tom, že oni budou používat metody a procesy právního státu k tomu, aby prosazovali hodnoty nebo zájmy, které nejsou v souladu s tím, jak je hodnotový řád právního státu nastaven, tzn. často povedou strategické litigace, které budou směřovat k nějaké změně uspořádání nebo budou vyloženě používat nástroje právního státu a procedury ke zpomalení něčeho, co by za normálních okolností bylo povoleno nebo zřízeno, ale kde faktor času hraje významnou roli, anebo prostě budou bojovat o holý život a někdy se dostanou do nějaké úplně alternativní pozice víceméně mimo standardní systém.
Mám za to, že počet těchto lidí, jak na straně státu, tak na straně jednotlivců v určité míře roste a kritika, velmi opatrná, právního státu, ve kterém vlastně nejsou možné jisté alternativy, zaznívá čím dál častěji. Je otázkou, co s tím, protože samozřejmě platí, že pokud kritiků bude příliš mnoho, může se dostat k debatě samotný princip, tzn. jestli opravdu to, co jsme si napsali do základních kodifikací lidských práv, je nadále nedebatovatelné, a jestli to nemůže být nějakým způsobem změněno, možná i způsoby ne tak úplně milými.
Závěrem
Na závěr jenom pár slov o tom, jak vlastně v rámci systému celé právo vzniká. My si myslíme, že vzniká v parlamentu, to je takový ten standardní občanskonaukový koncept, ale v reálu, v současném moderním materiálním právním státu vůbec nevzniká jenom v parlamentu, ani náhodou. Ono samozřejmě vzniká často jako prvotní výkop nějakým zákonem, který schválí parlament, ale na jeho obsah má klíčový vliv exekutiva, byrokracie atd. Pak vlastně samotný obsah práva, a vůbec posuny nebo neposuny v tom systému vznikají velmi silně přes soudní moc, národní soudy, ústavní soudy, mezinárodní soudy. A i to, jaká agenda je těmto soudům vůbec nastolena. A tu samozřejmě nastolují ti, kdo žalují, tzn. často třeba aktivisté, zájmové skupiny atd., a samozřejmě k tomu je vytvářena doktrína, která je v zásadě lidskoprávní.
Já tedy uzavřu to, že pokud se budeme pohybovat v tomto rámci, tak je to v zásadě spontánní řád, který funguje tak, že žádný jednotlivý aktér není schopen ovlivnit konečnou podobu systému, a svým způsobem se to velmi silně podobá i tržnímu mechanismu v oblasti čistě ekonomické. Jsou to prostě tisíce jednotlivých jednání těch či oněch aktérů, z nichž nakonec ve výsledku vzniká nějaký stav, který ještě navíc není statický, ale postupně se mění. Ale, a to bych chtěl zdůraznit, toto platí jen za situace, kdy se shodujeme na základním parametru, že jisté věci jsou nezaveditelné, nemohou být zavedeny, protože jsme si je zakázali "vyzávorkováním" z povoleného obsahu práva, a za druhé, dokud budeme respektovat tento institucionální rámec. A samozřejmě ten rámec je křehký a neříkejme si, že ne. Ve chvíli, kdy budou masově nerespektována třeba rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, a to dokonce i z hodnotově velmi legitimních důvodů, třeba proto, že určité hodnoty budou v části zemí nepřijímány, třebaže ESLP je judikuje, může být velmi zpochybněn řád jako takový. Protože ten řád je primárně procedurální. On spoléhá na to, že hodnoty se tvoří v této interakci a v zásadě neříká, co to má být – v rámci nějakého základního konsensu –, ale říká, že nakonec to řeknou aktéři v nějakém procesu, který bude probíhat.
Diskuze k článku ()