Rozhovor: Petr Meduna - Neukončím operaci, když mi tam bude ležet pacient, který není zašitý

V poslední době zaznamenáváme snahy o prolomení mlčenlivosti advokáta. Jaký názor na tuto problematiku máte? Nemyslíte si, že by to byl přespříliš velký zásah do důvěry mezi advokátem a klientem?

Důvěra je jeden ze základních principů práce advokáta. Klient musí mít naprostou důvěru v to, že advokát informace, které se dozví, nepoužije, nezneužije a všechny využije pouze ve prospěch klienta. Co by prolomení mlčenlivosti znamenalo? Znamenalo by to určitou diskriminaci postavení advokáta. Role a funkce advokáta by skončila. Proč bych šel za někým, kdo nemá povinnost mlčenlivosti? Šla byste za doktorem, kterému byste řekla, že jste například HIV pozitivní a neměla jistotu, že to někomu neřekne? Asi ne. Klienti by si hledali právníky – potutelné právníky - někde jinde a za jiných podmínek. Ano, můžeme mít omezení mlčenlivosti ve vztahu k finančním úřadům, Ministerstvu financí a například kvůli praní špinavých peněz, ale tam je to přiměřené ve věci ochrany a obrany společnosti.

V zákoně o advokacii máme samozřejmě ustanovení opravňující klienta zproštění advokáta mlčenlivosti. Ale je to na bázi dobrovolnosti. Snahy zákonodárců jsou vedeny tím, že si nedovedou představit, jaký fatální následek by to mohlo mít.

Jste členem kárné komise ČAK a předsedou kárného senátu. Jak jsme na tom s kárnou odpovědností advokátů? Jaké jsou nejčastější druhy provinění?

Nejčastější provinění jsou ta, která se týkají zmeškání lhůty, která poškodila klienta. Další podněty se týkají například situací, kdy advokát nekomunikuje s advokátem protistrany, ale přímo s jeho klientem. Jsou i podněty ohledně neslušného chování advokáta na výslechu, kdy advokát dělal různé grimasy na vyšetřovatele nebo se snažil mařit výkon jeho činnosti. Někdy to jsou i podněty ze strany soudu na nevhodné chování nebo oblečení advokáta. Ty nejzávažnější se týkají situací, kdy advokát zpronevěří finanční prostředky z úschovy. Tam je snad jediný možný trest, a to vyloučení z advokacie. Ale mluvíme o případech jednotlivých.

Je systém advokátních zkoušek zastaralý?

Já bych upřímně už zkoušky dělat nechtěl. Jsem pro, aby bylo jakési celoživotní dobrovolné vzdělávání advokátů tak, aby mohli obecně reagovat na danou změnu právní problematiky. Advokacie spěje ke specializaci. Neznám mnoho advokátů, kteří by detailně znali opravdu vše. Pokud to tvrdí, tak se s nim opravdu rád setkám.

Z mého pohledu je asi nejdůležitější ústní zkouška. Jakým způsobem je advokát schopen reagovat. Měl by být jasný, srozumitelný, přesvědčivý. A písemné zkoušky? Vždyť to známe ze středních a vysokých škol. Ty se dají vždy nějakým způsobem napsat…

Církevní restituce dlouhodobě tvoří diskutabilní oblast nejen politickou a právní, ale rovněž společenskou. Jaký názor máte na spornost existence takových nároků?

Pokud stát někomu něco sebral, odebral a bylo to prokazatelně jeho, bylo porušeno právo na vlastnictví a tomuto subjektu se to musí vrátit. O církevních restitucích se mluví od roku 1990. Parlament zákon přijal asi až po 22 letech. Obecně považuji církevní restituce za správné. Za nesprávnou považuji zákonnou formu, která byla v parlamentu přijata o jeden hlas po dvanácté večer. Do dnešního dne Ministerstvo kultury, Ministerstvo financí nepředložilo jmenovitý seznam nemovitostí, které nebyly vydány a za které církev dostala cca 60 mld. korun. Kde je posudek, jakým způsobem byly příslušné nemovitosti oceněny? Byla to administrativní cena? Bylo to tržní ocenění? Mně se nechce věřit, že by Parlament něco tak nečitelného odsouhlasil. Z toho důvodu považuji církevní restituce za nečitelné a netransparentní.

Církevní restituce ano, je to logický kroky ze strany státu po všech těch křivdách. Ale nárok nepřesný, neurčitý a podložený něčím, co nikdo nemá k dispozici, vzbuzuje pouze pochybnosti.

K 1. 7. 2018 nastává restituční tečka. Jakým způsobem se dotkne probíhajících řízení?

Je tady obrovská právní nejistota. Právní nejistota v tom, že byl přijat zákon, ve kterém chybějí přechodná ustanovení a nikdo neví, co se bude dít. Soudy si to vykládají různě. Někteří soudci se domnívají, že co se zahájilo, musím dokončit. Jiní tvrdí opak.

Kdybych řekl, že doktoři nebudou mít nárok na přesčasy, přeci neukončím operaci ve čtyři hodiny, když mi tam bude ležet pacient, který není zašitý. Je nějaké očekávání, že ty spory budou dokončeny podle předpisů, dle kterých začaly. Mám řadu klientů, kteří do dneška po 27 letech nemají rozhodnutí. Tito restituenti nemohou ve Štrasburku prohrát. Vyhrají. A když ne oni, tak jejich děti nebo vnuci. Stát nemůže ustát to, že udělal restituční tečku v situaci, kdy nebyl schopen prostřednictvím státních orgánů toto řízení skončit.

Co bylo/je příčinou těchto x-letých sporů? Nedostatek pozemků? Snaha o protahování ze strany státu?

Pozemků bylo vždy hodně. Bylo to politikou. Ta ovládá půdu. KDU-ČSL měla moc, kdo měl moc, mohl s ní nakládat. Půda přinášela obrovské bohatství. Restituenti byli vždy ti poslední. Je to tedy liknavost, svévole státu řešit tuto věc. Když to stát nebyl schopen vyřešit, udělal restituční tečku.

Myslíte si, že stát uplatňuje rozdílný přístup k církevním restitucím a k restituentům - fyzickým osobám?

Já bych vám hrozně rád odpověděl, ale já odpověď neznám. Nevím, kolik církev dostala za metr čtvereční. My se státu ptáme, ale posudek (ač musel být přílohou důvodové zprávy) jsem nikdy neviděl. Řada soudců a advokátů také ne.