Právní povaha informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva

Existence povinnosti k náhradě újmy je pak podrobně analyzována s ohledem na odlišnost situací, kdy informovaný souhlas nebyl vůbec udělen nebo byl udělen po vadně provedeném poučení. Cílem tohoto článku je poskytnout ucelenější teoretickou analýzu povahy informovaného souhlasu a jeho zakotvení v systematice civilního práva.

Úvod – problematika právní povahy informovaného souhlasu

V zahraniční medicínsko-právní odborné literatuře je jen málo témat, která by byla častěji diskutována než problematika informovaného souhlasu. Tak je tomu i v ČR, ovšem s tím, že většina zdejších publikací se spokojí s konstatováním, že informovaný souhlas je nezbytnou podmínkou poskytování zdravotních služeb a souhlas udělený bez patřičného poučení je neplatný. [1] Je jen málo publikací, které se zabývají právní povahou informovaného souhlasu a vyvozují z toho důsledky pro posuzování platnosti či neplatnosti informovaného souhlasu a s tím spojených právních následků. [2] Obecně lze konstatovat, že zde dosud chybí ucelenější teoretická analýza povahy informovaného souhlasu a jeho zakotvení v systematice civilního práva.

Samozřejmě nelze pominout skutečnost, že právní praxe již s problematikou informovaného souhlasu určitým způsobem nakládá a existuje zde i poměrně rozsáhlá judikatura NS. Cílem tohoto článku je pak stávající úpravu představit, zasadit ji do širšího rámce a následně kriticky přezkoumat, zda stávající praxe může obstát.

1. Informovaný souhlas jako právní jednání

Ačkoliv se zejména v zahraniční literatuře vedou vášnivé diskuse o tom, jak právně kvalifikovat informovaný souhlas, [3] lze konstatovat, že česká právní doktrína vychází z toho, že informovaný souhlas je z pohledu práva právním jednáním, [4] v daném případě projevem vůle směřujícím ke vzniku práva zdravotnického pracovníka zasáhnout do integrity pacienta, tj. provést určitý diagnostický či terapeutický výkon. Tento názor zastává většina autorů s tím ovšem, že pouze menší část těchto autorů přináší důvody pro zařazení informovaného souhlasu pod právní jednání. [5] I kdyby se však našli autoři, kteří by kvalifikaci informovaného souhlasu jako právního jednání odmítali, tj. vycházeli z toho, že se jedná o jednání zaměřené výlučně na způsobení faktického následku, [6] zjevně by nedošlo k výraznější modifikaci přístupu k tomuto institutu, neboť by se jednalo o jednání obdobné právnímu jednání a k následné analogické aplikaci pravidel o právních jednáních. [7]

Z hlediska systematického zařazení se pak v případě informovaného souhlasu jedná o adresované jednostranné právní jednání, které spadá do širší kategorie jednostranných právních jednání, která nazýváme svolení. Takové svolení je pak vyjádřením maximy „volenti non fit iniuria“ a projevuje se ve dvou rovinách – v rovině výkonu práva na sebeurčení a v rovině nutnosti nést odpovědnost za své jednání. Prostřednictvím svolení dochází k realizaci principu autonomie, na němž je soukromé právo založeno. [8] Z hlediska systematického se v české právní nauce svolení nazývá jako svolení poškozeného a řadí se k okolnostem vylučujícím protiprávnost. [9] Pro to, aby bylo možno určité právní jednání hodnotit jako svolení poškozeného, musí být naplněny následující podmínky: (i) svolení se musí týkat takových práv, o nichž může člověk rozhodovat, (ii) svolení musí být dáno osobou způsobilou právně jednat a (iii) musí být dáno před vlastním zásahem. Pokud jsou splněny tyto podmínky, je vyloučena protiprávnost jednání v konkrétním případě, a z jednání zakázaného se stává jednání dovolené. Tato okolnost je velmi podstatná, neboť v případě zásahu do absolutních práv (kterým právo na tělesnou a duševní integritu člověka je) je protiprávnost indikována již samotným zásahem a pouze okolnost vylučující protiprávnost může změnit povahu zásahu na zásah dovolený.

Svolení je tedy dovolení (právní jednání), jehož prostřednictvím se mění právní podstata vztahu mezi jednajícím a osobou, která dovolení uděluje: obecný zákaz zásahu se mění prostřednictvím zvláštního, na účel vázaného dovolení, [10] tj. z jinak protiprávního zásahu se stává jednání dovolené. Toto svolení se v civilním právu objevuje na různých místech, [11] ale jedinečné postavení zaujímá zejména v oblasti zásahů do integrity člověka. A ačkoliv i zde se svolení vyskytuje v různých situacích, největší pozornost atrahuje svolení se zákroky prováděnými v rámci poskytování zdravotních služeb. V těchto situacích se pro svolení vžil termín informovaný souhlas. [12]

Jak bylo uvedeno shora, česká právní dogmatika vychází z toho, že informovaný souhlas udělovaný pacientem poskytovateli zdravotních služeb je svolením k zásahu do integrity člověka [13] a je právním jednáním. Je ovšem otázkou, zda i v dalších aspektech se k informovanému souhlasu přistupuje skutečně tak, jako by se jednalo o právní jednání a jsou z toho vyvozovány patřičné důsledky.

2. Důsledky chápaní informovaného souhlasu jako právního jednání

Mezi pojmové znaky právního jednání patří: a) projev vůle, b) jeho zaměření na vznik, změnu či zánik práv a povinností a c) aprobace právním řádem. [14] Svolení v obecné rovině je tedy projevem vůle, směřujícím k dovolení určitého zásahu do právem chráněného statku, který je právem vyžadován, aby se nejednalo o zásah protiprávní. Informovaný souhlas jako zvláštní druh svolení je pak projevem vůle, směřujícím k umožnění určitého zásahu poskytovatelem zdravotních služeb a současně k převzetí rizik spojených s lege artis provedeným zákrokem. [15]

Důsledky chápání informovaného souhlasu jako právního jednání lze analyzovat ve dvou základních rovinách – v rovině náležitostí právního jednání a v rovině následků spojených s nedodržením stanovených náležitostí, tj. vad právního jednání. Zatímco první rovině je v odborné literatuře věnována dostatečná pozornost, [16] druhá rovina je poněkud opomíjena, respektive právní dogmatika se vydala zvláštní cestou, aniž by byla zohledněna podstata informovaného souhlasu – tj. že se jedná o právní jednání a občanský zákoník obsahuje pro odstranění vad právních určité postupy a spojuje s nimi určité následky.

2.1. Náležitosti právního jednání – náležitosti kladené na projev informovaného souhlasu

Projevení informovaného souhlasu musí splňovat zákonné náležitosti kladené na kterékoli jiné právní jednání. V teorii se obvykle rozlišují čtyři základní náležitosti – (i) náležitost subjektu, (ii) náležitost vůle, (iii) náležitost projevu vůle a (iv) náležitost předmětu projevu vůle. [17] Předně se vyžaduje, aby jednání bylo učiněno osobou v právním slova smyslu, která je k němu způsobilá. [18] Projevená vůle musí být svobodná, [19] vážná [20] a prostá omylu. [21] Projev vůle musí být učiněn určitě, srozumitelně [22] a v předepsané formě (je-li vyžadována). Právní jednání musí být možné a dovolené, tj. nesmí odporovat dobrým mravům a zákonu. [23] Z pohledu náležitostí informovaného souhlasu lze pak problematické aspekty shledávat zejména v oblasti náležitosti subjektu (zejména v hraničních případech, kdy se jedná o osoby sice svéprávné, ale stádium nemoci výrazně ovlivňuje jejich rozumové a volní schopnosti, nebo v případě nezletilých [24]) a oblasti kvality vůle, kde mohou vznikat spory, zda projevená vůle byla prosta omylu (typicky udělení souhlasu po neúplném poučení). [25]

2.2. Následky vad právního jednání

Jak již bylo řečeno shora, vydala se právní dogmatika v oblasti informovaného souhlasu zvláštní cestou, aniž by byly zohledněny instituty, které občanský zákoník pro odstranění vad právního jednání nabízí. Protože jsem nikde nenašel (ani v odborné literatuře, ani judikatuře) analýzu, proč jsou nástroje, které občanský zákoník pro odstranění vad právního jednání nabízí nevhodné, pokusím se je ve stručnosti představit a následně zhodnotit, zda jejich použití není vhodnější než stávající právně-dogmatický přístup vycházející primárně z absolutní neplatnosti. [26]

Dále čtěte zde: http://medlawjournal.ilaw.cas.cz/index.php/medlawjournal/article/view/181/152

Vol 9, No 1 (2019): Časopis zdravotnického práva a bioetiky

---

[1] Např. ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví. Praha: ASPI, 2007, s. 57.

[2] Výjimkou je např. Šustek s Holčapkem, viz ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví, s. 50.

[3] Zejména v německé a rakouské oblasti jsou diskuse o právní povaze informovaného souhlasu velmi časté. O jejich komplikovanosti svědčí i fakt, že Koziol ve svém posledním článku z roku 2019 píše: „In der zivilrechtlichen Diskussion über die Einwiligung des Patienten wurde in grunlegenden Fragen bisher keine Einigung erzielt, insbesondere ist die rechtliche Qualifikation strittig.“ – KOZIOL, H. Fehlende Einwilligung des Patienten und Haftung in Österreich – Notwendigkeit neuer Lösungen? Medizinrecht. 2019, Vol. 37, s. 105.

[4] Viz § 545 o. z.; Ohly k tomu uvádí: „Die Einwilligung ist also ein Rechtsgeschäft, wenn auch ein untypisches.“ – OHLY, A. “Volenti non fit iniuria”: die Einwilligung im Privatrecht. Tübingen: Mohr Siebeck, 2002, s. 214.

[5] Viz např. ŠUSTEK, P. – HOLČAPEK, T. Informovaný souhlas: Teorie a praxe informovaného souhlasu ve zdravotnictví, s. 27 an., nebo DOLEŽAL, T. In: TĚŠINOVÁ, J. – DOLEŽAL, T. – POLICAR., R. Medicínské právo. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019., s. 53.

[6] V obecné rovině k tomuto problému viz MELZER, F. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III. Praha: Leges, 2013, s. 468.

[7] Viz ibidem, s. 476.

[8] Tradičním prostředkem soukromého práva k realizaci úpravy svých právních poměrů je právní jednání – viz OHLY, A. “Volenti non fit iniuria”: die Einwilligung im Privatrecht, s. 207.

[9] Např. LAZAR, J. – ŠVESTKA, J. Občanské právo hmotné. II. svazek. Praha: Panorama, 1987, s. 220, obdobně KNAPP, V. – PLANK, K. Učebnice československého práva hmotného – obecná část. Praha: Orbis, 1965, s. 397.

[10] OHLY, A. “Volenti non fit iniuria”: die Einwilligung im Privatrecht, s. 207.

[11] Např. § 84, § 86, § 2194 o. z.

[12] Viz čl. 5 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

[13] V obecné rovině ve smyslu § 93 o. z., dále pak ve smyslu příslušných ustanovení zvláštních zákonů (ZZS apod.)

[14] Blíže viz MELZER, F. In: MELZER, F. – TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, s. 468, m. č. 14.

[15] KOZIOL, H. Fehlende Einwilligung des Patienten und Haftung in Österreich – Notwendigkeit neuer Lösungen?, s. 106.

[16] Např. řešení otázek způsobilosti udělení souhlasu nezletilými, osobami omezenými ve svéprávnosti atp.

[17] Např. ZUKLÍNOVÁ, M. Definice právního jednání podle (nového) občanského zákoníku I. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/rekodifikace/definice-pravniho-jednani-podle-noveho-obcanskehozakoniku.

[18] Podle § 581 o. z.: „Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá.“

[19] § 551 o. z., § 587 o. z.

[20] § 552 o. z.

[21] § 583 až 585 o. z.

[22] Viz ustanovení § 551–553 o. z. a § 587 o. z.

[23] Viz § 547 o. z

[24] Blíže např. DOLEŽAL, T. Způsobilost nezletilých udělit souhlas s poskytováním zdravotních služeb. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2018, roč. 8, č. 1, s. 48–61.

[25] K tomu viz dále v článku.

[26] K tomu viz dále v článku.