doc. JUDr. Tomáš Doležal Ph.D., LL.M.

Je zřejmé, že s rozvojem neurověd došlo k zásadnímu obratu v uvažování o svobodě vůle, což ovlivnilo samu podstatu uvažování o právu jako takovém. Vedle tohoto zásadního nabourání stávajícího teoretického paradigmatu lze mluvit i o otázkách praktického využití neurotechnologických důkazů v rámci soudních řízení a o oprávněnosti jejich užití, případně o problémech s takovým užitím spojených. Proti užití neurotechnologií v právu se navíc objevují závažné námitky.

Tento článek se zabývá neuroprávem[1], tedy zejména novými neurotechnologiemi a možnostmi jejich užití s praktickými i teoretickými dopady v rámci stávajícího právního diskurzu.

Tento článek se věnuje právní úpravě smlouvy o péči o zdraví. Pozornost je zaměřena na problematiku kontraktačního procesu a jeho zvláštností. Je totiž zjevné, že v oblasti smlouvy o péči o zdraví, a zejména v oblasti poskytování zdravotních služeb, vznikají problémy, které bychom u jiných smluvních typů hledali pouze obtížně. Podrobně je zde analyzován zejména vznik smlouvy, její trvání a následné ukončení v různých kontextech. Zvláštní část je věnována rovněž problematice úplatnosti smlouvy a sjednání odměny v různých případech.

Článek se v této první části zabývá právními, etickými a historickými aspekty eutanazie a asistovaného sebeusmrcení a dalšími rozhodovacími procesy na konci života.

Článek se zaměřuje na relativně ucelenou část problematiky poskytování zdravotních služeb na dálku, a to na typické soukromoprávní aspekty s ní spojené.

Neurověda se v posledních letech stále více prosazuje i do práva a to do takové míry, že se v zahraničí objevil název pro nový obor označovaný jako neuroprávo (neurolaw). Tato oblast práva využívá interdisciplinární přístup k různým odvětvím práva, přičemž se zaměřuje na lidské jednání ve světle nových poznatků v oblasti neurověd. V českém prostředí je ovšem neuroprávo opomíjeno a to přesto, že diskuze, které v této oblasti probíhají, se zdají pro některé oblasti práva přímo kruciální.

Článek je zaměřen na právní analýzu rozhodování v závěru života, odkazuje i na zahraniční právní řády a zejména judikatury v této oblasti, včetně soudních rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.

Tento článek se zabývá právní povahou informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva. První část článku se věnuje problematice právního jednání a jeho náležitostí a zasazuje je do problematiky informovaného souhlasu s poskytováním zdravotních služeb. Následně se článek zabývá problematikou vad právního jednání a jejich důsledků pro jeho platnost a vznik povinnosti k náhradě újmy.

Ačkoliv v České republice existuje relativně rozsáhlá literatura k problematice udělení informovaného souhlasu pacientem, soustředí se tato literatura primárně na udělení souhlasu zletilým, svéprávným člověkem.

Teorie ztráty šancí (příležitosti) byla diskutována v mnoha zemích v situacích nejasné příčinné souvislosti, kdy stávající systém v oblasti prokazování kauzálního nexu, založený na principu „vše nebo nic“ nevede k uspokojivým výsledkům. Samotná teorie ztráty šancí však přináší řadu dalších problémů v oblastech kvalifikace a kvantifikace újmy i v oblasti protiprávnosti. Tyto problémy jsou pak v článku podrobněji analyzovány a je poukázáno na jejich úskalí v souvislosti s úpravou odpovědnosti za újmu v OZ.

Problematika odškodňování imateriálních újem sekundárních obětí představuje komplikovaný a kontroverzní právní institut. V tomto článku jsou pak shrnuty základní problémy související s odškodňováním imateriálních újem sekundárních obětí a provedeno srovnání přístupů k tomuto institutu v několika zemích. Následně je analyzována právní úprava odškodňování sekundárních obětí v ČR.