Dítě v mediaci

Díky stále vysoké rozvodovosti a rozpadům vztahů nesezdaných párů se hodně rodičů před Vánoci obává také toho, jak a zda vůbec budou moci strávit svátky se svými dětmi. K tomuto nemalému počtu je třeba přidat také rodiče, kteří už mají rozvodová jednání za sebou, ale ani tak se nejsou schopni domluvit na tom, jak si svátky s dětmi uspořádají.

Tady může přijít na řadu mediace. Na rozdíl od dlouhého a často nejistého řešení soudní cestou, je mediace rychlým, efektivním a příjemnějším řešením hlavně v případech, kde jde o děti. Lze říci, že pokud přijdete na mediační jednání na začátku adventu, můžete mít do Vánoc vyřešeno, kdy a s kým děti přes svátky budou. Většina monotematických mediací, tedy mediací, kde je předmětem jednání pouze jedno téma, se vyřeší během jednoho mediačního sezení, které zpravidla trvá 3 hodiny, ale když jsou strany dostatečně nastavené na spolupráci, může být dohody dosaženo i v kratším čase. I v případě, že se nedohodnete, může mediace změnit vzájemné vnímání obou stran a přispět k lepší komunikaci v budoucnu. Případně si můžete ujasnit, že jinak, než soudní cestou to nepůjde a bude třeba zahájit řešení soudní cestou, aby na příští Vánoce bylo jasno. V takovém případě naplánujte schůzku s Vaším advokátem raději na leden, ať máte do listopadu rozhodnuto.

Mediace, kde se řeší děti, je specifická v tom, že strany na mediaci netvoří dohodu pouze o sobě, ale také o třetích osobách, které se mediace neúčastní. Mediátor musí tedy v takové mediaci hlídat i to, aby výsledná dohoda neporušovala práva těchto třetích osob – dětí. Dle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 202/2012 Sb., zákona o mediaci, ve znění pozdějších předpisů, je mediátor povinen respektovat názory stran konfliktu a vytvářet podmínky pro jejich vzájemnou komunikaci a pro nalezení řešení, které zohledňuje zájmy obou stran a které v případě, kdy se předmět konfliktu bezprostředně týká práv nezletilého dítěte, zohledňuje zejména zájem dítěte. Jinými slovy v okamžiku, kdy se mediace týká i nezletilých dětí, musí mít mediátor na paměti také zájem těchto dětí a výslednou dohodu v tomto směru korigovat. Jak zmiňuje i komentář k zákonu o mediaci [1], jedná se o možné „vybočení“ z obecného pravidla neutrality mediátora, které říká, že mediátor není na výsledku sporu nijak zainteresovaný a nemá žádný (vnitřní) požadavek či zájem na výsledku konfliktu. I když tedy nezletilé děti nejsou stranami konfliktu v zákonném pojetí, těmi jsou zpravidla rodiče (případně jiné pečující osoby), jejich práva a právem chráněné zájmy nemůže mediátor opominout, jelikož jsou neodmyslitelně spojena s právy a povinnostmi rodičů a výsledná dohoda do práv dítěte zasahuje.

Úvaha, která se na tomto místě nabízí je, co je to ten zájem dítěte, resp. nejlepší zájem dítěte, a jak ho mediátor může poznat? Samotné zamyšlení nad tímto aspektem by vydalo na samostatný článek, proto na tomto místě jen uvedu to, na čem se odborná literatura shoduje, že se jedná o tzv. neurčitý právní pojem, který je třeba obsahově naplnit dle konkrétních okolností daného případu. I pro mediátora se tak nejlepší zájem dítěte bude rýsovat dle informací, které se na mediaci od obou stran sporu dozví a na základě kterých bude moci strany vést k tomu, aby při hledání řešení svého sporu neopomíjely to, co bude prospěšné pro dítě.

Další z možností je názor dítěte na předmět sporu zjistit. Dle § 867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“) „Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit.“ Dle odst. 2 část za středníkem toho samého ustanovení občanského zákoníku „o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.“ Zmíněná věková hranice se má do budoucna dle trendů v západním světě ještě snížit. Postup, jakým soud názor nezletilého dítěte zjišťuje je pak upraven v § 100 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zpravidla tak může učinit sám výslechem nezletilého, ve výjimečných případech prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku, nebo orgánu sociálně–právní ochrany dětí.

Pro mediaci zákon žádné takové pravidlo nestanoví. Domnívám se však, že i v mediaci může být prospěšné názor nezletilého dítěte na předmět sporu vhodným způsobem zjistit. Jednou z možností je přizvat dítě do mediace. I zde je třeba nezapomenout na to, že mediace je proces pro všechny strany dobrovolný, tedy i dítě, které by se mediace účastnilo, tam musí být dobrovolně. Už se mi v praxi i stalo, že to bylo samo nezletilé dítě (v teenagerovském věku), které projevilo zájem se mediace zúčastnit, protože ji bralo jako vhodnou možnost vyjasnit si s jedním z rodičů vzájemné nastavení fungování při střídavé péči. Běžně se na mediaci stává, že některé věci si řeknou strany vůbec poprvé, protože vnímají, že nestranná třetí osoba k tomu poskytuje bezpečný prostor. Stejně může mediace působit i u dětí. Účast dítěte v mediaci by také měla probíhat se souhlasem obou rodičů (případně jiných sporných stran v mediaci), kteří jsou dopředu na společné jednání s nezletilým připraveni.

Ve všech případech, kdy se mediace dítě osobně účastní, je třeba se zvýšenou opatrností nastavit proces mediace tak, aby byl pro nezletilé dítě bezpečný. Jinými slovy, aby dítě z procesu mediace neodešlo s větší psychickou zátěží, než s jakou do mediace vstupovalo. To je ostatně cíl každé mediace, aby z ní strany odcházely v lepším stavu, než do ní vstupovaly, nicméně v případě dětí můžeme špatným či necitlivým postupem napáchat mnohem více škody než užitku. To může být důvodem, proč většina mediátorů k účasti dítěte na mediaci vůbec nepřistupuje a klientům ji nenabízí. Zajistit bezpečné prostředí pro účast dítěte v mediaci totiž není jen o zachování mlčenlivosti mediátora a jeho profesionalitě, což je základní a většinou dostačující požadavek pro mediaci mezi dospělými stranami. Pokud se má mediace účastnit i dítě, je třeba tomu přizpůsobit také prostředí, mediace v neosobní zasedací místnosti nebude u nezletilého zrovna navozovat dobré pocity, rovněž je třeba mít k dispozici místnost, kam si dítě bude moci jít „odpočinout“ od probíhajícího sporu, pokud toho na něj bude moc, nebo třeba se spor stočí k tématu, u kterého dítě být nemusí, nebo dokonce být nemá.

Jako nejdůležitější požadavek pro účast dítěte v mediaci však vidím to, aby se mediace účastnila osoba, která je pro práci s dětmi a jejich psychikou náležitě kvalifikovaná. Pokud tedy mediátor není současně dětským psychologem, psychoterapeutem či alespoň sociálním pracovníkem dostatečně kvalifikovaným pro práci s nezletilými, měl by si takovou osobu do mediace přizvat. Úkolem takové osoby v průběhu mediačního procesu je pak podpora nezletilého a ohlídání jeho bezpečného prostoru, ve kterém bude nezletilý moci svobodně vyjádřit svůj názor k otázkám řešeným v mediaci, které se jej týkají. Pokud je tato osoba osobou odlišnou od mediátora, je to pro mediátora rovněž výhoda v tom, že se může soustředit plně na samotný proces mediace a hledání průniku zájmů stran ve sporných otázkách. Přítomnost další osoby na mediačním procesu je samozřejmě třeba všem zúčastněným transparentně objasnit a vztáhnout na ni potřebná pravidla procesu mediace, zejména mlčenlivost. Dalším nástrojem, který se pro mediaci s dítětem nabízí, jsou oddělená jednání, tedy průběh mediace lze pojmout tak, že dítě bude vést rozhovor s mediátorem v jiné místnosti a ten bude následně fungovat jako tlumočník mezi dítětem a spornými stranami v místnosti druhé. Proces předávání informací mezi spornými stranami a dítětem je samozřejmě dvousměrný.

Pokud nakonec k účasti dítěte v mediaci nedojde a rodiče dosáhnou dohody, mým doporučením bývá, aby rodiče děti v závislosti na jejich věku vhodným způsobem s dohodou seznámili. Je totiž možné, že u některých dětí narazí dohoda na odpor a bude třeba vrátit se do mediace a hledat nové cesty pro dohodu, která bude funkční pro všechny, kterých se týká.

Samostatnou kapitolou pro mediaci, kde se jedná o děti, je školní mediace. Tam to bez dětí v zásadě nejde a dítě je centrálním prvkem takové mediace, protože se jedná o jeho vzdělání, chování, fungování ve škole atd. Nelze jej tedy z této rovnice vynechat. Podrobněji ke školní mediaci včetně tzv. peer to peer mediace, jsem se rozepsala v článku Mediace ve školách.

Ať už se tedy dítě osobně mediace účastní, nebo nikoliv, v žádném z těchto scénářů nelze jeho zájem pominout a je úkolem mediátora toto v procesu mediace pohlídat. Věřím, že v budoucnu bude dobře nastavená a bezpečně ošetřená účast dítěte v mediaci, kde se řeší záležitosti, které se jej dotýkají a ovlivňují jeho každodenní život, dobrou praxí, kterou bude nabízet více kolegů mediátorů. Účast dítěte na „popovídání“ si u mediátora je jistě méně zatěžující zkušenost než výslech u soudu, byť citlivě provedený.