Vymáhání práv k průmyslovému vlastnictví

Přijetí směrnice bylo odůvodněno zejména jako prostředek k odstraňování padělání, pirátství a porušování práv k duševnímu vlastnictví, která představují vážnou hrozbu pro národní ekonomiky a vlády členských států. Vytvoření vnitřního trhu Evropské unie sebou přineslo i potřebu odstranit omezení svobody pohybu a narušování hospodářské soutěže a vytvořit prostředí podporujícího inovaci a investice. V této souvislosti je ochrana duševního vlastnictví vnímána jako základní předpokladem úspěchu vnitřního trhu.

Ochrana duševního vlastnictví by měla umožnit vynálezci nebo tvůrci získávat oprávněný zisk ze svého vynálezu nebo ze svého díla. Měla by také umožňovat největší možné rozšíření děl, myšlenek a nových know-how. Současně by neměla bránit svobodě projevu, volnému pohybu informací nebo ochraně osobních údajů, včetně údajů na internetu. Směrnice byla v České republice implementována ve třech oblastech – právem autorským, právem na ochranu průmyslového vlastnictví a procesní ustanovení byla upravena občanským soudním řádem. V zájmu zabránění tříštění právního řádu bylo navrženo, že úprava vymáhání práv ze všech předmětů průmyslového vlastnictví bude založena jediným právním předpisem.

Na základě této směrnice dne 26. května 2006 nabyl účinnosti zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví).

Osoby oprávněné vymáhat práva

Osobami, které jsou oprávněné vymáhat práva, jsou vlastník nebo majitel průmyslového práva. Oprávněny vymáhat dodržování průmyslového práva jsou rovněž profesní organizace ochrany práv, které jsou řádně uznávány jako organizace oprávněné zastupovat vlastníky či majitele práv průmyslového vlastnictví v zemi původu. Vedle vlastníka nebo majitele jsou oprávněni vymáhat dodržování průmyslového práva rovněž nabyvatelé licencí, a to svým jménem a na svůj účet. Toto ustanovení má napomáhat osobám oprávněným z licence uplatnit svá práva zejména v případech, kdy vlastník nebo majitel práva bude z jakýchkoli důvodů nečinný.

Právo na informace

Zákon detailně stanoví, na které informace má osoba oprávněná vymáhat dodržování průmyslových práv nárok. Tato práva dávají těmto osobám možnost zasáhnout nejen proti konkrétnímu porušovateli, kterého zjistily, ale umožňuje jim vysledovat řetězec podnikatelů, například velkoodběratelů či maloodběratelů, kteří se v obchodním měřítku na porušování práv těchto osob podílejí.

Informace o množství držených výrobků či služeb a jejich ceně pak umožní spravedlivě stanovit náhradu škody a výši bezdůvodného obohacení, které z porušení práv vzešlo. Informace jsou povinny poskytnout pouze osoby, které v obchodním měřítku držely zboží porušující právo, v obchodním měřítku užívaly služby porušující právo nebo poskytovaly služby používané při činnostech porušujících právo, nebo byly těmito osobami označeny jako účastník na výrobě, skladování, zpracování nebo distribuci zboží či poskytování služeb. Za činy provedené v obchodním měřítku jsou pokládána jednání za účelem získání přímé nebo nepřímé hospodářské nebo obchodní výhody. Tím jsou zpravidla vyloučeny činy spotřebitele jednajícího v dobré víře.

Opatření k nápravě

Zákaz porušování nebo ohrožování průmyslového práva formou zdržovacího nároku, který směřuje ke zdržení se dalšího protiprávního jednání, patří k základním civilním právům vlastníka nebo majitele průmyslového práva upraveného ve všech zákonech na ochranu průmyslového vlastnictví.

Oprávněné osoby se mohou domáhat u soudu nařízení přijetí vhodných nápravných opatření ve vztahu k výrobkům, o nichž shledaly, že porušují práva z průmyslového vlastnictví, a popřípadě i ve vztahu k materiálům a nástrojům, které převážně sloužily k vytvoření nebo výrobě tohoto zboží. K těmto opatřením patří stažení výrobků z obchodních kanálů; konečné odstranění (zničení) výrobků z obchodních kanálů; stažení, odstranění nebo zničení výrobků a materiálů, nástrojů a zařízení. Uvedené nároky lze uplatnit rovněž proti každému, kdo sám o sobě průmyslové právo neporušuje, ale svou činností umožňuje, aby průmyslové právo porušovaly třetí osoby. Tato činnost může být na úrovni nepřímého využívání, ale stejně tak lze zdržovací nárok uplatnit např. vůči osobě, která zhotoví formu, díky níž je porušovatel schopen napodobovat průmyslový vzor, nebo výrobci šablon a raznic, které umožňují padělat ochrannou známku. Soud bude mít možnost na základě žaloby proti těmto osobám vyslovit zákaz činnosti, jež napomáhá při porušování práv z průmyslového vlastnictví.

S ohledem na okolnost, že v některých případech uvedená opatření k nápravě mohou znamenat citelný zásah do majetkového postavení osoby, která sice průmyslové právo ohrozila nebo porušila, avšak nekonala tak ani z nedbalosti, návrh zákona umožňuje soudu, aby jako alternativu nápravných opatření na návrh povinné osoby tato opatření nahradil povinností finančního vyrovnání. Ustanovení umožňuje, aby soud přiznal v rozsudku osobě, jejímuž návrh bylo vyhověno, právo uveřejnit rozsudek na náklady porušovatele, jenž ve sporu neuspěl.

Právo na náhradu škody a další nároky

Právo na náhradu škody má každá osoba oprávněná využívat předmět průmyslového vlastnictví, které jednáním porušovatele vznikla škoda. Při určení výše škody mají soudní orgány přihlédnout mj. k negativnímu ekonomickému dopadu porušování včetně ušlého zisku, k nekalým ziskům docíleným porušovatelem a případně i k morální újmě, kterou v důsledku porušení utrpěl vlastník nebo majitel práva. V českém právním řádu jsou tyto instituty upravovány nárokem na náhradu škody vzniklé v důsledku takového protiprávního jednání podle ustanovení občanského zákoníku, a dále právem na vydání bezdůvodného obohacení, nárokem na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tímto protiprávním jednáním včetně přiměřeného zadostiučinění poskytnutého v peněžité podobě a práva žádat zveřejnění soudního rozhodnutí na náklady žalovaného.

Soudy mohou stanovit náhradu škody, výši bezdůvodného obohacení, které získal porušovatel v důsledku ohrožení nebo porušení práva, a přiměřené zadostiučinění rovněž paušální částkou stanovenou na základě takových údajů, jako jsou výše licenčních poplatků, které by bylo nutné zaplatit, kdyby povinný postupoval legitimně a vyžádal si k využití průmyslového práva souhlas. Zákon stanovil paušální náhradu ve výši nejméně jednoho, resp. dvojnásobku licenčního poplatku v závislosti na okolnosti, zda porušovatel věděl, že porušuje průmyslové právo, nebo zda to nevěděl ani nemohl vědět. Toto ustanovení sankcionuje osobu, která práva z průmyslového vlastnictví porušuje, aniž by k tomu měla souhlas vlastníka nebo majitele práva.

Působnosti soudu ve věcech průmyslového vlastnictví

V souvislosti s uvedenou právní úpravou na ochranu průmyslového vlastnictví týkající se vymáhání práv při jejich porušení se s účinností od 1. ledna 2008 změnila působnost Městského soudu v Praze tak, že rozhoduje jako soud prvního stupně ve sporech o nárocích vycházejících z průmyslového vlastnictví, o nárocích z ohrožení a porušení práv z průmyslového vlastnictví a o nárocích na vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí práva z průmyslového vlastnictví, a o dalších nárocích vyplývajících z tohoto zákona; rozhoduje v České republice jako soud prvního stupně pro ochranné známky Evropské unie; rozhoduje v České republice jako soud prvního stupně pro (průmyslové) vzory Společenství a přezkoumává pravomocná správní rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví podle zvláštního právního předpisu. Městský soud v Praze v těchto řízeních jedná a rozhoduje ve specializovaných senátech složených z předsedy a dvou soudců.