Zřízení, vznik a zánik svěřenského fondu a související dokumentace

V této souvislosti se zaměříme na obligatorní a fakultativní dokumentaci, která se pojí se zřízením a vznikem svěřenského fondu, přičemž zvláštní pozornost bude věnována statutu svěřenského fondu, který představuje základní stavební kámen svěřenského fondu. V závěru se pak zaměříme na zánik svěřenského fondu.

Další informace o svěřenských fondech naleznete v jednotlivých dílech tohoto seriálu - Pojem a vymezení svěřenského fondu, Svěřenský fondu, jeho původ a vývoj a Osoby zúčastněné na svěřenském fondu.

Zřízení a vznik svěřenského fondu

Právní úprava nepřiznává svěřenskému fondu právní subjektivitu a jak bylo podrobněji rozebráno v prvním díle[1] tohoto seriálu, nejedná se o právnickou osobu. Od roku 2018 lze nicméně i v případě svěřenských fondů sledovat dvoufázovost jejich vytvoření.[2] Rozhodným pro vymezení jednotlivých fází, je rovněž právní titul, na základě kterého dochází ke zřízení svěřenského fondu. Ustanovení § 1448 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že ke zřízení svěřenského fondu dochází „vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu (i) smlouvou nebo (ii) pořízením pro případ smrti.“ Rozlišujeme tak svěřenské fondy zřízené za života zakladatele (inter vivos) na základě zřizovací smlouvy a svěřenské fondy zřízené pro případ smrti (mortis causa) na základě pořízení pro případ smrti.

Svěřenský fond se za života zakladatele ve smyslu § 1451 odst. 1 občanského zákoníku zřizuje, jakmile svěřenský správce přijme pověření ke správě majetku, který zakladatel vyčlenil ze svého vlastnictví. Jestliže má mít svěřenský fond vícero správců, postačí, pokud pověření přijme alespoň jeden z nich. Svěřenský fond zřízený pro případ smrti se pak zřizuje pořízením pro případ smrti, typicky se bude jednat o závět, v úvahu lze však vzít i dědickou smlouvu, nebo dovětek.[3]

Rozdílný je pak i samotný vznik svěřenského fondu. Vznik svěřenského fondu zřízeného inter vivos je navázán na okamžik zápisu svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů.[4] Zápis pak má v daném případě konstitutivní účinek. Toto řešení je v mezinárodním kontextu poměrně ojedinělé, jelikož zahraniční právní úpravy, jenž vyžadují registraci trust-like struktur, na zápis do evidence neváží vznik entity. Příkladem je Lichtenštejnské knížectví, kde se pro vznik Treuhänderschaftu vyžaduje (pouze) písemná smlouva[5]. Registrace je zde nezbytná u struktur zřízených na dobu delší než dvanáct měsíců, a to pouze s deklaratorními účinky[6].

Svěřenský fond zřízený mortis causa vzniká smrtí zakladatele.[7] Zápis do evidence svěřenských fondů má pak na rozdíl od svěřenského fondu zřízeného inter vivos deklaratorní účinek. Podstatným rozdílem u svěřenských fondů zřízených pro případ smrti je skutečnost, že v okamžiku jeho zřízení a vzniku nemusí být zřejmé, zda se předpokládaná osoba ujme funkce svěřenského správce. Svěřenský fond vznikne tedy i za situace, kdy se žádný zakladatelem zamýšlený správce[8] neujme své funkce. Zákonodárce pro takové případy stanovil v § 1455 odst. 2 občanského zákoníku podpůrné pravidlo, dle kterého svěřenského správce jmenuje soud na návrh osoby mající na tomto právní zájem. Následně nastává právní fikce a na svěřenského správce se hledí jako by tuto funkci vykonával již v okamžiku vzniku svěřenského fondu. V těchto případech se ujímá své funkce se zpětnými účinky.[9]

Na základě výše popsaného lze shrnout, že k bezvadnému vzniku svěřenského fondu, jsou nezbytné tři následující předpoklady:

• právní jednání zakladatele, které může být inter vivos nebo mortis causa,
• přijetí závazku držet a spravovat daný majetek ze strany svěřenského správce, a
• smrt zakladatele v případě svěřenského fondu mortis causa a v případě svěřenského fondu zřízeného inter vivos jeho následný zápis do evidence svěřenských fondů.[10]