Přípustnost zdrcující kritiky uchazečů o veřejné funkce

Nejvyšší soud České republiky se ve svém recentním rozsudku ze dne 30. 9. 2022, č. j. 25 Cdo 3904/2020-281 zabýval otázkou únosné míry kritiky u osob, které se ucházejí o veřejné funkce.

advokátní koncipient, advokátní kancelář JUDr. Eva Ondřejová, LL.M., Ph.D.
Foto: Fotolia

Spor bývalého předsedy vlády Jiřího Paroubka (dále jen „žalobce“) a společnosti Barrandov Televizní Studio (dále jen „žalovaná“) se dostal před Nejvyšší soud kvůli řadě výroků, které učinil moderátor Jaromír Soukup v pořadech Týden podle Jaromíra Soukupa a Kauzy podle Jaromíra Soukupa vůči žalobci.

Žalobce se před soudy domáhal ochrany svých osobnostních práv za nelichotivé výroky vyřčené na jeho adresu. Konkrétně se jednalo o výroky, které hodnotily některé kroky z doby, kdy působil žalobce ve funkci náměstka primátora hlavního města Prahy, a dále z období, kdy působil jako předseda politické strany LEV 21. Žalobce dále napadal tvrzení, že údajně vyhrožoval žalovanému a že takové jednání žalobce byla „extraliga vyhrožovacího trumbelínství“ a „vrchol vyhrožovacího idiotství“. Nad rámec uvedeného se moderátor žalované ještě uchýlil k tvrzením, že žalobce byl pro většinu lidí „totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů“ a že byl veřejností vnímán jako „arogantní klaun s nulovým charisma“. 

Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalované povinnost zdržet se napadených výroků a uveřejnit v pořadu Týden podle Jaromíra Soukupa a Kauzy podle Jaromíra Soukupa omluvu požadovanou žalobcem. Městský soud v Praze posléze však změnil prvoinstanční rozhodnutí a žalobu v části, kde bylo požadováno zdržení se výše uvedených tvrzení, zamítl. Nejvyšší soud na základě žalobcem podaného dovolání změnil rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to tak že potvrdil nárok žalobce na omluvu za tvrzení o tom, že žalobce údajně žalované vyhrožoval („extraliga vyhrožovacího trumbelínství“ a „vrchol vyhrožovacího idiotství“) a rovněž za tvrzení o údajném pochybení žalobce v době, kdy působil jako náměstek primátora, neboť tyto výroky byly zveřejněny bez pravdivého základu a nepředstavovaly přiměřenou kritiku. Předmětné výroky mají nepochybně kritický ráz a obsahují hodnotící soud, avšak současně vychází ze skutkových tvrzení o průběhu určitých událostí a jejich pravdivost tak musí být doložena. K tomu ze strany žalované nedošlo. 

Jinak tomu ovšem dle názoru dovolacího soudu je v případě kritiky stran výsledku voleb a činnosti uchazečů o veřejné funkce. Nejvyšší soud souhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že označení žalobce za „totálně nevolitelnou zatuchlou hmotou z kmotrovských časů ČSSD“ a „arogantního klauna s nulovým charisma“, nepředstavuje neoprávněný zásah do jeho osobnosti, a to zejména proto, že se týká způsobu vedení volební kampaně a výsledků voleb, v nichž žalobce kandidoval v roce 2018 do Senátu Parlamentu České republiky, tudíž jde o debatu k věcem spadajícím do sféry veřejného zájmu. Dle Nejvyššího soudu neúspěšný uchazeč o veřejné funkce musí být připraven snést i takto zdrcující kritiku své činnosti i výsledku voleb. V rámci své argumentace dovolací soud srovnal obdobnou kritiku s karikaturami a uvedl, že karikatura stejně jako kritika musí být hodnocena jak podle obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění satirického hávu, do nějž se halí vlastní informace. Karikatura musí spočívat na reálném základu, byť tento může být minimální (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2246/12). S přihlédnutím k tomu, že karikatura používá výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob, jímž se vyjadřuje, nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky. Pokud by takový způsob kritiky zasahoval výlučně sféru profesní či veřejné činnosti, je chráněna více než kritika sféry soukromé (srov. rozsudek ESLP ve věci Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999 či nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). 

Věříme, že se jedná o velmi zajímavé rozhodnutí, které bude cenným vodítkem pro rozhodování obdobných sporů, kdy se uchazeči o veřejné funkce budou snažit vypořádat s kritikou, které se zpravidla v této pozici nelze vyhnout. Optikou závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022, č. j. 25 Cdo 3904/2020-281 je třeba spíše počítat s tím, že zpravidla půjde o přípustnou kritiku v rámci debaty o věcech veřejného zájmu. 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články