Podmínky a platnost vyloučení či omezení odpovědnosti za škodu

U obecné odpovědnosti za újmu je důležitá existence zavinění škůdce, která rozhoduje o tom, zda za újmu bude či nebude odpovědný. Naproti tomu zvláštní odpovědnost za újmu definuje konkrétní případy, při nichž ke vzniku odpovědnosti také dochází, avšak bez ohledu na zavinění toho, kdo ji způsobil. Ustanovení občanského zákoníku o zvláštní odpovědnosti za újmu tak cílí na specifické případy, kdy je újma způsobena např. zvířetem, vadným výrobkem, provozem dopravního prostředku a podobnými okolnostmi.

Podmínky vzniku odpovědnosti za škodu

Nejprve je třeba si ujasnit, co se skrývá pod pojmem újma a pod pojmem škoda a jaký je mezi nimi rozdíl. Újmou se rozumí jak nemajetková újma (např. újma na zdraví), tak i majetková škoda (např. finanční ztráta), přičemž majetkovou škodu lze dále rozdělit na tzv. skutečnou škodu a ušlý zisk. Skutečnou škodou se rozumí škoda, kterou poškozený v souvislosti se škodnou událostí fakticky (reálně) utrpěl a ušlý zisk představuje majetkový prospěch, kterého by poškozený jinak dosáhl, pokud by ke škodě nedošlo. Obecně platí, že každý je povinen si počínat tak, aby nedocházelo k nedůvodným újmám na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiných osob. V opačném případě zpravidla dochází ke vzniku odpovědnosti za újmu (resp. za škodu – jde-li o peníze nebo majetek), samozřejmě při splnění zákonných předpokladů. Zákonnými podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu je tedy (i) protiprávní jednání nebo určitá škodní událost, dále přirozeně (ii) vznik újmy (resp. škody), poté (iii) příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce nebo škodní událostí a vzniklou újmou (resp. škodou) a zpravidla musí být prokázáno i (iv) zavinění, nejde-li o objektivní odpovědnost za škodu, které může být buď úmyslné, nebo nedbalostní.

Lze podle zákona platně omezit či dokonce vyloučit odpovědnost za škodu?

Oznámí-li někdo, že svoji povinnost k náhradě újmy vůči někomu jinému omezuje nebo dokonce vylučuje, potom se k takovémuto oznámení nepřihlíží a z právního hlediska nemá žádný účinek. Omezit nebo vyloučit odpovědnost za škodu jednostranným prohlášením totiž občanský zákoník zakazuje bez ohledu na to, za jakých podmínek nebo jakou formou je jednostranné oznámení učiněno (zda ústně či písemně) nebo vůči komu směřuje (zda jde o konkrétní osoby či naopak o širokou veřejnost). Podobná oznámení proto zpravidla nemají žádný význam a nevyvolávají žádné právní účinky.

Za určitou výjimku lze považovat taková oznámení, která mají potenciální poškozené jistým způsobem varovat před vznikem újmy – jako např. upozornění s nápisem „Pozor, čerstvě natřeno!“ nebo „Pozor, kluzká podlaha!“. Podobná jednostranná prohlášení sice neomezují ani nevylučují odpovědnost za škodu, podle občanského zákoníku však mohou být vyhodnocena jako jakási varování před nebezpečím nebo výzvy k vyšší míře obezřetnosti. Následkem neuposlechnutí podobné výzvy tak může být založení spoluodpovědnosti poškozeného za vzniklou újmu. Občanský zákoník z podstaty věci nebrání tomu, aby se potencionální poškozený dopředu vzdal svého práva na náhradu škody, a to buď svým jednostranným prohlášením, nebo i smluvně – samozřejmě s určitými výjimkami, o kterých si ještě povíme. Škůdci ovšem možnost jednostranného omezení odpovědnosti za škodu neposkytuje.

Vzdání se platně práva na náhradu škody může potenciální poškozený učinit jak bezpodmínečně, tak i s určitými předem nastavenými podmínkami. Nadto podle ustanovení § 2897 občanského zákoníku platí, že pokud se někdo vzdá práva domáhat se náhrady škody vzniklé na pozemku a je-li takovéto vzdání zapsáno do katastru nemovitostí, působí i vůči pozdějším vlastníkům. Předmětné ustanovení tak poskytuje určitou pojistku i v situacích, kdy by změna vlastníka pozemku mohla pro druhou stranu představovat určité riziko (např. s ohledem na povahu činností prováděných na daném pozemku).

Co se týče zákonných ustanovení omezujících možné vzdání se práva na náhradu újmy, podle § 2898 občanského zákoníku se nepřihlíží k takovým ujednáním, která předem vylučují nebo omezují povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně či z hrubé nedbalosti. Nepřihlíží se současně ani k takovým ujednáním, která dopředu vylučují nebo omezují právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech proto není možné se práva na náhradu újmy platně vzdát. V případě zásahu do tzv. přirozených práv určité osoby současně vzniká povinnost nejen k náhradě škody, ale i k náhradě nemajetkové újmy, bez ohledu na to, zda k protiprávnímu zásahu do těchto práv došlo zaviněně či nikoliv.

Závěr

Pokud dojde k úplnému vyloučení odpovědnosti za škodu, není ten, kdo škodu způsobil, v podstatě vůbec povinen škodu nahradit přesto, že by k její náhradě jinak byl podle zákona povinen. Vyloučení odpovědnosti za škodu tak činí škodu vůči potencionálnímu škůdci zcela nevymahatelnou. Co se týče pouhého omezení povinnosti k náhradě škody, to může spočívat v několika možných variantách. Jednou z nich je například specifikace tzv. liberačních důvodů v případě smluvní náhrady škody, častým bývá rovněž omezení rozsahu náhrady škody (jako např. stanovením horní nebo naopak dolní hranice výše náhrady škody), nebo ujednání, podle nichž se hradí toliko skutečná škoda, a nikoliv již ušlý zisk apod.