V článku z roku 2020, který si můžete přečíst zde, jsme Vám představili první soudní rozhodnutí ve věci Airbnb. Městský soud v Praze („MS“) v něm nastínil možnost regulace krátkodobých pronájmů, mimo jiné prostřednictvím stanov společenství vlastníků jednotek. Na tento rozsudek MS volně navázal, když se ve svém rozsudku ze dne 19. 8. 2021, č. j. 6 Af 20/2020-28 („Rozsudek“) tématikou Airbnb zabýval znovu.
Žalobkyně v tomto případě napadala dodatečný platební výměr na daň z příjmu fyzických osob. Konkrétně namítala, že její příjmy z provozování ubytování prostřednictvím služby Airbnb nemají být daněny podle ustanovení § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů („zákon o daních z příjmu“), nýbrž dle ustanovení § 9 tohoto zákona. Klíčovou otázkou, kterou se soud zabýval, bylo, zdali žalobkyně poskytuje prostřednictvím platformy Airbnb ubytovací službu, či pronájem věci. Tato otázka byla klíčová pro určení, zdali měla Žalovaná povinnost platit celý rok sociální a zdravotní pojištění dle § 7 zákona o daních z příjmu, či nikoliv.
Dle žalobkyně žalovaný (příslušný správce daně) odůvodnil platební výměr pouze na základě skutečnosti, že provozuje pronájem bytů přes Airbnb a nezkoumal bližší okolnosti případu. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se však žalovaný zabýval hned několika aspekty krátkodobého pronájmu, a sice že Airbnb „klade základní požadavky na poskytovatele ubytování spočívající v poskytnutí služeb, které jsou hosty očekávány, jako např. poskytnutí toaletního papíru, mýdla, ručníku, povlečení pro každou postel atp.“ Dále odkazoval na judikaturu evropských soudů, kupříkladu rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 4. 10. 2001, ve věci C-326/99, Stichting „Goed Wonen“ proti Staatssecretaris van Financien, dle kterého „ubytování zprostředkované prostřednictvím internetové platformy lze považovat za ubytovací služby, nikoliv nájem“. V neposlední řadě pak žalovaný odkazoval na „Klasifikaci produkce CZ-CPA 2015“ Českého statistického úřadu, podle níž se jedná o příjmy z podnikání, když pod kódem „55.20.19“ jsou uvedeny „ostatní krátkodobé ubytovací služby bez každodenního úklidu“. Podle MS přitom tato klasifikace nejlépe odpovídá činnosti žalobkyně.
V bodu [24] Rozsudku MS uvádí, že: „ustanovení o nájmu bytu lze na vztah poskytovatele ubytování a zájemce o něj aplikovat jen v případě, že účelem poskytnutí nájmu je zajištění bytových potřeb nájemce. K tomu lze odkázat též na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, v němž ústavní soud uvedl, že současná podoba bydlení nespočívá pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině“.
Z tohoto důvodu MS došel k závěru, že krátkodobé ubytovací služby jako je Airbnb nesaturují lidskou potřebu bydlení, ale uspokojí jeho potřebu na ubytování. Proto je nutné jej klasifikovat jako ubytovací službu dle ustanovení § 2326 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník. Provozovatelé Airbnb jsou tedy povinni platit celoročně sociální a zdravotní pojištění dle § 7 zákona o daních.
Rozsudek tak přispívá k ustálení judikatury a výkladu povahy Airbnb a z toho vyplývajících povinností poskytovatelů služeb přes tuto platformu.
Diskuze k článku ()