AI a autorské právo

Můj příspěvek se sice formálně jmenuje „AI a autorské právo“, ale já jsem ho pojmenoval „Výzvy, spory a perspektivy v éře generativní umělé inteligence“. Proč tak složitý název? Musíme si uvědomit, že modely generativní umělé inteligence nejenže budou zasahovat do našeho života, ale jejich dopad už dnes vnímáme u svých dětí i v každodenním kontaktu se sociálními sítěmi. Budeme se s nimi setkávat zejména u výstupů, přičemž jedním z těchto výstupů bude naše práce. Během velice krátké doby budeme zjišťovat, že to, co jsme se naučili, nám nestačí a že se musíme učit něco úplně jiného, a to nejen z hlediska práva, ale i z hlediska fungování člověka jako takového.

V čem bude tedy ten rozdíl? Rozdíl bude v tom, že AI bude používána na práci, kterou jsme dosud vykonávali my sami nebo ji za nás vykonával někdo jiný, například advokátní koncipient, asistent soudce či jiná kvalifikovaná nebo nekvalifikovaná osoba. A my se dokonce budeme snažit chránit výstupy vytvořené umělou inteligencí, protože jsme je „vymysleli“ my. Tím se plynule dostávám k autorskému právu. U těchto výstupů totiž vzniká několik problémů: výstup může být chránitelný, může jej chránit někdo jiný, nebo zjistíme, že nám umělá inteligence přebrala práci.

Na základě těchto tří klíčových otázek můžeme tento příspěvek rozdělit do tří částí. První se jmenuje AI jako nástroj tvorby a věnuje se tomu, co se změní v našem životě. Ve druhé části se budu zabývat otázkami autorského práva. Třetí část, která je mi nejbližší, se týká dopadů AI na právní a justiční prostředí.

AI jako nástroj tvorby duševního vlastnictví

Začněme hned zostra otázkou: kdo už použil umělou inteligenci ke generování obrázku nebo textu? Odpověď je zcela jednoznačná: téměř všichni.

Druhá otázka je složitější: setkali jste se někdy s tím, že model nebo postup, který jste zvolili, ve výsledku porušoval práva duševního vlastnictví? Jinými slovy, bylo na první pohled zřejmé, že použitý model porušil něčí práva? A tady se poměr odpovědí tentokrát zcela obrátil.

V čem je ten problém? Problém je v tom, že se zásadním způsobem mění přístup a paradigma, podle kterého chápeme autorská práva. Autorské právo je tradičně založeno na autorovi, tedy na existenci fyzické osoby, která něco vymyslela a tvůrčím způsobem vyjádřila. Neplatí to jen v autorském právu, ale v celém okruhu práv duševního vlastnictví. Vždy je důležitý původce, autor nebo osoba, která stojí za nápadem.

Ono se nám to najednou mění. Modelu umělé inteligence řekneme: „Vymysli mi hezkou kočičku,“ a on mi vymyslí tisíc různých hezkých kočiček a vytvoří mi z nich fotografie nebo obrázky. V některých případech mi dokonce pěkně popíše, že má kočička zježené chlupy a tváří se příjemně či nepříjemně. Výsledek produkovaný umělou inteligencí přitom může být ve finále autorskoprávně chráněn. Tradiční právo, na které jsme zvyklí, zde začíná pokulhávat a musíme řešit nové problémy.

Tři klíčové otázky autorského práva v kontextu AI

První otázkou je, kdo bude autorem toho nápadu. Budeme to stále my jako tvůrci promptu, který zadáváme? Bude to model umělé inteligence, nebo někdo, kdo stojí za návrhem tohoto modelu? Druhý problém vyplývá z toho, že modely jsou vždy trénovány na současném dění, tzn. na informacích, které jsou k dispozici. O případech zneužívání chráněných děl k trénování modelů AI budu hovořit později. Třetí otázkou, která je stejně důležitá, je, kdo odpovídá za výstupy: osoba sedící za počítačem, tvůrce modelu, nebo ten, kdo výsledek dotazu zveřejní?

Kdo je autorem díla vytvořeného AI?

Tradiční pojetí, podle něhož je autorem fyzická osoba, která dílo tvůrčím způsobem vytvořila, nám už asi nebude postačovat. Modely umělé inteligence mohou něco generovat i bez výslovného zadání jen proto, že jsme se na něco zeptali již dříve třeba v jiné souvislosti. Zeptáme se například na návrh prezentace a model nám rovnou vygeneruje obrázky, aniž bychom si o ně řekli. Potom musíme řešit, zda těmto návrhům a výstupům poskytneme ochranu a komu bude tato ochrana náležet: provozovateli modelu, uživateli sedícímu za počítačem, nebo vývojáři modelu?

Na tyto otázky není jednoduchá odpověď. O tom, že se jimi zabývá celý svět, svědčí i skutečnost, že většina judikátů, o nichž budu hovořit, pochází ze Spojených států. A my bychom se z nich měli poučit přinejmenším v tom, že si uvědomíme existenci problému a absenci jednoznačného řešení.

Thaler v. Vidal (USA, 2022/2023)

První případ se týká patentového, nikoli autorského práva. Jednoho původce vynálezu napadlo, že by jako „spolupůvodce“ uvedl model, který mu pomáhal při vzniku vynálezu. Na první pohled si můžeme říct, proč by to dělal. Možná proto, aby mohl práva později prodat společně se systémem a tím tento systém zhodnotit.

Když se na věc přišlo, a nepřišlo se na to hned, protože rozlišit mezi názvem modelu a jménem a příjmením fyzické osoby není v některých případech zcela jednoduché, dospěl patentový úřad k názoru, že vynálezcem uvedeným v patentové přihlášce musí být fyzická osoba a nemůže jím být stroj. Vidíte tedy, že věc, kterou by nás možná ani nenapadlo zkusit, už někdo zkusil, zatím neúspěšně.

Zarya of the Dawn

Druhý příklad je komplikovanější a týká se tvorby knihy, která měla grafický příběh, tzn. byl to graficky zpracovaný text. Autorka zadávala prompty do nástroje, který vytvářel jak text, tak zároveň i obrázky, a u amerického Copyright Office zaregistrovala autorskoprávní ochranu výsledku, tedy knihy obsahující grafické i textové zpracování.

Dopadlo to podobně. Když Copyright Office zjistil, že část obsahu vytvořil nástroj umělé inteligence, tak ochranu odmítl s odůvodněním, které by bylo podobné i u nás, tj. že autorem může být výslovně jen fyzická osoba. Po určitých sporech, které probíhaly na všech úrovních, včetně Nejvyššího soudu USA, to dopadlo tak, že nakonec autorskoprávní ochrana byla přiznána lidskému textu a kompilaci, tedy uspořádání obrázků a textu, nikoli však samotným obrázkům zjevně generovaným nástrojem umělé inteligence. Odůvodnění zamítnutí ochrany obrázků bylo v podstatě jednoduché a setkáváme se s ním opakovaně: autor nemá dostatečnou kontrolu nad konkrétním výstupem AI.

Tato úvaha vychází ze samotného fungování nástrojů umělé inteligence jako black boxu. Zadáte pokyn, ale pokaždé dostanete jiný výsledek. Právě proto nemohla být samotným obrázkům ochrana poskytnuta.

Městský soud v Praze, sp. zn. 10 C 13/2023-16 (ČR, 2023)

V České republice se autorstvím díla vytvořeného umělou inteligencí zabýval Městský soud v Praze v roce 2023. Předmětem sporu byl prompt – tzn. samotné zadání, které na závěr generovalo prostřednictvím modelu DALL-E určitý obrázek. Podle žalobce měl být výsledný obrázek chráněn autorským právem a prompt měl představovat jeho tvůrčí vklad.

Soud prvního stupně byl vcelku nekompromisní a zopakoval zásadu, o které jsem již hovořil: není možné, aby autorem byl někdo jiný než fyzická osoba. Samotný prompt nepovažoval za dostatečný tvůrčí vklad a výslednému obrázku autorskoprávní ochranu nepřiznal. Jde o první a zatím jediné rozhodnutí českého soudu, které se zabývalo ochranou děl generovaných umělou inteligencí.

Trénování AI modelů na chráněných dílech

Tím se dostáváme ke druhé otázce, tedy k trénování AI modelů na chráněných dílech. Základní problém je jednoduchý: pokud trénujeme model umělé inteligence, vždy používáme nějaká data. A jaká data to jsou? Zpravidla data, která jsou veřejně přístupná.

Obloukem se tak vracím k sociálním sítím, protože i na jejich datech se modely umělé inteligence trénují. Potom se nemůžeme divit, že když se umělé inteligence na něco zeptáme, zdánlivě o nás všechno ví. Důvodem je těžba dat z internetu, tzn. ze všech veřejně přístupných zdrojů.

Spory v této oblasti probíhají většinou mezi autorskými ochrannými svazy, spolky autorů nebo velkými nakladateli a vydavateli na jedné straně a provozovateli AI systémů na straně druhé.

The New York Times v. OpenAI a Microsoft

Prvním příkladem je spor The New York Times proti OpenAI a Microsoftu. Týká se přesně toho, o čem jsem hovořil, tedy těžení dat z elektronických verzí The New York Times. V současné době spor ještě nebyl skončen. Jsem zvědav, jak tato věc dopadne, protože podle mě může zásadně ovlivnit celý problém těžení dat a jejich využívání nástroji umělé inteligence.

Andersen v. Stability AI

Dalším známým případem je Andersen v. Stability AI. Jde o obdobnou otázku, tentokrát ve vztahu k obrázkům. Existovaly datasety, které byly použity pro trénování těchto nástrojů. Soudní projednání je naplánováno na 8. září 2026. Jde zase o jednu z klíčových věcí, která může rozčeřit hladinu a ukázat, zda v oblasti využívání AI modelů převáží zájmy velkých technologických hráčů, nebo autorů a osob zastupujících jejich práva.

Getty Images v. Stability AI

Podobný a rovněž známý spor ze Spojených států a Velké Británie se týká Getty Images v. Stability AI. Opět jde o trénování modelů umělé inteligence na systému shromažďujícím obrázky. Podle tvrzení žalobce používala Stability AI přímý přístup k obsahu Getty Images, obcházela paywall, tedy placený přístup, a stahovala dostupná data včetně vodoznaků, které společnost Getty Images umisťovala na své obrázky.

Dokazování bylo v tomto ohledu relativně jednoduché, protože při generování některých obrázků se ve výstupu objevil vodoznak společnosti Getty Images. Zůstává však zásadní otázka, zda model mohl obrázky stáhnout a pracovat s nimi při generování vlastních výsledků.

Odpovědnost za výstupy generované AI

Dostáváme se k třetí klíčové otázce: kdo odpovídá za výstupy generované AI? Všichni asi řekneme, že odpovědným subjektem asi nebude samotný model ani chatbot, který nabízí často poněkud zvláštní odpovědi. Ale musíme řešit, zda odpovídá vývojář modelu, poskytovatel platformy (a tady upozorňuji na to, že i poskytovatelé platformy se v některých situacích mohou dostat do odpovědnostního titulu), nebo konkrétní uživatel či zadavatel, který s modelem komunikuje.

Je třeba si uvědomit, že podle AI Actu, článku 5, mohou některé z těchto systémů spadat do kategorie vysoce rizikových systémů. Odpovědnost za plnění stanovených povinností pak nese zejména provozovatel nebo poskytovatel systému. V praxi se proto často vychází z toho, že přímou odpovědnost za odpověď chatbota nese ten, jehož jménem chatbot vystupuje.

Moffatt v. Air Canada

První příklad tentokrát nepochází ze Spojených států, ale z Kanady. Zákazník se ptal chatbota Air Canada na podmínky slevy. Chatbot mu odpověděl zjevně nesprávně a v rozporu s obchodními podmínkami společnosti. Vznikla tedy otázka, kdo za tuto chybnou informaci odpovídá a zda má zákazník v pozici spotřebitele právo uplatnit nárok popsaný chatbotem.

Nešlo o rozhodnutí soudu, nýbrž spotřebitelského tribunálu. Ten dospěl k závěru, že nárok existuje. Odpovědnost nenese producent technologie chatbota ani zákazník, který jej použil, ale přímo subjekt, jehož jménem chatbot odpovídá, tedy Air Canada.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na společnost O2 a jejího chatbota. Nevím, jestli jste se v poslední době dokázali probojovat k živému operátorovi; já obvykle skončím u chatbota, u nějaké umělé inteligence nebo u virtuální paní, která se tváří jako živý operátor. Člověk s ní sice může hovořit, ale často se nedobere výsledku. Zajímalo by mě proto, jak by se posuzovala odpovědnost společnosti O2 za odpovědi poskytované tímto způsobem.

Nezmiňuji O2 proto, že bych tuto společnost neměl rád, ale proto, že patří k největším propagátorům tohoto způsobu komunikace se zákazníky. Komunikace se zákazníkem tam probíhá prostřednictvím nástrojů umělé inteligence, v některých případech dokonce včetně uzavírání smluv.

DoNotPay neboli „robot-právník“

Poslední příklad z této části bude zajímat zejména advokátní komoru. Existoval nástroj, který měl místo advokáta odpovídat klientům na právní otázky a poskytovat právní rady. U nás by to patrně narazilo přinejmenším na zákaz vinklaření. Nástroj však skutečně fungoval a jeho provozovatel dokonce nabízel jakési naslouchátko do ucha, s nímž měl uživatel přijít k soudu a nechat si umělou inteligencí napovídat odpovědi.

Společnost se nakonec zalekla možné odpovědnosti a uzavřela smír. Z výsledku zahraničního řízení jsme se tedy nedozvěděli, zda by takový postup byl přípustný, či nikoli.

AI nezasahuje jen do tvorby, AI mění i samotnou justici

AI nezasahuje jen do oblasti duševního vlastnictví, ale také do justice. V současné době je již k dispozici nástroj, který umožňuje připravit soudci návrh rozhodnutí a podklady založené na relevantní judikatuře.

Nástroj funguje tak, že se uživatel přihlásí a na úvodní obrazovce si vybere jednu ze dvou možností: připravit návrh rozhodnutí, nebo pouze shrnutí důkazů. Na další obrazovce lze zkontrolovat, kdo do aplikace přistupoval, a případně některé přístupy zablokovat.

Poté se zadá rozhodnutí soudu prvního stupně. Upozorňuji, že jde o nástroj pro odvolací soud. Uživatel si může zvolit, zda chce připravit návrh rozhodnutí včetně předpokládaného výsledku, a může vybrat složitější nebo jednodušší úroveň argumentace.

Rozhodnutí se nahraje pouhým přetažením souboru, například ve formátu PDF. Proběhne optické rozpoznání textu, tedy OCR, a systém přečte obsah dokumentu. Nezáleží na tom, zda je nahrán textový dokument, soubor Word, PDF, nebo třeba obrázek. Následně se nahraje odvolání. Nástroj umí pracovat s civilními i trestními rozhodnutími a rozpozná rozdíly v označení účastníků i ve struktuře rozhodnutí.

Dále lze nahrát vyjádření k odvolání, repliku nebo dupliku. Uživatel si také může zvolit krizové, respektive prioritní otázky, které ho v rozhodnutí primárně zajímají, například otázku promlčení. Pokud prioritní otázku nezadá, proces proběhne bez ní a začne zpracování soudního rozhodnutí.

Systém rozpozná, zda jde o civilní rozhodnutí, a určí konkrétní typ řízení. Zpracuje strany, uvede, z čeho vychází, a označí účastníky způsobem odpovídajícím formě rozhodnutí. Následně navrhne, jak by měl odvolací soud pravděpodobně rozhodnout, a popíše dosavadní průběh řízení před soudem prvního stupně.

Popíše jednotlivé důvody, které vedly soud prvního stupně k vydání rozhodnutí, a ve shrnutí odvolacího řízení rozliší jednotlivé odvolací důvody, v tomto případě podle občanského soudního řádu. Zabývá se jednotlivými uplatněnými argumenty. Nejde o pouhé kopírování textu; nástroj s textem skutečně pracuje a vytváří logické bloky.

Dále zpracuje vyjádření k odvolání. Dokáže například poznat, že účastník není označen jako žalovaný, protože jde o katastrální řízení. Poté připraví právní posouzení věci odvolacím soudem, v bodech shrne argumentaci a nabídne názor založený na dostupné judikatuře. Pracuje s judikaturou zveřejněnou na stránkách justice, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a vyjadřuje se k jednotlivým odvolacím důvodům.

Snaží se převzít i jednotlivé detaily, včetně číslování důkazů a dalších údajů. V ukázce odkazoval například na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1919/2004. Argumentační body rozděluje podle důvodů uvedených v odvolání a na závěr je shrne.

Pro soudce je důležité i to, že nástroj spočítá náhradu nákladů řízení, což samozřejmě žádného soudce příliš nebaví.

Je na tom vidět, že vliv umělé inteligence se neomezuje na duševní vlastnictví, ale bude významný i v justici. Vygenerovaný text lze otevřít ve Wordu, dále s ním pracovat, využít shrnutí dosavadního průběhu řízení, vytisknout jej nebo jej použít k dalšímu zpracování.

U tohoto nástroje je třeba zdůraznit, že systémy využívané v justici jsou podle AI Actu řazeny mezi vysoce rizikové. Proto musí jít o lokální model, který nepracuje s vloženými údaji prostřednictvím veřejně dostupných zdrojů a u něhož je zachována odpovídající ochrana dat a lidský dohled.

Když to shrnu, využití umělé inteligence v justici přináší určité výhody. Může urychlit řízení a snížit administrativní zátěž soudů. Na druhé straně pracuje s daty, jejichž kvalita nemusí být vždy dostatečná. Nejde přitom o ojedinělý projekt. Světové trendy ukazují, že podobné nástroje se v zahraničí běžně používají.

Nevystačíme si proto s tvrzením, že tyto systémy nemůžeme používat, že je používat nelze nebo že je nikdy používat nebudeme. Ve světě se již používají, zejména ke zjednodušení procesů, k řešení jednodušších úloh a k omezení administrativně náročné práce.

Závěr

Nenechme se vyděsit. Se všemi podobnými výzvami jsme se v minulosti dokázali vypořádat a zvládneme i ty, které přinášejí současné nástroje. Měli bychom je využívat pozitivně, tedy tak, aby nám ulehčily práci. U právníků je totiž převážná část práce stále založena na administrativních úkonech.